Ústí - Velké Karlovice - Kasárne - Malý Javorník - Kohútka - Krkostěna - Makyta - Francova Lhota - Čubův Kopec - Střelná - Horní Lideč - Lačnov - Vartovna - Ústí

Je polovina července a jelikož je Irmísek celý den v práci, přemýšlím, kam vyrazím. Už dlouho mám v plánu projet hory za Vsetínem. Vsácký Cáb jsme si dali nedávno a teď nastal ten pravý čas projet hřebenovku na druhé straně údolí. Vymyšleno, naplánováno a já se po noční službě přesunuji autem za Vsetín. Parkuji na velkém parkovišti na začátku obce Ústí, přezouvám si boty, vytahuji kolo z kufru a jsme připravený na dnešní dobrodružství.

Vzhledem k tomu, že je chladno a teploměr ukazuje jen 13°C, oblékám si větrovku a roztáčím kola svého věrného kamaráda. Najíždím na cyklostezku vedoucí okolo Vsetínské Bečvy a ta mi bude dělat společnost na dalších 30 kilometrů. Postupně projíždím Janovou, Hovězím, Huslenkami, Halenkovem, Novým Hrozenkovem, Karolinkou. Cesta se mi velmi mírně zvedá a já konečně dojíždím do Velkých Karlovic.

Tady se zastavuji v jedné malé a příjemné cukrárně a dávám si kafe, domácí limonádu a zákusek. Po desáté hodině se vydávám dále, projíždím Velkými Karlovicemi a odbočuji až na rozcestí Podťaté (630 mnm). Zpočátku stoupám velice mírně. Vše se změní po čtyřech kilometrech, kdy přijíždím na rozcestí Světlá (670 mnm). Za ním se cesta prudce zvedá a já vjíždím do lesa. Tep se zrychluje, řadím lehké převody a po tváři mi stékají první krůpěje potu. Po třech kilometrech vyjíždím na Kasárne (950 mnm).

Je to tady velice zajímavá oblast s několika menšími hotely a chatkami. Zastavuji u turistické chaty Bačkárna a jdu si objednat polévku a pivo. Jen se modlím, ať berou Koruny, protože jsem se ocitl na slovenské straně. Naštěstí není problém a já si za chvíli pochutnávám na výborné kyselici. Odpočívám a užívám si zdejší místo. Po půlhodince nasedám na svůj bike a ještě mírně stoupám a projíždím nad celýma Kasárnema.

Dostávám se na hřebenovku a stoupání se konečně umírnilo. Projíždím lesem a dostávám se na sedlo Gežov (1040 mnm). Odtud se mi otevírá fantastický výhled na Beskydy. Samozřejmě dělám spoustu fotek. Jedu po široké pěšině a terén je pohodový. Po dvou kilometrech se dostávám k rozhledně a památníku Stratenec (1055 mnm). Ale jen si to tady vyfotím a pokračuji dále. Rozhledna je nízká a spíše připomíná větší posed. No a odtud zase něco sjedu a dostávám se na sedlo Bukovina (985 mnm). No musím říct, že si toho sjezdu moc neužívám, protože je všude hodně lidí. Jak cyklistů, tak turistů a také spousta sběračů borůvek.

Ze sedla začínám znova stoupat a vyjíždím na Malý Javorník (1019 mnm). A jak jinak, opět sjíždím. Tentokráte na Frňovské sedlo (930 mnm). Na horský hotel Portáš (930 mnm) mi zbývají necelé čtyři kilometry a cesta se mi několikrát pěkně zhoupne. Na Portáši se zastavuji a objednávám si další polévku a pivko. Chvíli odpočívám, ale prozatím se mi jede perfektně, ikdyž už trošku cítím nohy. Teď mě čeká asi kilometrový přejezd na Kohútku. Ten tedy moc záživný není. Jednak protože zde proudí davy turistů a jednak proto, že musím vyjet kousek nahoru a pak mě čeká prudší štěrkový sjezd.

Ale to se už přede mnou otevírá areál Kohútky a já jsem rád, že jsem se tady vydal. Protože si myslím, že hřebenovka, kterou jsem zde přijel od Kasáren, je nejkrásnější v Beskydech. Vyšvihnu se k chatě Kohútka (910 mnm), udělám nějaké fotky a po červené turistické značce pokračuji dále. Zpočátku jedu po nezpevněné cestě, kousek sjíždím a ocitám se u rozcestí Kohútka (880 mnm). I další cesta na rozcestí Provazné (850 mnm) je relativně pohodová. Trošku mě ve sjezdu zbrzdí skupina holek, která se rozhodla udělat si společnou fotku. Přemýšlím, co bych jim strašně vtipného a moudrého řekl, ale když mě všichni začnou povzbuzovat, ať makám, tak se nezmůžu ani na jedno slovo. No aspoň chvilkové zpestření dnešní cesty.

Ono totiž přijíždím na vrcholek Krkostěny (867 mnm) a smích mě přechází. Už asi vím, odkud má svůj název. Červená značka padá prudce dolů a na stezce se objevují volné kameny. Nasedám na bike a opatrně sjíždím dolů. Zhruba v polovině jsou ale přes cestu naházené větve, tak musím zastavit a další úsek je tak prudký, že raději jdu po svých. Věděl jsem, že dnešní úsek nebude jednoduchý a už to začíná. Ale po pár desítkách metrů už zase sedím v sedle a přijíždím na Papájské sedlo (691 mnm). Skoro 200 výškových metrů sjetých na 1 kilometru je už slušný sešup.

No a jak jinak, něco podobného pokračuje dále, ale s opačným sklonem. Chvilku stoupám po kořenech, mám nejlehčí převod, lapu po dechu a ve finále musím slézt, protože následující úsek mám problém vyjít i pěšky. Chvilku si nadávám, proč jsem tady jel, ale pak jsem stejně rád, protože je ta parádní klid, krásná příroda a hlavně poznám novou trasu. Když překonám nejhorší, zastavuji se a chvilku odpočívám. A v tu chvíli se za zatáčkou na stezce objeví vlk. V první chvíli mě napadnou dvě věci. První je, že je to Československý ovčák a druhá, že je úplně jedno, co se stane, protože bych stejně neměl sílu utéct. Samozřejmě je to pes a za chvíli se vynořuje i jeho majitelka.

Zajímavé setkání, ale zrovna teď jsem svůj tep už nepotřeboval zvýšit. Pokračuji dále, otáčím pedály, funím a drápu se zase do prudšího kopce. Jsem pod vrcholem Makyty (922 mnm) a opět musím pár desítek metrů tlačit kolo. Konečně jsem nahoře. Pot ze mě teče proudem, snažím se popadnout dech a chvilku odpočívám. Energii doplňuji müsli tyčinkou a piji vodu z bidonu. Konečně mě čeká sjezd. Zpočátku hodně terénní a hodně prudký, ale postupně se jede zase dobře.

Přijíždím po modré turistické značce na Mikolínův vrch (727 mnm) a ocitám se u horské chaty Antarik. Těším se na pivko, ale bohužel je chata pro veřejnost otevřena jen o víkendech. To mě celkem naštvalo a raději pokračuji dále. Kousek nastoupám po štěrkové cestě, vyjíždím z lesa a dostávám se na nádherné prostranství. Vytahuji foťák a dělám si několik fotek. Cestička se různě kroutí a přivádí mě ke kapli sv. Huberta. Odtud už je to nedaleko na okraj Francovy Lhoty a přesně tam za pár minut sjíždím.

Jelikož stále nemám dost, rozhodl jsem se, že budu dále pokračovat po modré značce a navštívím rozhlednu na Čubově kopci. Z Francovy Lhoty vyjíždím v místě zvaném Kobzova Lípa (525 mnm) a začínám stoupat. Zpočátku jde všechno pohodově, ale jen do té doby, než odbočím z asfaltové cesty na lesní kamenitou. Zdravím postaršího turistu a ten se mě ptá, jestli vážně chci vyjet na rozhlednu na kole. Začínám tušit zradu, zvlášť když mi turista odpovídá, že má tady problém vyjet i s traktorem.

No má samozřejmě pravdu, na kilometrové trati jdu polovinu pěšky. Nechápu, kdo tuhle cestu označil v mapách jako cyklostezku. A hlavně tady už žádnou značku cyklostezky není. Mám chuť kolo hodit do křoví a napadá mě pro tento kopec trošku jiný název než Čubův. Ale to už dorážím k rozhledně (720 mnm), zamykám bike a třesoucíma nohama vystupuji na rozhlednu. No extra valný výhled tady není, ale stejně tady stálo za to vyjet. Vracím se rychle k biku a těším se na sjezd. Konečně zase jedu dolů a po dvou kilometrech přijíždím na rozcestí Střelenský vrch (616 mnm).

A kousek dále po červené značce nacházím studánku s výbornou vodu a taky kapličku s přístřeškem, ve kterém se dá přenocovat. Zazvoním si a zvon má krásný zvuk. A taky jim nezapomenu hodit do místní kasičky nějakou korunku. Teď už mám kilometr sjezdu dolů do obce Střelná. Ocitám se na hlavní cestě a mírně sjíždím do Horní Lidče. Tady se zastavuji na benzínce a kupuji si jedno ovocné a jedno normální pivo. Chvilku odpočívám a uvažuji, kudy se vrátím k autu. Po hlavní silnici se mi vůbec nechce, jezdí na ní hodně kamionů. Takže se vymýšlím další dva kopce.

Z Horní Lidče se směřuji na Lačnov a u Lačnovských rybníků (470 mnm) odbočuji vpravo a znova začínám stoupat. No nohy už mi moc nejedou, ale snad ještě něco vydržím. Přijíždím na rozcestí Lačnov – Kozinec (545 mnm), najíždím na lesní cestu a dále stoupám. Po necelých čtyřech kilometrech vjíždím na Vařákovy paseky a tady taky několikrát fotím, protože je to zajímavé místo. Přijíždím ke stejnojmennému rozcestníku (690 mnm) a na vrchol kopce s vysílačem to mám ještě pár stoupajících desítek metrů.

Cesta se zase láme a já přijíždím na rozcestí Bařinka (652 mnm). Odtud sjíždím znova pěkným sešupem a dostávám se do obce Pozděchov (499 mnm). Teď chvíli pojedu po silnici až do další blízké obce, kterou je Prlov (460 mnm). No a tady byl ideální čas to spustit dolů po hlavní silnici. Ale to bych nebyl já, abych se pořádně nezrakvil. Takže další cíl je nedaleká rozhledna Vartovna. Asi to trošku zkrátím a řeknu jedním slovem trápení. Někde v těchto místech, ani nevím proč, začínám mít chuť na hamburgery z McDonaldu. Tříkilometrová trasa se prudce dere vzhůru a posledních asi 100 metrů tlačím kolo do hnusného škrpálu. Ale i přes to všechno jsem schopen vnímat krásu zdejší přírody.

Nicméně se mi podaří dostat až k Vartovně (651 mnm). Nemám už sílu se vyšplhat na rozhlednu a hlavně jsme tady byli s Irmískem už pěšky. Napiji se a těším se konečně na sjezd skoro až k autu. Ale to jsem se šeredně přepočítal. Zhruba osmikilometrová trasa se několikrát pořádně zhoupne, už opouštějí síly a řadím nejlehčí převody i do malých kopečků. Teď už mě drží při životě ty hambáče. Zvlášť, když jednou blbě odbočím a musím asi 200 metrů tlačit kolo přes polom zpátky na správnou cestu.

A dalším zážitkem je, když zastavím u hustého travnatého porostu o kus dále, chci zkontrolovat trasu a z křoví se ozve chro chro. Netuším, jestli to byl divočák a ani jsem to neměl chuť zjišťovat. Sedám na bike a doufám, že jedu správně. Najednou cesta prudce klesne dolů a já se ocitám na široké lesní štěrkové cestě. Hurááá, přežil jsem. Sjíždím do Ústí, popojedu kousek po hlavní k autu a dneska už nechci kolo ani vidět. Hodinová cesta autem do Kroměříže, ovocné pivo z benzínky a čtyři hambáče z Mekáče mi přece jenom trochu energie do žil vlévá a já ještě večer vyrazím na točené pivko.

18.07.2019