Horní Maxov - Josefův Důl - Na Knejpě - Smědava - Smrk - Jizera - Protžená přehrada - Josefův Důl - Horní Maxov

Je čtvrtek a my trávíme společně s dalšími členy rodiny dovolenou v Jizerských horách. Na dnešek se rozdělíme a každý bude mít svůj skupinkový program. Irmísek pojede s mamkou, Barčou a Láďou autem do osady Jizera a tam si vyloží kola a něco najezdí. Hanča s Kamilem pojedou po stopách Jizerské 50. A já pojedu s Danem na nejvyšší vrchol Jizerských hor, kterým je Smrk. O půl desáté jsme připraveni vyrazit.

Projíždíme Horním Maxovem, sjíždíme do Karlova a najíždíme na chvilku na hlavní silnici. Z té ale odbočujeme vlevo na turistickou červenou trasu, která nás sveze do Josefova Dolu. Tato cesta je příjemně terénní, my s Danem povolujeme brzdy a užíváme si trochu adrenalinu. Vjíždíme do městečka (625 mnm) a držíme se stále červené značky. Po krátké chvíli odbočujeme z hlavní silnice a cesta se okamžitě zvedá.

Na čele se nám objevují první krůpěje potu a řadíme lehké převody. Projíždíme okolo turistické chaty Peklo, kde jsem byl dvakrát ubytovaný na zimní soutěži Rescue Ski a stále pokračujeme v prudkém stoupání. Dostáváme se na hranici lesa a noříme se do jeho stínu. Stoupání se umoudřuje až na rozcestí Peklo – hájovna. Odtud to máme necelé dva a půl kilometru na další rozcestí, které se nazývá Pod Číhadlem (880 mnm).

Stále jedeme parádní cestou a lesem, na rozcestí Pařízkův Kříž se držíme vlevo a odtud musíme opět něco nastoupat. Dostáváme se na místo zvané Na Knejpě a zde se nachází malý bufet. Rád bych si dal pivko, ale bohužel je ještě zavřeno. Doufám, že si něco dám na Smrku. Od tohoto bodu nás čeká mírný tříkilometrový sjezd, který končí na hlavní silnici na rozcestí U Studánky. Kousíček popojedeme po hlavní cestě a na rozcestí Smědava (849 mnm) odbočujeme vpravo.

Dostáváme se na širokou štěrkovou cestu a tady je už o poznání více lidí. Držíme se zeleně značené cesty a ta nás přivádí nejprve na rozcestí Černá Smědá a po dalších dvou kilometrech na rozcestí Předěl. Tady odbočíme vlevo na modrou turistickou značku a opět jsme osamoceni, většina lidí míří rovně. Postupně stoupáme, objevují se nám krásné výhledy a po dvou kilometrech přijíždíme na rozcestí Pod Klínovým vrchem (941 mnm), které se nachází u vrcholu Paličník.

Odtud zase trochu sjíždíme a na rozcestí Na Písčinách se napojujeme na asfaltovou cestu. Po té jedeme a proplétáme se mezi lidmi další tři kilometry. Z této silnice odbočíme až na rozcestí Tišina a dostáváme se na turistickou kamenitou cestu. Jsme už kousek pod vrcholem a stoupání se čím dál tím víc zvyšuje. Necele čtyři kilometry dlouhý úsek je ve finále završen brutálním stoupáním. Téměř celé ho vyjedu, ale pak mi podkluzuje zadní kolo, musím si stoupnout a samozřejmě už se zpátky nerozjedu. Chvíli teda kolo tlačím, ale pak znova nasednu a poslední desítky metrů na vrchol vyjíždím.

Na Smrku (124 mnm) se nachází rozhledna, ale bohužel žádná možnost občerstvení. To jsem celkem v pasti, protože už jsem bez vody a žízeň teda mám pořádnou. No uvidíme, snad to nějak vydržím. Zamykáme si biky a s Danem se jdeme podívat nahoru na rozhlednu. Výhled je samozřejmě velkolepý, je vidět na všechny strany a dokonce i vrchol Sněžky v Krkonoších. Dělám si nějaké fotky a pak se vracíme dolů k bikům.

Náš další cíl je osada Jizera, jedno z nejkrásnějších míst v Jizerských horách. Máme před sebou 16 kilometrů a neměli bychom už nějak výrazně stoupat. Proto se rozhoduju, že to s doplněním tekutin a jídla vydržím až tam. Sjíždíme stejnou trasou, kterou jsme zde vyjeli a samozřejmě si kamenitý sjezd náležitě užíváme. V jednom místě se rozhodneme pro zkratku, což se ukáže jako špatný nápad, protože musíme kolo postupně přenést přes asi 7 kamenných kaskád. Pak už najíždíme na asfaltku a přejíždíme na rozcestí Předěl. Tady pokračujeme po Smrkové cestě na rozcestí Černá Smědá.

Tentokrát odbočujeme vpravo a najíždíme na cestu, která nese název Ke Koleníkově boudě. Ta nás po dvou kilometrech dovede na lesní asfaltku, ale problém je v tom, že zase stoupáme a nedostatek tekutin začínám hodně pociťovat. Konečně jsme na hřebenovce a začínáme neznatelně klesat. Po třech kilometrech projíždíme okolo rašeliniště Jizerky, což jsou vrchovištní rašelinné louky s množstvím rašelinných jezírek. Pozorujeme lidí, kteří se v těchto jezírcích rozhodli osvěžit a pomalu přijíždíme na okraj osady Jizerka.

Hned u první hospůdky zastavujeme a já si objednávám velké pivo a velkou limonádu. Oboje ve mně mizí rychlosti blesku. Pak nasedneme na biky a přejíždíme k hotelu a restauraci Pánský dům. Aniž bychom se nějak domlouvali, vidíme u stolu sedět Kamila s Hančou. Paráda, aspoň máme místo, kde si můžeme sednout a poobědváme spolu. Samozřejmě si dáváme i nějaké to pivko. Po obědě nasedáme zpátky do sedel a chvíli pojedeme společně.

Pokračujeme dále, vyjíždíme nad Jizerku a na rozcestí Pod Bukovcem odbočujeme vpravo na lesní cestu. Ta je zpočátku asfaltové a postupně přechází v panelku. Jedeme po tzv. Promenádní cestě a po dvou a půl kilometrech máme odbočit vlevo. Jenže tuto odbočku mineme a pokračujeme ve sjezdu. Svou chybu si uvědomíme až na dalším rozcestí. Koukám do mapy a snažím se najít nějakou vhodnou alternativu. Touto chybou jsme si přidali osm kilometrů navíc. Nevadí, to nějak zvládneme. Loučíme se s Kamilem a Hančou a najíždíme na cestu zvanou Pod Černým vrchem.

Ta nás po pár kilometrech pohodové jízdy lesem přivádí na Jezdeckou cestu a my jsme konečně na správné trase. Po dvoukilometrovém šotolinovém sjezdu se dostáváme na hlavní silnici. Kousek po ní sjedeme a zastavujeme se na rozcestí Souš – za přehradou. Koukáme, kdo to jede zespod a oni to jsou naši – Irmísek, Barča, Láďa a Jarča. Chvilku pokecáme a pak se znovu rozjíždíme. My s Danem odbočujeme na lesní cestu, která je značená žlutou barvou a po necelých dvou kilometrech nás přivádí k Protržené přehradě.

Přehrada se sypanou hrází byla postavena v roce 1915 na Bílé Desné za účelem regulace toku a předcházení povodním, které často sužovaly údolní osady. Pouhý rok po zprovoznění přehrady však došlo ke katastrofě. V odpoledních hodinách 18. září 1916 voda začala prosakovat hrází přehrady, která se nakonec protrhla a způsobila katastrofální povodňovou vlnu. Pod návalem vody zemřelo 62 lidí a na 100 domů v Desné bylo těžce poškozeno nebo zcela zničeno. Zbytky přehrady včetně hrázní šoupátkové věže dodnes stojí na místě, k obnově přehrady nikdy nedošlo.

Samozřejmě si to tady prohlédneme, uděláme fotky a pak si dát pivko do místního bufetu. Zaplatím, dostanu kelímek a jdu si ho sám natočit k pípám, které jsou zabudované v místní skále. Přijde mi to jako super nápad. Po chvilce odpočinku sedíme zpátky na kolech a objíždíme celou bývalou přehradu. Jedeme po asfaltové lesní cestě a když mineme rozcestí Mariánské boudy, cesta se nám láme. Před námi je parádní tříkilometrový sjezd. Samozřejmě jedeme na hraně bezpečnosti a mě celkem rozčilují lidi na elektrokolech, kteří opravdu neumí v horách jezdit. Jedou roztahaní po skupinkách vedle sebe a každou chvíli přibrzďují a zpomalují.

Jsme zpátky v Josefově dole a víme, že na naši chatu musíme znova šlapat vzhůru. Ale oběma se nám jede perfektně, takže se s chutí jdeme poprat s dnešním posledním kopcem. Na pětikilometrové trase musíme nastoupat 200 výškových metrů a to opravdu není nic dramatického. Projedeme Dolním Maxovem a zanedlouho nás vítá i ten Horní. Počkáme na ostatní, až dorazí a znova narážíme soudek a rozehříváme gril.

06.08.2020