Louky - Velká Čantoryje - Velký Stožek - Bahenec - Louky

Dneska vyjíždím dobýt pověstmi opředenou nejvyšší horu Těšínských Beskyd a to vrchol Velké Čantoryje (995 mnm). Vyjíždím z domu a dávám se po hlavní cestě směrem na Český Těšín. Těsně před Těšínem odbočuji doleva, podjíždím železniční trať a ocitím se u řeky Olše, kolem ní projedu celým městem a od Sikorového parku jedu asi 3km po hrází řeky Olše. Cesta mě vyvádí opět na hlavní cestu a já se směřuji směrem na Třinec. Těch 7 km po hlavní cestě je docela bolestných, je tady velký provoz a vzduch taky není zrovna ideální. V Třinci se na kruhovém obejzdu dávám doleva na vedlejší cestu, vedoucí na Sosnu a do Vendryně. Tady je už podstatně menší provoz a hlavně se už jede trošku přírodou. Po příjezdu do Vendryně na křižovatku se dávám opět doleva a jedu stále asfaltovou silnicí. Jede se pohodově, provoz už je minimální a cesta začíná mírně stoupat. Po krátké době přijíždím k místní raritě – dvěma zachovalým vápenným pecím. Chvilka na tatranku a fotku a pokračuji dále. Odtud už cesta začíná razantněji stoupat a po asi kilometru se cesta mění v lesní štěrkovou. Cyklostezka je tady značená číslem 6086 a nazývá se Po stopách hutnictví. Odtud stoupáme stále lesní štěrkovou cestou až pod vrchol Ostrého. Cestou se nám nabízí pohledy do krajiny směrem na Vendryni. Už tady v tom stoupání se člověk docela zapotí a svaly dostanou trošku zabrat. Po výjezdu pod Ostrý nás čeká sjezd do Nýdku. Krásný nenáročný sjedík po štěrkové cestě končí nájezdem na úzkou asfaltovou silničku v Nýdku a po chvíli odbočuji doleva k chatám.

Opět cesta začíná stoupat a nad chatama se vjíždí do lesa na další lesní štěrkovou cestu. A jak jinak – stoupám. Když dojedu na rozcestí, kde začínají asfaltové cesty, dávám se opět vlevo a stoupám asi kilometr k rozcestí, kde opět přejíždím vlevo na červenou turistickou trasu. Stoupák lesem je neuvěřitelně náročný, kolo se mi staví na zadní a já raději volím 200 metrový úsek dojít pěšky. Vyhoupávám se na další lesní kamenito-štěrkovou cestu a pokračuji dále. Dojíždím k pár stavením a odtud začíná pravá horská etapa. Šterk na cestě, který poté přechází v lesní kamenitou cestu dává pořádně zabrat. Šlapu nejlehčí převody a každou chvíli mám co dělat, abych nesesednul z kola. Pot ze mě teče proudem, funím jak dostihový kůň, ale šlapu. Ty dva kilometry jsou opravdu velmi náročné. Ale vím, že za chvíli mé trápení skončí a vyhupuju se na chatě Na Čantoryji. Na vrcholku sice ještě nejsem, ale zastavuji tady a jdu si dát černé pivko a trochu se usušit. Chata nepůsobí zrovna vábným dojmem, ale v létě se tady venku griluje (o víkendu) a dělají tady výtečné kolena. Kousíček níž se nachází malá polská chata včetně hospůdky. Tady jsem vlastně na hřebenu, kterým prochází státní hranice s Polskem. Po nutném odpočinku se vydávám dále a už mírným stoupáním vyjíždím na nedaleký vrchol, kde je rovněž o víkendech otevřená hospůdka a hlavně se vrchol pyšní rozhlednou, která je 25 metrů vysoká a je z ní nádherný výhled do všech světových stran. Na naší straně na Beskydy v čele s vrcholem Ostrým a Javorovým a na straně polské na město Ustroň a nedozírné polské roviny.

Odtud nás čeká sjezd po červené a po hřebenu. Sjezd je prudší a z počátku vede turistickou pěšinou s občasnými kameny. Po malé chvíli se ale mění pouze v kamenitou cestu. Zde začíná technicky náročnější sjezd. Přijíždím k místu, kde cesta doslova padá dolů. Mezi kameny a výmoly je tento sjezd velice technicky náročný a daří se mi ho sjet jen s vypětím všech sil a obratnosti. Tento sjezdík je i vyčerpávající a proto na chvíli dole zastavuji a kochám se pohledem na polské městečko Wisla, kde je i krásně vidět hotel Golebiewski, ve kterém se nachází oblíbený aqaupark. Cesta se umoudřuje a začíná lehší kamenitá lesní cesta a začíná na chvíli mírně stoupat a poté klesat na rozcestí Beskydké sedlo, kde červená trasa pokračuje rovně, vlevo se dostaneme po černé značce do Wisly a vpravo vede sjezd kamenitým korytem do obce Nýdek. Pokračuji dále rovně a cesta zase začíná stoupat. Jedu lesem, sice si musím máknout do kopce, ale tady se jede už krásně. Po pár kilometrech vyjíždím na volné prostranství a mám před sebou polskou chatu Soszow (792 mnm). Nachází se zde i nově vybudované moderní lyžařské centrum. Odtud cesta zase stoupá a já řadím nejlehčí převody. Po kolikáté dneska, to už ani nepočítám. V polovině stoupáku se nachází nádherná a stylová polské restaurace a chata Lepiarzowka. Zdejší bigos můžu jenom doporučit. Stoupáme dále asi 100m a tady jednou můj kolega z práce Petr prohlásil, že se mu zdá, že stoupá do nebe. Po výjezdu nad Lepiarzowku se mi naskýtá úchvatný pohled na Polské Beskydy. Řekl bych, že je to jeden z nejkrásnějších výhledů v Beskydech vůbec. Za mnou se majestátně tyčí vrchol Velké Čantoryje a já pokračuji dále. Ještě chvíli stoupám a poté mě čeká sjezd štěrkovou cestou, která posléze přechází v panelovou cestu, do vesnice Maly Stozek (843 mnm).

Odtud se dá sjet po zelené turistické trase dolů, pod vrcholek Filipky a dále pokračovat na obec Nýdek. Já se držím stále po červené trase a mám namířeno na Wielki Stozek (978 mnm). Chvíli cesta klesá a já dojíždím na úpatí Velkého Stožku, kde se dá také odbočit vpravo a sjet do Radvanova. Já, ale pokračuji rovně a cesta se dere vzhůru neuvěřitelným sklonem. Nezbývá než jít po svých. Na vrcholek to mám půl kiláků, tak by to neměl být problém. Ale ouha, neuvěřitelný krpál mi dává neskutečně zabrat. Tlačím kolo do kopce, přední kolo se každou chvíli zasekne do výmolů a zadní se staví. Musím kolo nadhazovat, a to ve spojení s prudkým kopcem a už ujetými kilometry, se zdá být nadlidský úkol. Na té půlkilometrové pešince odpočívám asi dvacetkrát. Ale za chvíli vidím, že už budu na vrcholku. Zapojuju všechny síly a vycházím na vrchol. Nachází se zde velká a krásná polská chata. Bohužel si musím nechat zajít chuť na pivo, protože jednak na polské nemám chuť a jednak nemám ani Zloté. Co naplat, dám si ho až na Bahenci, kde bude končit má vrcholová projížďka.

Od chaty se napojuji na modrou a mám tu další komplikaci. Asi kilometr trasy, byť je z kopce, je pod půlmetrovým rozbředlým sněhem a zase mám problém v tomto terénu jít, netož jet na kole. Ale asi po půl kilometru nacházím na kraji kousky trávy a už se dá pomalu jet. Cesta se za chvíli mění v mokrou a bahnitou a já sjíždím až na sedlo Groníček. Už jsem řádně zabahněný, ale pokračuji dál na Bahenec po červené trase. Po chvíli zase soupám a zase štěrková lesní cesta přechází v bahnitou stezku. Vyjíždím na kopeček a na dohled už mám chatu Bahenec a k ní mě čeká sjezdík. Mám chuť na polívku a pivo, akorát mi je trošku blbé vlézt do zdejšího hotelu takový špinavý a zabahněný, takže se nejdříve snažím trošku očistit. Pak už mi nic nebrání pořádně si odpočinout a načerpat trochu síly. Po hodince se dávám na cestu dolů do obce Písek. Jedu už asfaltovou cestou a je to krásný sjezd až dolů. Z Písku už jedu po hlavní cestě až do Jablunkova, odkud se taky vydávám po hlavní cestě přes Hrádek, Třinec a Český Těšín domů. Je podvečer, provoz je už na snesitelné mezi, fouká mi vítr do zad, takže jsem doma za dvě hodinky a těším se na pořádné jídlo a sprchu …

24.04.2009