Stožec - Nové Údolí - Haidmühle - Dreisessel - Trojmezí - Nová Pec - Stožec

Čtvrtý den naší cyklodovolené na Šumavě začíná opět krásným počasím. Dneska máme v plánu opět nelehký cíl a tím je Trojmezí. Snídáme, chystáme si věci a opět se budeme přesouvat autem, takže jdu nahodit naše kola do nosičů. Po deváté hodině vyrážíme a čeká nás 60 kilometrů až do obce Stožec. Tady parkujeme a odtud už pojedeme po svých.

Ze Stožce (780 mnm) mírně nastoupáme, projíždíme po cyklotrase lesíkem a dostáváme se do obce Nové Údolí (800 mnm). Hned na začátku stojí krásný penzion s restaurací a toho využíváme k první zastávce. Dávám si pivko, Irmísek kafe a stačíme prohodit i několik vět s majitelkou. Ptám se, jestli si zde můžu vyměnit nějaké Eura a paní mě odkazuje na nedaleký obchod ze suvenýrů, který stojí nedaleko hraničního přechodu do Německa. Zaplatíme, jdeme si teda vyměnit 20 Euro a zanedlouho už brázdíme cestu v Německu.

Nastoupáme kousek do německé obce Haidmühle, kde obdivujeme zdejší kamenný kostel. Musím otevřít mapu a podívat se na cestu, protože oproti nám mají Němci trasy hůře značené. Stoupáme do kopce, vyjíždíme za obec a už zase stojíme, protože hned za obcí se nachází krásná kaplička ukrytá v lese nedaleko cesty. Prošmejdíme to tady, uděláme si nějakou fotku a pokračujeme dále. Ještě chvíli jedeme po asfaltové cestě a pak už najíždíme na zpevněnou lesní cestu. Tady se jede pohodově, cesta nijak moc nestoupá. Po dvou kilometrech vjíždíme na hlavní asfaltovou cestu.

Teď odbočujeme vlevo a začínáme stoupat na vrchol Dreisessel (Třístoličník). Čekají nás zhruba čtyři kilometry do vrchu, ale stoupání není nijak zvlášť prudké, jedeme po asfaltové cestě a provoz je minimální. Sice jsou svaly na nohách cítit, potíme se, funíme, ale dostáváme se na parkoviště pod vrcholem, odkud už je to jen pár stovek metrů na vrchol. Akorát posledních několik desítek metrů je vražedných a je třeba přehodit na nejlehčí převod a postavit se do pedálů. To už nás vítá vrchol Třístoličníku (1302 mnm).

Dreisessel jsme původně v plánu neměli, ale jsme moc rádi, že jsme se sem dostali. Na vrcholu je několik skalních útvarů s vyhlídkou, čehož využíváme k focení. Výhled je opravdu krásný, vidíme hlavně na německou část Šumavy a taky směrem na Trojmezí a Plechý. A navíc máme počasí jak na objednávku. Na vrcholku se také nachází německá turistická chata a my si jdeme dát polívku a pivo. No ještě, že jsme ty Eura vyměnili. Za hrachovou a gulášovou polévku a dvě piva tam skoro těch 20 Euro nechám. Drahé občerstvení, pivo se s naším nedá srovnat, ale jsme rádi, že doplníme energii.

Máme výhled na turistickou cestu, která vede na Trojmezí a je nám jasné, že tudy jet nemůžeme. Koukám do mapy a hledám alternativu. No, ať tak nebo tak, stejně budeme muset někde šlapat pěšky. Nasedáme na kola, sjíždíme kousek směrem k parkovišti a odbočujeme vlevo na štěrkovou cestu. Začínáme sjíždět a zanedlouho přijíždíme na křižovatku. Naštěstí jsou zde směrové tabule a my se dáváme zase vlevo. Teď se nám cesta vyrovnává, akorát štěrk je hrubší a moc pohodlně se nejede. Jedeme takhle asi tři kilometry, ale alespoň máme krásné výhledy do údolí Bavorského lesa.

Konečně jsme se dostali k dalšímu rozcestí a odtud už budeme odbočovat zpátky na vrchol. K Trojmezí to máme dva kilometry a bohužel cesta se dere prudce vzhůru a pro kola je nesjízdná. Jelikož máme cíl, že chceme objet všechny trojmezí v naší republice, nezbývá, než zatnout zuby a kolo tlačit nahoru. Jenže stezka místy připomíná horský chodník, všude jsou velké kameny a místy musíme nést kola na ramenou. Nálada nám klesá a v polovině cesty pochybuji už i já, jestli to byl dobrý nápad. Beru si kolo od miláčka a ona moje, protože je přece jenom o něco lehčí.

Šlapu rychleji, chci už být nahoře. Mizím Irmískovi z dohledu a pod vrcholem odkládám její kolo a jdu kousek zpátky, abych ji pomohl. Když se setkáme, zjišťuju, že nemám na řídítkách tachometr. Polknu pár sprostých slov, mrsknu se svým kolem do nízkého porostu a vydávám se zpátky dolů hledat pro mě nepostradatelný přístroj. Je mi jasné, že moc šancí nemám. Jednak už kolem nás prošlo hodně německých turistů a jednak je můj šedobílý tachometr k nerozeznání od zdejších žulových kamenů. Sejdu skoro až do poloviny trasy a v tom mě udeří do očí malý předmět ležící mezi kameny. Neuvěřitelné, podařilo se ho najít. Teď už se pomalu vracím zpátky.

Když přijdu ke svému kolu, Irmísek je už o kus dál a mává na mě z pařezu. Já ještě kousek popojdu, terén se zmirňuje a já nasedám na kolo. Ten kousíček na vrchol Trojmezí dojíždím na biku. Hurá, po velkém martýriu jsme tady. Vrchol Trojmezí (1325 mnm) je opět plný suchých a polámaných stromů. Kdyby se setmělo, tak by to místo tady působilo doslova strašidelně. Na Trojmezí se nachází trojmezný kámen a já si každou jeho stranu (německou, rakouskou a českou) fotím. Pak ještě uvažuju, jak nastavit foťák na stativek, abychom si zde udělali společnou fotku. Naštěstí mě oslovuje česká turistka, která nás vyfotí. No konečně potkáváme nějaké Čechy.

Teď uvažujeme, kam dále. Na vrchol Plechého to bude jen tři kilometry, ale opět to bude nesjízdná trasa. Koukám do mapy jak žába do kyšky a nějak se nemůžeme rozhodnout. Kousek pod vrcholem, jak jsme sem šli, tak jsem viděl celkem dobrou lesní cestu na rakouské straně. Snažím se ji najít v mapě a to se mi daří. Rozhodnuto. Nejvyšší vrchol Šumavy necháme být a zkusíme se napojit na cyklostezku. Loučíme se s tvrdě dobytým Trojmezím a chystáme se na další cestu.

Zpočátku procházíme ve vyšší trávě a snažíme se najít tu lesní cestu. Jen se modlím, aby se tady někde nevyhřívala nějaká zmije. Po asi 50 metrech ji nacházím. Sice neznatelnou, zarostlou a prudce klesající, ale mám ji. Takže nasedáme na kola, opatrně sjíždíme asi 100 metrů a konečně se dostáváme na štěrkovou lesní cestu, kterou jsme viděli. Uf, tak teď už to snad zase půjde dobře. Mírně sjíždíme několik set metrů a světe div se, opravdu jsme se dostali na cyklostezku. Pokud to někdo čte a má stejně bláznivý nápad vyjet na kole na toto trojmezí, tak tudy by to byla asi nejschůdnější cesta.

Teď nás čeká pohodový a dlouhý sjezd po zpevněné lesní cestě. Ten si už náležitě užíváme a po pár kilometrech přijíždíme na lesní hraniční přechod Nová Pec (1020 mnm). Ne že by ne, ale jsme rádi, že jsme zpátky u nás a Irmísek z radosti objímá tabuli s nápisem Česká republika. Najíždíme na lesní asfaltovou cestu a pořád sjíždíme dolů. Když se dostáváme k rozcestí Rossbach (849 mnm), odbočujeme vlevo a naše stopy povedou okolo Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten je opět zajímavý a nás překvapuje, jak je zde všude červenohnědá voda.

Chvilku váháme, jestli si nezchladíme nohy v průzračné vodě, ale nakonec pokračujeme dále. Jedeme po cyklostezce a jen neznatelně stoupáme. Střídají se zde krásná lesní zákoutí, mezi stromy je příjemný chládek a my si zase dnešní výlet naplno užíváme. Po čtyřech kilometrech jízdy přijíždíme k Rosenauerově kapličce (860 mnm). Tu si prohlídneme a zde se taky nachází stavidla na Jezerním potoce. Pokračujeme dále okolo plavebního kanálu a po necelých třech kilometrech dojíždíme Jelení Vrchy (885 mnm).

Tady se zastavujeme v místním bufetu a děláme si pauzu. Dáváme si Kofolu a momentálním jedeným problémem jsou nenasytní komáři. Po půlhodince se vydáváme dále a jdeme se podívat na spodní portál tunelu plavebního kanálu. Ten je postaven v novorenesančním stylu. Dělám si u něho fotku a cítíme, jak z něho vane chladný vzduch. Dnes už je tento raritní tunel suchý. Nasedáme na biky a míříme k hornímu portálu. Tam zanedlouho dojedeme a opět si jdeme udělat fotku. Horní portál je postaven v novogotickém stylu a celková délka tunelu je 389 metrů.

Teď už nás čeká cesta lesem, mírně stoupáme a zanedlouho přijíždíme k rozcestí Hučina – potok (902 mnm). Zde se vydáme vpravo a najíždíme na zpevněnou lesní cyklostezku. Čeká nás asi čtyřkilometrové mírné stoupání a to nás přivádí na další rozcestí a tím je Ministerka (914 mnm). Tady se dáváme znova doprava, najíždíme na asfaltovou cestu a sjíždíme zpátky do obce Stožec.

Teď už jen nahodit kola zpátky na auto a vyrazit směr Zadov. Jedeme zase jinou trasou a vezmeme to přes Borovou Ladu. Cesta je o něco kratší a my jsme za hodinku na hotelu. Dáváme si pořádnou sprchu a těšíme se na večeři a posezení na terase v zapadajícím slunci.

04.06.2015