Komínské Skály - Pod Kozincem - Sypčiny - Budačina - Komínské skály

Dnešek vypadá na krásný zimní den, a jelikož máme oba dva volno, chceme vypadnout někam do přírody. Volba padá na nedaleké Chřiby a já vymýšlím túru k místu zvanému Budačina. Brzce obědváme, vaříme do termosky čaj a autem se přesouváme do 15 kilometrů vzdálené obce Kostelany. Za touto obcí zaparkujeme u lesní cesty a můžeme se vydat na výlet.

Jsme na žluté značce a začínáme stoupat lesem. Jdeme jen ale pár stovek metrů a přicházíme na první rozcestí, které se nazývá Komínské skály (472 mnm). Zde se nachází i přístřešek a nad ním se tyčí skály, podle kterých se jmenuje zdejší rozcestí. Udělám rychle nějakou fotku a vydáváme se dále, tentokráte po červené značce. Obcházíme Komínské skály zprava a dostáváme se na místo, odkud jde udělat zase jedna krásná fotka.

Teď začínáme mírně klesat, kráčíme po široké zasněžené lesní cestě a kráčíme vedle běžkařské stopy. Sluníčko nám krásně hřeje a všude je úžasné ticho. Tak kráčíme skoro kilometr, poté sestoupáme krátký prudší kopec a zase začínáme stoupat. Po chvilce nám široká lesní cesta končí a červená značka odbočuje vpravo. Šlapeme teď chvíli v běžkařské stopě a chvíli mimo, ale tady se moc dobře nejde. Po malé chvíli se ocitáme na velké louce a otevírá se nám krásný výhled na hrad Buchlov. Projdeme pastvinou a jsme na rozcestí Pod Kozincem (457 mnm).

Opět změníme barvu turistické značky a půjdeme po modré. K našemu zděšení trasa vstupuje vlevo do lesa. Jsou zde sice patrné zaváté stopy, ale i tak se docela zapotíme chůzí v hlubším sněhu. Dá se říct, že se vracíme zpátky a jdeme po okraji louky. Pak už vstupujeme do lesa a začínáme zase mírně klesat. Naštěstí po pár set metrech docházíme k další louce, ze které máme výhled směrem na Uherské Hradiště. Miláček mi tady udělá fotku, pak se krátce prosmekáváme alejí mezi závějemi a dostáváme se k dalšímu rozcestí s názvem Sypčiny (452 mnm).

Naštěstí tady začíná opět širší lesní cesta, kterou projel nějaký lesní stroj, a tak klesáme pohodově. Vidíme, že na Budačinu nám chybějí necelé čtyři kilometry. Teď už budeme klesat až na hlavní cestu vedoucí přes Kudlovickou dolinu. Jen musíme dát pozor, protože cesta je zledovatělá a občas nám to pěkně podklouzne. Na hlavní cestu se dostáváme v místě zvaném Horní Březí, odbočujeme doleva a jdeme pár desítek metrů po hlavní cestě.

Nicméně nás čeká odbočka doprava a už funíme do pořádného stoupáku. Potíme se, chladný vzduch nás pálí v plicích, ale statečně šlapeme dále. Prozatím to stále jde, protože i tady projel nějaký traktor. Jenže to se po necelém kilometru změní a my musíme uhnout doleva a zase kráčíme v hlubokém sněhu. Uf, ještě, že to byl jen kousek na rozcestí, kde už nacházíme na prošlápnutou stezku a kousek pod námi se nachází cíl naší cesty.

Opět jsme změnili turistickou značku a po zelené přicházíme na místo zvané Budačina (353 mnm). Nachází se zde skupina skalních útvarů z méně odolných pískovců s malou puklinovou jeskyní vzniklých v období pleistocénu erozí. Podle tradovaných pověstí sloužila jeskyňka v minulosti jako skrýš pro loupežníky Ondráše a Juráše, kteří přepadávali kupce projíždějící po nedaleké kupecké stezce. V soutěsce na Velké skále je umístěna pamětní bronzová deska k uctění památky Antonína Rozsypala, který byl umučen v roce 1942 v Mauthausenu.

Irmísek studuje zdejší infotabule a já se vydávám s foťákem v ruce mezi skály. Vyfotím si je ze všech stran, fotím taky rampouchy na skalách a celý skalní útvar obcházím. Shodujeme se s miláčkem, že je to tady velmi zajímavé místo. Po několika desítkách minut se vydáváme dále. Hodina nám pokročila a zanedlouho se začne stmívat. Klesáme úzkou stezkou, dokonce máme pod sněhem bahno, tak to začíná vypadat zajímavě. Ale po malé chvilce jsme zpátky na hlavní cestě v Kudlovické dolině (rozcestí).

Tady vidíme, že máme před sebou ještě čtyři kilometry cesty a ta povětšinou bude stoupat. Projdeme okolo bývalého rekreačního areálu a shodujeme se na tom, že je škoda, že už to tady nefunguje. Znova stoupáme úzkou stezkou a procházíme okolo krásně zasněžených smrků. V jednom místě se nám do cesty staví padlý strom a jeho přelézání je zajímavou bojovkou. Pak se vyhupujeme opět na širší lesní cestu, dostáváme se kousek výše a máme nádherný výhled na obec Kostelany, který se halí do zapadajícího slunce.

Už teď víme, že se začíná šeřit. No co, je sníh a viditelnost bude dobrá. Odtud nám cesta stoupá velice mírně, ale po pár chvílích začíná být jakási jednotvárná a nám se začíná zdát nekonečná. Když už před sebou máme nějaké kamenité kopečky, doufáme, že jsou to Komínské skály, ale chyba lávky. Stále ještě nejsme zpátky na rozcestí. To se už poměrně slušně šeří a les začíná být zajímavě tajuplný. Ptám se Irmíska, jestli se bojí, ale říká, že když je se mnou, tak ne. Ale kdyby tady šla sama, tak by se bála. Já dělám hrdinu a tvářím se, že by mi tady nevadilo jít i o samotě. No asi to docela pravda nebude.

Teď nám značka uhýbá do zasněženého lesa a my se opět trápíme mezi běžkařskou stopou a hlubším sněhem. Naštěstí to není dlouhé trápení a jsme zpátky na projeté lesní cestě. Akorát netuším, kdy už konečně dojdeme zpátky. V tom mi do nosu vletí pach kouře a zdá se mi, že před sebou vidím dým. A taky že jo, z ničeho nic se ocitáme zpátky na rozcestí Komínské skály. Ve zdejším altánku jsou další dva turisté, mají rozdělaný oheň a zvou nás, ať se jdeme ohřát. My s díky odmítáme a už se vidíme naložení v horké vaně.

K autu to máme už jen půl kilometru a cestou pozorujeme nádherně velký a krvavý měsíc. Je před úplňkem, setmělo se a opravdu to působí až magicky. U auta dopijeme čaj, nasedáme a vracíme se přes Kostelany zpátky do Kroměříže. Rychlá zastávka v supermarketu pro nějaký proviant a už odemykáme dveře bytu a těšíme se, až se pořádně zahřejeme.

03.02.2015