Marciana - Monte Capanne - Monte Maolo - San Illario - Marina di Campo

Započal se čtvrtý den naší dovolené na nádherném ostrově Elba a jelikož máme dneska příznivou předpověď počasí, máme naplánovaný pěší výlet na nejvyšší horu Monte Capanne (1019 mnm). Vstáváme poměrně brzy, snídáme, do batohů si balíme svačinky, větrovky a pár nezbytných věcí. Před osmou hodinou ranní vyrážíme do centra Mariny di Campo, odkud nám o půl deváté odjíždí autobus.

Zběsilá jízda místního řidiče způsobí, že za necelou půlhodinku vystupujeme v Marcianě u stanice lanovky. Jdeme k ní, pár minut čekáme, než se otevře místní bar a dáváme si všichni kafíčko. Já si ještě kupuju magnetku a Peťa si dává do turistického deníčku razítka. Je půl desáté a my se vydáváme na túru

Značené trasy jdou docela kus bokem od lanovky a my se rozhodujeme, že první třetinu trasy nahoru půjdeme podél lanovky. Vcházíme do lesa a nacházíme neznatelnou stezku. Šlapeme po ní, začínáme stoupat a na čele se nám objevují první krůpěje potu. Přicházíme k malé kamenné zřícenině, uděláme si tady fotku a od tohoto místa nacházíme značenou stezku. Cesta pořád stoupá vzhůru, ale prozatím to všem šlape dobře.

Teď křižujeme lanovou dráhu, podcházíme pod ní a přicházíme ke kostelíku Romitorio di San Cerbone. Opět uděláme několik fotek a už uhýbáme na turistickou trasu č. 1. Opět začínáme pořádně stoupat a za našimi zády se objevují krásné výhledy směrem na Marcianu Marinu. Poté opět vcházíme do hustého lesa a čeká nás asi sto metrový výstup po kamenech. Opět se zapotíme a pak znova vcházíme na volné prostranství. Ještě kousek nastoupáme a přicházíme na vyvýšené místo, kde se sbíhá další turistická trasa č. 2. Chviličku si tady odpočineme a uděláme společnou fotku.

Pokračujeme vpravo a zanedlouho přicházíme k dalšímu rozcestí. Odbočuje zde trasa č. 5, na kterou bychom se měli napojit při cestě zpátky. Kousek nastoupáme krásným porostem a pak se dostáváme na suťové pole. Vrchol Monte Capanne už mám na dohled a tak přidávám do kroku a odpojuju se od ostatních. Vidím, že Peťa s Mončou jsou už nahoře a já tam po zhruba deseti minutách taky docházím. Jsem u vrchní stanice lanovky a jdu si do místního baru pro birra Moretti.

Vychutnávám si pivko a pode mnou pozoruju Irmíska s ostatními, jak se také blíží nahoru. Zanedlouho jsme pohromadě a ještě kousek vystoupáme na vrcholek. Samozřejmě tady uděláme spousty fotek. Ono pohled z heliportu dolů na Marcianu Marinu je nezapomenutelný. A taky si uděláme „staronovou“ fotku na jedné ze skal. Dáváme si svačinku a uvažujeme, kudy půjdeme dále. Chceme totiž dojít až k nám do kempu v Marcianě Marině.

Z vrcholu Monte Capanne vede značená trasa č. 00, ale je nám jasné, že ta lehká nebude. Vzhledem k tomu, že se tato trasa po asi kilometru napojuje na trasu č. 5, rozhodujeme, že ji zkusíme. Bohužel se v tu chvíli dělá Jarče špatně od žaludku a nejspíš chytla nějakého rotavira. Bohužel po zbytek cesty trpí jako pes a máme chvilkama obavy, jestli zvládne dojít dolů. Zpočátku se proplétáme po skalnatém hřebenu a pak to přichází. Zhruba padesátimetrová stěna je ryzí ferrata. Ještě, že jsou zde natažené ocelová lana a můžeme se přidržovat.

Scházím dolů jako první a pak ostatní fotím. Všichni to nakonec v pohodě zvládáme a ocitáme se na rozcestí, kdy rovně pokračuje trasa č. 00, vpravo vede trasa č. 8 a vlevo bychom se napojili na trasu č. 5. Chvíli koukáme do mapy a vzhledem k Jarčině střevní chřipce volíme nejjednodušší trasu a tou bude pětka. Chviličku odpočíváme a pak se teda vydáváme vlevo a kousek scházíme.

Teď už jsme na zmiňované pětce a šlapeme po krásné traverzové cestě v lese. Jde se nám pohodově a zhruba po kilometru vcházíme na další suťové pole. Opatrně procházíme mezi kameny a otevírá se nám výhled na Monte Capanne. Dalších pár kilometrů je pohodových a my si užíváme zdejší krásy. Zanedlouho přicházíme k vrcholu Monte Maolo (750 mnm) a tady se napojuje i hřebenová trasa č. 00. Škoda, že nám to dnes nevyšlo projít. Snad příště …

Z Monte Maola už máme krásný výhled jednak na Monte Perone a jednak na celý záliv Mariny di Campo. Prozatím všechno zvládáme v pohodě a i Jarči je trošku lépe, tak pokračujeme směle dál. Zhruba kilometr jdeme po hřebenu a pak se cesta prudce láme a začíná klesat. My ale sestoupáme jen kousek, protože odbočujeme na jinou trasu, a to s označením č. 7. Stezka je opět úzká a je v neskutečné míře rozrytá od divočáků. No snad tady žádného nepotkáme.

Obracíme se skoro o 180° a opět jdeme traversem. Po pár minutách zastavujeme a raději se díváme do mapy, jestli jdeme dobře. Naštěstí jo a zanedlouho nacházíme odbočku značenou jako č. 24 a ta by nás měla svést až na asfaltovou cestu z Monte Perone. Cestou nacházíme krásné červené hřiby, které jsou dozajista jedlé a najdeme i několik klouzků. Teď se nám cesta klikatí zleva doprava a naopak a my docela prudce scházíme. Po několika set metrech se dostáváme na asfaltovou cestu.

Jsme kousek pod Monte Perone a začínáme scházet dolů. Jde se pohodově a postupně mineme ruinu kostela Pieve di San Giovanni di Campo, kterou si samozřejmě prohlédneme a zanedlouho si fotíme zříceninu věže Torre di San Giovanni. Odtud začíná až 29 % klesání a my stále jdeme po silnici. Ta nás nakonec přivede na křižovatku a my se dáváme vlevo. O pár minut později vcházíme do městečka San Illario.

V městečku vidím otevřený jeden bar a už se nemůžu dočkat, až si dám chlazené láhvové pivko. To nám doslova a do písmene vlévá krev do žil. Mezitím Jarča s Alčou pokračují dále, protože se nechtějí zdržovat. My čtyři zbývající – já, Irmísek, Monča a Karel – odpočíváme a vychutnáváme si chlazené nápoje. Já už bohužel začínám cítit puchýře pod prsty a ty začínají pobolívat. Ale ani se moc nedivím, protože mám sebou obyčejné tenisky a na ty nejsem zvyklý.

Co naplat, musíme se zase zvednout a jít, protože ještě zdaleka nejsme v cíli. Procházíme San Illariem a mě se podaří ukradnout v jedné vinici dva sladké trsy hroznů. Náhodný doplněk energie je vítaný. Z městečka do La Pily budeme asi tři kilometry klesat po silnici serpentinami. Už se ta cesta dolů začíná docela zajídat. Ale i tuto část cesty máme úspěšně za sebou a jsme v La Pile. Čekají na nás poslední tři kilometry, ale ty budou nejhorší.

Musíme šlapat po rovině a po hlavní cestě. Už docela motáme nohama a puchýře mě začínají trápit čím dál tím víc. Nezbývá, než zatnout zuby a tu půlhodinku vydržet. Přicházíme do kempu, kde je už Peťa s Davidem a já se u nich uvelebuju před mobilhomem. Ještě si vezmu chlazené pivko z ledničky a už konečně s velkou radostí zouvám boty a svlékám ponožky. Nohy jsou docela zmasakrované, ale není to tak hrozné, jak jsem si myslel.

Teď už rychle si dát pořádnou sprchu a pořádné jídlo. Jsme pořádně utahaní, ale maximálně spokojení. Vyšlo nám počasí, udělali jsme spoustu fotek a máme zase o pár zážitků víc. Večer probíhá už klasicky – spousta pochutin, vína, slivovička, dobří lidé a dobrá zábava.

22.09.2015