logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Hranice - Jezernice - Podhoří - Radíkov - Potštát - Olšovec - Hranice


Je polovina prázdnin a my jsme znova vyrazili na naši pravidelnou cyklodovolenou. Letos padla volba na oblast Hranicka v Olomouckém kraji. Docela se tam těším, protože jsem už dlouho měl v plánu vyšlapat na Helfštýn a podívat se po okolí. Ráno mám poměrně naspěch, protože končím v práci po noční, musím sjet pro miláčka a její mamku Jarču do Kroměříže a do desáté hodiny musíme být v kempu v Hranicích.

Vše jde naštěstí jako po másle a po deváté hodině se ubytováváme v jedné z chatek kempu AMK. Dnešní trasa je naplánovaná o něco kratší, naším cílem bude město Potštát, ale čekají nás kopečky v Oderských vrších. Rychle si chystáme věci, převlékáme se, jdeme se pozdravit s ostatníma cykloturistama a po desáté hodině, jak bylo naplánováno, vyrážíme na cestu.

Od kempu sjedeme dolů, kousek popojedeme po hlavní cestě směrem k centru Hranic a u řeky Bečvy se napojujeme na cyklostezku vedoucí po jejím pravém břehu. Kolem řeky ale jedeme jen chvilku, poté se od ní odpojujeme, projedeme asfaltovou cestou mezi poli a čeká nás překřížení frekventovaného hlavního tahu. Naštěstí máme k dispozici kruhový objezd, tak to není žádný velký problém a za chvíli se všichni ocitáme v obci Drahotuše (250 mnm).

Drahotušemi projedeme a za nimi odbočujeme z asfaltové cesty na štěrkovou polní cestu. Je to sice značená cyklostezka, ale pro některé z nás tato cesta není úplně příjemná, zvlášť když nemají širší pláště a odpruženou vidlici. To já si naopak lebedím a užívám si svou nově namontovanou vidlici. Starý Epicon už dosloužil, a tak padla volba na lehčí a preciznější Rebu. Naštěstí v polovině cesty větší kameny končí a jedeme už po jemné štěrkové cestě. Celý tento nezpevněný úsek čítá zhruba 2 kilometry a přivádí nás do Slavíče.

Tady si kousek povyjedeme a přijíždíme ke zdejší architektonické zvláštnosti – bývalému železničnímu tunelu Ferdinandovy dráhy. Vjíždíme do tunelu a ocitáme se ve tmě. Což o to, světla na konci tunelu vidět jsou, ale my nevidíme pod naše kola. Ale samozřejmě projíždíme bez úhony, v tunelu na sebe různě pokřikujeme a je to docela psina. Po tunelu máme další cíl, a to nedaleký železniční viadukt v Jezernici. K němu rovněž jedeme polní cestou a při sjezdu k viaduktu, kdy si náramně užívám svou novou vidlici, mi znova vypadává foťák z kapsičky batohu. Čert, aby to spral. Ještě navíc se zakutálet do trávy a chvilku trvá, než ho najdeme. No nic, display je stále zrcadlově otočený (po minulém pádu na asfalt), ale naštěstí pořád fotí.

U viaduktu se na chvíli zastavujeme, pozorujeme tento opravený architektonický skvost a děláme několik fotek. Jsme v Jezernici a odtud už budeme trošku stoupat. Projíždíme obcí po asfaltové cestě a ta nás po dvou kilometrech přivádí do další obce, tentokrát je to Podhoří (350 mnm). Tady nás čeká prudší výšlap ke kostelu, kde polovina lidí zůstává odpočívat a my se jdeme podívat na zříceninu hradu Drahotuš. Jak jinak, zřícenina je na prudkém kopci, takže všichni jdou pěšky, jen já, blázen, se drápu nahoru na kole.

Mám nejlehčí převody, pot ze mě kape a já si v duchu nadávám do blbců, proč sem jedu. Jediné, co mi poskytuje útěchu, je ten parádní sjezdík zpátky. Ale když přijedu ke kamennému mostku z roku 1780, cesta se na chvíli umírňuje. Počkám na holky a pak s ním i pomaličku jedu. Jen zase posledních asi 20 metrů je nejetelných a musím kolo vytlačit. Ocitáme u zříceniny hradu Drahotuš (470 mnm). Jak jsme předpokládali, víceméně zde není nic k vidění, jen pár zarostlých základů. Nevadí, uděláme několik fotek a já se chystám na sjezd dolů. Perfektní, prudký a úzký chodníček mi na chvíli vlévá adrenalin do žil.

Dole počkáme na ostatní a vydáváme se dále, kousek ještě stoupáme a poté sjíždíme do vesnice Milenov. Jelikož je krásně a pořádně horko, máme chuť už na pivko. Sjíždíme kousek dolů ve vesnici a natrefujeme na malou hospůdku. Mají sice ještě zavřeno, ale když vidí bandu dvaceti cyklistů, ochotně nás zvou dále. Dáváme si dva pivka, utopence na chuť a chvíli odpočíváme. Po půl hodince se zvedáme a naše kola čeká zase cesta do kopce. Přijíždíme na rozcestí Hrabůvka (321 mnm), odbočujeme vlevo a začínáme opět stoupat asfaltovou cestou. Zpočátku asi kilometr mírně a přijíždíme k hrádku Kunzov (353 mnm). Jak vidíme, hrádek je na prodej. Škoda, že je na něm znát zub času, protože se nám velice líbí. Uděláme několik fotek a začínáme pořádně stoupat.

Jedeme sice asfaltovou cestou, ale i tak je tento úsek poměrně namáhavý. Po třech kilometrech se ocitáme v obci Radíkov (486 mnm), kde se nachází zachovalá větrná turbína. Nad obcí projedeme okolo golfového hřiště, odbočujeme po cyklotrase na polní cestu a máme odtud krásný výhled do krajiny. Po polňačce už začínáme zase sjíždět, znova najedeme na asfaltovou cestu, míjíme starý a zarostlý hřbitov, dva rybníčky brnčálníčky a jsme v osadě Středolesí. Tady nacházíme další hospůdku a nezbývá, než znova doplnit tekutiny a dát si i něco k jídlu.

S majitelem se dáváme do řeči a ten nám vypráví, že pochází z Kroměříže. Tady strávíme dobrou hodinu. Ale máme ještě před sebou kus cesty, tak musíme zase sednout na své biky a šlapat dále. Od hospody ještě stoupáme a jsme na rozcestí Středolesí (570 mnm). Cyklotrasa odbočuje doprava, ale má to být nezpevněná cesta. Tou pojedeme jen já s Irmískem, ostatní chtějí jet podle mapy o něco dále, ale po kvalitnější cestě. Jak se později dovídáme, jejich cesta byla snad ještě horší než ta naše. My ještě kousek nastoupáme po polní kamenité cestě, projedeme po pastvinách a začínáme konečně sjíždět. Sjezd je zpočátku lesem, míjíme rozcestí Bradelný potok (510 mnm) a když vyjedeme, vidíme pod sebou město Potštát. Do toho už sjíždíme po asfaltové cestě.

V Potštátu (485 mnm) si jdeme obhlédnout místní zámek a znova říkáme, že je škoda, že není celý opravený, byl by určitě chloubou města. Zámek objedeme dokola, sjedeme zpátky k hlavní cestě a k místnímu bufetu, dáváme si pivko a čekáme na ostatní. Ti za chvíli taky dojedou a taky jdou na pivko. Sedíme, klábosíme, na řadu dokonce přijde i slivovička a je prostě pohoda. Po hodince se zvedáme k další jízdě, tentokrát už pojedeme směrem na Hranice.

Cestu zpátky okolo Skalního města jsem očekával nelehkou, ale jsem vyveden z omylu. Snad celá cesta z Potštátu do Hranic je z mírného kopce, čili nám kola jen sviští a na tachometru hravě dosahujeme 30 km/h. No to je perfektní zakončení dne. Po cestě ještě v obci Olšovec odbočujeme vlevo a jedeme se podívat k nedalekému zatopenému lomu. V tom se může koupat a toho samozřejmě využíváme, shazujeme dresy a zanedlouho noříme svá zpocená těla v krásné a poměrně teplé vodě zdejšího lomu.

Rychle vykoupání, obléknutí se zpátky do dresu a už svá kola stáčíme dolů na Hranice. Opět jedeme mírně z kopečka, projíždíme centrem a jedinou námahou je krátký výšlap do kempu. Dáváme si sprchu a jdeme do hospůdky v kempu na grilovaná žebra a pivko. Scházíme se tam celá banda, povídáme si, smějeme se a popíjíme až skoro do půlnoci. Pak znavení padáme do postelí a usínáme.

02.08.2014

divider
divider

Délka trasy: 53 km

Nastoupané metry: 751 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek