Monte Fonza (297 mnm)

Šestý den naší dovolené na italském ostrově Elba nezačíná pro mě dvakrát dobře. Po včerejší náročné cyklistické etapě, kdy už na mně něco lezlo, se cítím opravdu mizerně. Na plicích pálí sice trošku méně, ale pokašlávám a teplotu mám určitě taky. Sice se dopuju práškama, ale je mi jasné, že dneska musím jenom odpočívat. Celé dopoledne sedíme s miláčkem v kempu, hrajeme s kamarády karty, něco málo popijíme a také si chystáme oběd. Dokonce i několikrát chvilkově zaprší a my celkem litujeme holky, které se vydali na kolech do Capoliveri.

Po obědě se mi jako zázrakem udělá o trochu lépe, tím vzroste i má pošmourná nálada a hned mám chuť něco provést. Snad už je to neklamná známka toho, že už je nejhorší za mnou. Domlouváme se s Irmískem, že vyrazíme někam na delší procházku. Mě napadá, že bychom mohli vylézt na Monte Fonzu, kopeček, na který jsme vždycky vyjížděli první den na našich dovolených na Elbě. Oblékáme se do sportovního, do batohu balím softshellky, šátky a tekutiny a vyrážíme.

Je sice zataženo a občas spadne z nebe pár kapek, ale nám to nevadí. Procházíme celým kempem, vycházíme zadním vchodem a dostáváme se na prašnou cestu, která hned od začátku stoupá vzhůru. Cestu znám, vím, co nás čeká. Ještě se domlouváme, že dojdeme určitě na pláž Spiaggia di Fonza a pak se můžeme klidně vráti zpátky. Jdeme asi kilometr vzhůru než se cesta zlomí a jde asi další kilometr po rovince. Máme zajímavý výhled na záliv Mariny di Campo a na centrum města. Za další zatáčkou už máme pod sebou pár domečků a výše zmiňovanou pláž. Dáváme se po cestě dolů a pozorujeme, jak je všechno kolem vymleté od vody, která ztekla z hor v minulém listopadu při zdejších katastrofálních povodních.

Vycházíme na pláži Fonza, pozorujeme vodáky, kteří si balí své lodě a mě při pohledu na ně otřepe zima. Jdeme se vyfotit na malou skálu, vyrůstající z pláže a pozorujeme neklidné moře a vlny tříštící se o tmavé skály Punto di Nercia. Vtom se spouští déšť a my se utíkáme schovat pod provizorní přístřešek. Oblékáme bundy, já si dávám šátek, ale přesto nám není v tom dešti a větru moc příjemně. Tulíme se k sobě a čekáme, až dešťová přeháňka ustane. Naštěstí to trvá ani ne deset minut a je po dešti. Uvažujeme, jestli vyrazíme dále. Já bych to neměl moc přehánět a navíc fouká ten protivný vítr, ale zpátky se mi teda ještě nechce.

Z pláže nastupujeme na pěší stezku. Vzpomínám, že první ročník na Elbě jsme tady jeli z druhé strany a že jsme pěkně nadávali. Stezka byla široká tak 20 cm, všude ostré keříky a s koly to tady byl opravdu zážitek. O to větší je mé překvapení, když vidím, že stezka je rozšířená na 50 cm a krásně průchozí. Jdeme po ní asi 500 metrů a pak musíme překonat asi čtyřmetrový příkop. Znova vzpomínám, jak jsme tady spoštěli a vynášeli kola. Dneska tu máme dokonce dřevěné schůdky. Úplná pohodička. Když překonáme příkop, dostáváme se k osamocenému domu, který se mi tenkrát hrozně líbil. Nyní na domku probíhají nějaké rekonstrukční práce, čili ho musíme obejít. Předtím jsme prošli normálně po pozemku kolem domu. I Irmískovi se baráček moc zamlouvá a nahlas sníme, že by se tady dobře bydlelo.

Tak a teď přichází nejtěžší část naší tury. Prudce se deroucí vzhůru prašná cesta plná kamení. Pamatuji se, že nám tady při sjezdu ukazoval výškoměr místy i 24 % klesání. Dneska to máme naopak, musíme ten drapák vyšlapat. Jenom se pozastavuji nad tím, jak tady jezdí auta a náklaďáčky, vezoucí materiál k tomu rekonstruovanému domečku. Tady má šanci jedině pořádný offroad s náhonem na všechny kola a pak už asi jenom tank. Po pár desítkách metrů výstupu začínáme funět, svlékáme se a začínáme se pořádně potit. Ale každým metrem jsme o poznání výš a otevírají se nám fantastické výhledy na Marinský záliv. Dělám si trošku starosti, že jsem propocený a že fouká vítr. Nebyl bych rád, aby mi večer bylo zase hůř. Ale co už teď. Pokračujeme dále. Touto krkolomnou cestou jdeme zhruba dva kilometry než se dostáváme na vrchol.

Hurá, jsme tady. Monte Fonza je naše. Děláme si dvě vrcholové fotky, doplňujeme energií müsli tyčinkami a vodou, a jelikož zde hnusně fouká, dáváme se na cestu dolů. Nejdeme však stejnou cestou, jakou jsme zde vyšli, ale pokračujeme dále. Vím, že když slezeme asi 100 metrů, dostaneme se na rozcestí a pak půjdeme stezkou doleva. Po krátké chvíli jsme na zmiňovaném rozcestí, od minula zde přibyla lavička a já na ní fotím miláčka. Cesta rovně pokračuje na zdejší nejvyšší vrchol, na Monte Tambone (378 mnm) a Irmísek navhruje, že bychom tam ještě mohli dojít. Cesta to sice není daleká, ale mě se nějak nepozdává počasí – honí se těžké mraky a slyšeli jsme dokonce někde v dálce hřmění a navíc to už dneska nechci přeháněť kvůli nemoci, tak to raději otáčíme doleva a začínáme sestupovat zpátky.

Nacházíme na stezku, kterou jsme minulý rok sjížděli na kolech. Vzpomínám si, že zpočátku byla docela příjemná, ale asi v polovině začaly docela velké a ostré kameny a že jsme musel několikrát seslézt z kola a měl co dělat, abych si nenabil hubu. Taktéž i dneska je zpočátku stezka příjemná. Pozorujeme Monte Capanne a hřeben až k Monte Perone, jak je přelito bílými mraky, které vypadají jako lavina. Do toho prosvitává sluníčko a vytváří tak úchvatnou scenérii. Asi po půl kilometru zjišťujeme, že jet tady na kole by byl čistá masakr. Cesta začíná být vymletá od minuloročních povodních, jsou zde půl metru hluboké průrvy a my máme co dělat, abychom to ustáli na nohou netožbože na kole. Takový povrch nás provází celou dobu, co scházíme, asi dva kilometry, než se dostaváme na domy nad pláž Spiaggia di Fonza.

Tady se už napojujeme na cestu, po které jsme přišli. Takže jdeme skoro po rovince asi kilometr, než se cesta zlomí a čeká nás asi kilometr sestupu zpátky do kempu. Nožky už docela bolí, přece jenom jsme šli polovinu dnešní trasy v pořádném stoupání nebo klesání. Ale to nevadí. Důležité je, že jsme už nezmokli a důležité je taky to, že se cítím dobře a tura mi nijak neublížila. Do kempu vcházíme za šera, jdeme si dát panáka a hlavně si dát pořádnou sprchu.

27.09.2012