Marciana - Monte Capanne - Le Calanche - Monte Perone - Marina di Campo

Je čtvrtek a náš týdenní pobyt na italském ostrově Elba se pomalu chýlí ke konci. Na dnešní den jsme naplánovali pěší výšlap a cílem bude nejvyšší hora Monte Capanne (1019 mnm). Prozatím jsme se ještě pořádně nedomluvili, jestli pojedeme nahoru lanovkou anebo půjdeme pěšky a ani kudy půjdeme zpátky. Víme jen dvě věci. Kdy nám odjíždí autobus do Marciany a že večer chceme grilovat ryby.

Ráno vstáváme dříve, snídáme, balíme si nezbytnosti do batohů a pěšky vyrážíme do centra Mariny di Campo. Už tady nachodíme skoro dva kilometry. Autobus nám odjíždí v 8:45 a celá naše banda se tam stihne narvat. Za přibližně půlhodinu nás autobus vysazuje v Marcianě u dolní stanice lanovky. Stále ještě někteří váhají, jak se dopravit nahoru. Já mám jasno, chci jít pěšky a většina taky, protože lanovka je stejně v provozu až od 10 hodin.

Nakonec jdeme opravdu skoro všichni pěšky, jen Ríša s Jitkou a kamarád s práce Kamil se svým malým synem jedou ve zvláštní kulaté kleci nahoru. My se okamžitě od lanovky dostáváme do terénu s masakrálním sklonem, okamžitě funíme a potíme se. No jen jestli by to fakt nebylo lepší jet tou lanovkou. Ale už jsme tady šli a víme, že tento brutalismus skončí po 700 metrech a my se dostáváme na lesní cestičku.

Ta nás ihned přivádí ke kapli Romitorio di San Cerbone a za ní odbočujeme z lesní cesty vpravo a znova začínáme stoupat. Naštěstí už není stoupání tak prudké a my se pomalu prodíráme vzhůru. Po pár set metrech se nám otevírá prostor a my máme vyhlídku do okolí. Jen škoda, že je nízká oblačnost a viditelnost je hodně špatná. Po asi kilometru přicházíme na místo Antico caprile in pietra a tady si na chvilku odpočineme.

O kousek výše se nám cesta dělí a jelikož si to už nepamatuji, musím se podívat do mobilu, kudy správně jít. Nacházíme na správnou cestu, zelený porost kolem nás mizí a dostáváme se do šedi velkých kamenů a skal. Vše podkresluje mlha s dohledností asi 20 metrů. Nahoru nám chybí už jenom asi půl kilometru, ale poslední metry jsou opět náročnější. Jsme slušně propocení a když vylezeme nahoru, začíná být trochu i zima.

Míříme rovnou do malého baru, kde si objednáváme jednak něco k pití, jednak se převlékáme do suchého a jednak se trošku zahříváme. Postupně dorážejí všichni a potkáváme se i Ríšou, Jitkou a Kamilem, kteří jeli nahoru lanovkou. Trošku si zanadáváme na počasí, protože je fakt škaredá mlha a my, co to tady známe, víme, jak je odtud nádherný výhled. Co se dá dělat, počasí poručit nemůžeme. Stejně se ještě půjdeme podívat na úplný vrchol, protože těsně pod ním uhýbá naše trasu pro sestup dolů.

Když se oblékneme a vylezeme kousíček nad bar, nebe se začíná trhat. Je to neuvěřitelné, ale počasí nám ukazuje svou vlídnou tvář a postupně se vyčasuje. Toho samozřejmě využíváme k focení. Je něco po půl dvanácté a my se vydáváme na cestu zpátky. V plánu je dojít pěšky až do kempu. Dá se říct, že naše trasa míří přímým směrem. Začínáme sestupovat a v dáli pozorujeme dva kamzíky. Po pár set metrech ale přichází ferrata, kde musíme překonat prudký sráz. Není to nic obtížného, ale opatrnosti není nikdy dost.

Všichni se v pořádku dostáváme pod skálu a ocitáme se na rozcestí (830 mnm). Vpravo jde cesta do Fetovaii, rovně jde dalšími ferratami na vrchol Le Calanche a vlevo jde vrstevnice, která prochází pod Le Calanche a tyto cesty se pak spojí. Přes vrchol Le Calanche jsem nikdy nešel a vždycky jsem si říkal, že musím, takže dneska půjdu rovně. Společnost mi bude dělat jen Hanča a paní Vlasta. Zbytek party chce jít v poklidu po vrstevnici. Domlouváme se, že nás počkají na vrcholku Monte Maolo.

Na vrchol Le Calanche je to jen necelý kilometr (905 mnm), ale cestou nás čekají malé ferraty a spousta přeskakování balvanů. Ale jsem moc rád, že jdeme právě tudy, protože jsou odtud krásné výhledy a na vrcholku nás čeká železný kříž. Tady si uděláme nějaké fotky a pokračujeme tentokrát v sestupu. Ten taky není úplně jednoduchý. Za blízkou skálou vidíme na Monte Maolo a v dálce rozeznáváme siluety našich kamarádů. Silně zapískám, zamávám a myslím, že nás naši taky zaregistrovali. Bylo jasné, že budou daleko rychlejší než my.

Rychle scházíme dolů a oba dva s Hankou se obdivujeme paní Vlastě, která ve svých letech má více energii než my. Na Monte Maolo (710 mnm) to máme sice jen kilometr, ale naše už tam nezastihujeme, takže pokračujeme dále. Tady se už terén vyrovnává a naše nohy si odpočinou od prudkých výstupů a sestupů. Z Monte Maola do sedla Monte Perone (630 mnm) je to zhruba kilometr a já se rozhoduji, že si lehce tuto trasu zaběhnu. Úplně dobrý nápad to nebyl, ale po chvilce jsem na odpočívce a potkávám se s Irmískem a ostatníma z naší party.

Na chvilku si sedám, vydýchávám se a dostávám panáka slivovice. Taky rozhodně skvělý nápad. Nevím, jestli se nezadusím nebo nepobliju. Za chvilku přichází Hanka s Vlastou, ještě chvíli odpočíváme a pak je čas vydat se dál. Před námi je sestup do vesničky Sant' Ilario, což představuje další skoro pětikilometrový úsek a sestoupaných 430 metrů. Tady už začínají nohy pobolívat, jelikož je klesání zase prudší a navíc jsme vylezli ze stínu lesa a začíná být pěkně vedro. Ale i tak s miláčkem pár set metrů lehce odběhneme.

Když vcházíme do Sant' Ilaria je půl třetí a míříme přímo k baru. Objednávám si studené pivo a Irmísek Aperol. Postupně přicházejí ostatní a taky se uvelebují na židlích a dávají si něco na pití. Odtud už cesta nebude moc zajímavá, měla by nám celou dobu vést po asfaltu. Ale jelikož potřebujeme do centra města do supermarketu, koukám do mapy, jestli nenajdu nějakou zkratku. A taky, že jo.

Kolem třetí hodiny se zvedáme, jdeme na místní malé náměstíčko, kde se nachází i kostelík. Rychlé foto, vracíme se na hlavní cestu a po malé chvilce odbočujeme na turistickou trasu. Ta je sice ne moc dobře prošlápnutá, ale po pár set metrech nás přivádí do ulice, kterou půjdeme poslední část do města. Dvoukilometrový úsek máme zdárně za sebou a ocitáme se zpět v Marině di Campo. Jelikož chceme dnes grilovat, musíme si ještě udělat malou zacházku do supermarketu, kde nakupujeme ryby a pár dalších věci.

Teď už nás čekají poslední necelé dva kilometry a ikdyž se už zajídají, zvládáme je všichni a jsme zpátky v kempu. Myslím, že se všichni těšíme na to, až vyzujeme boty. Já jdu společně s Kamilem opláchnout a nakořenit ryby, holky mezitím chystají zeleninový salát. Ke grilu přicházíme po šesté hodině, ryby se nám podaří na výbornou a vydržíme tam dlouho večerních hodin.

03.10.2019