Praděd na běžkách (1491 mnm)

Tento výlet není vůbec pěší tura, tento výlet se bude konat na běžkách. Rozhodli jsme se – já, David a Jirka, že vyrazíme na běžkách dobýt Praděd, který je nejvyšší horou HrubéhoJeseníku). Jelikož nikde není moc sněhu, tak právě tady by ještě sníh měl být kvalitní. Ráno vyjíždíme brzo a za dvě a půl hodinky jsme na Videlském sedle (930mnm). Odtud pojedeme, nebo spíše pošlapame asi 6,5km na Praděd. Začínáme po žluté turistické trase, která vede na Švýcárnu.

Vyjíždíme do lesa a cesta začíná téměř okamžitě stoupat. Je krásné počasí, mezi stromy probléskává sluníčko a my se potíme v tom bílém království. Po chvilce přijíždíme k malé překážce, a to potůčku, který teče mezi kamínky a kde je sníh roztátý. Musíme buď sundat běžky na ten malinkatý kousek anebo velmi opatrně našlapovat s běžkami. Tento úsek je rychle zdárně překonán a my můžeme pokračovat dále. Cesta je pohodová až k rozcestí Černík (1200 mnm). Zde začíná cesta ještě více stoupat a hlavně jde úzkým korytem a běžky se nám boří hluboko do sněhu, když šlapeme stromečkem. Je to strastiplná půlhodinka a hodně namáhavá. Proto taky mezitím zastavujeme a děláme fotky. Když máme to nejhorší za sebou, terén se opět rozšiřuje, ubývá stromů a sníh je zmrzlejší.

Už zase se jede pohodově. Když už vyjedeme z lesa, naskýtá se nám fantastický pohled. Jsme na zasněženém vrcholku a naproti nám jsou kopce beze sněhu. Je vidět, že jsme už hodně vysoko. Začíná tady i hodně vyfukovat. Ale zasněžené stromky s námrazou, lesknoucí se krystalky sněhu, modrá obloha se sluníčkem je přesně to, co jsme si dneska přáli. Jsme na vrcholku Malého Dědu (1354 mnm) a čeká nás sjezd k chatě Švýcárna (1320 mnm). No je to docela sranda, smějeme se, až se za břicho popadáme, jelikož prudší sjezd nemá nikdo z nás šanci na běžkách dát. Takže každý dvakrát zahučíme do sněhu a jsme jak sněhuláci. Ale v pořádku se dostáváme k chatě, kde si dáváme svačinku a pauzu.

Tady už je lidí jako mraků a odsud na vrchol jedeme po frekventované cestě. Všude je plno turistů a běžkařů. Když vyjedeme na rozcestí, které vede na Ovčárnu a na Praděd, začíná opět pořádně vyfukovat. Tady už potřebujeme i kapuce. Vítr duje neskutečnou silou a připomíná malou vichřici. Ale my to máme na vrcholek, co by kamenem dohodil a za 20 minut jsme už ve vysílači a jdeme si dát něco k jídlu a samozřejmě místní bylinný likér – Praděda. Mezitím si snažíme trošku usušit propocené věci. Po obědě se ještě rozhodujeme vylézt na rozhlednu, která se nachází uvnitř vysílače. Je odsud nádherná vyhlídka, zvlášť za dobrého počasí, jako je dneska. Ale i tady je slyšet, jak vítr venku řádí. Po pokochání se krajinou a nezbytném focení se chystáme na cestu zpátky.

Pojedeme opět k chatě Švýcárna a odtud se vydáme po modré turistické směrem dolů a měli bychom se napojit na lesní cestu, vedoucí nad Vysokým vodopádem. Cestu nacházíme bez problémů, ale čekají nás na ní tři sjezdy. Dva z toho sjíždíme a neobchází se to bez pádu, ale třetí, krkolomná pěšinka mezi stromy, vedoucí na cestu nad Velkým vodopádem se nedá pomalu ani sejít, netož sjet na běžkách. Ale to už jsme na široké lesní cestě a odtud nás čeká pár kilometrů mírného sjezdíku až na Videlské sedlo, kde máme auto. Sluníčko pomalu zapadá a my k autu dojíždíme za šera. Ale stihli jsme to v pohodě, měli jsme pěkné počasí a tak jsme spokojeni. Po cestě se ještě zastavujeme na grilovaná žebra a pak už míříme rovnou směrem domů.

03.02.2008