Seven Cascades

Nadešel třetí den nového roku a zároveň třináctý den strávený na exotickém ostrově Mauricius. Na této dovolené jsme s kamarády Kamilem a Hankou a máme to hlavně jako poznávací zájezd. Žádné velké válení u moře. A proto i dneska vyrazíme poznávat zajímavosti a krásy ostrova. Dneska padla volba na pěší túru a my navštívíme soustavu vodopádů, které jsou známé pod názvem Seven Cascades nebo Tamarinské vodopády. Z našeho ubytování v Tamarinu vyjíždíme v 11 hodin a znova míříme na Phoenix.

Před Phoenixem uhýbáme a projíždíme celým městem Vacois. Odbočíme vpravo a projíždíme další podivnou čtvrť. Negativní pocit umocňuje policejní zátaras, spousta novinářů a srocených lidí u jednoho z domů. Zřejmě se zde stal nějaký vážný trestný čin. Naštěstí toto místo necháváme za sebou, vjíždíme mezi pole cukrové třtiny a po pár set metrech parkujeme auto. Vydáváme se na trasu a jsme zvědaví, co nás čeká. Nebe je opět pod mrakem a každou chvíli hrozí, že začne pršet.

Zpočátku jdeme kolem pole, ale poté nastupujeme na stezku, která prudce klesá dolů. Všude je mokro, země je bahnitá a začíná to pěkně klouzat. Ale po malé chvilce se vyhupujeme nahoře největšího vodopádu z těchto sedmi kaskád. No je to absolutní bomba se takhle procházet po skále, ze které padá proud vody do asi 50 metrové hloubky. Jdu na okraj a fotím lidi dole. Zamáváme nad sebou a já začínám přemýšlet, jak se tam dolů můžeme dostat.

Nejprve musíme zout boty a přebrodit malou říčku na druhou stranu. Pak už víme, kudy vede cesta, ale musíme počkat, protože zespoda jsou mladí lidé v doprovodu průvodců. Trošku nás zaráží, jak jsou všichni špinaví od bahna. Ale to pochopíme záhy. Stezka vede krkolomně dolů a je plná kořenů, kamení a bahna. I já musím přiznat, že to není zrovna bezpečná a nenáročná cesta. Dostávám se dolů a ocitám se u vodopádu. Irmísek, Kamil a Hanka jdou raději opatrněji a já čekám, kdy mi kdo řekne, co jsem to vymyslel za trasu.

Jsme dole všichni a uvažujeme, jak se dostaneme na druhou stranu jezírka. Mlaďochy jsme viděli sjíždět po laně a já se jenom bojím, aby to nebyla jediná možnost. Naštěstí není a stezka vede za vodopádem. Další jedinečný zážitek. Ještě v životě jsme nešli za vodopádem. Akorát je tu pořád plno bahna a hodně se to klouže, tak musíme být nanejvýš opatrní. Zdárně jsme to všechno zvládli a konečně se dostáváme na vyhlídkové místo pod vodopádem. Děláme si samozřejmě další sérii fotek a ve vodě si umýváme od bahna, co jde.

Cesta, dlouhá možná 500 metrů nám trvala dobrou půlhodinu. Už celkem chápeme, že se v turistickém průvodci píše o tom, že je to tady náročné a že nedoporučují cestu absolvovat bez průvodce. No uvidíme, snad už to tak dramatické nebude. Jenže další cesta vede přes velké balvany a ty jsou samozřejmě mokré a kluzké. A aby toho nebylo málo, je tady miliarda komárů. A ke všemu je tady téměř 100% vlhkost. Kdo takovou vlhkost zažil, ví, o čem mluvím. No, vypadá to dneska na náročný a ne úplně bezpečný výšlap.

Nicméně, přes všechno příkoří zase víme, že je to tady fantastické a ty kaskády za to riziko stojí. Pokračujeme tedy dále a zanedlouho se dostáváme k další, menší kaskádě. Odtud máme dobrý výhled na první vodopád a to dá možnost vzniknout fotkám, na kterých vypadáme, že z vodopádu pijeme. K další kaskádě opět musíme přelézat přes kameny a ikdyž je to kousek, trvá nám to docela dlouho. Znovu uděláme další várku fotek, doplníme tekutiny a otevíráme si müsli perníčky.

Přicházíme ke čtvrté kaskádě a k ní jsme museli kousek vylézt nahoru a poté prudce seslézt. Když mířím k nedaleké páté kaskádě, otevírá se pode mnou pěkná hloubka. Tak nejspíše tento vodopád je nejvyšší. Ale bohužel ten nemáme šanci vidět v celé své kráse, je schovaný za hranami skal. Tady si sedám na hranu skály a Irmísek mě fotí. Poté ještě přeběhnu na druhou stranu vodopádu a fotím ostatní.

Od této kaskády se dá vylézt nahoru a vrátit se zpátky na cestu kolem pole, ale já ještě přemlouvám ostatní, ať pokračujeme dále. Zpočátku se nám cesta prudce dere vzhůru a my musíme použít i ruce, abychom to vylezli, poté se stezka vyrovnává, zužuje a my máme co dělat, abychom některými místy prošli. Poté překračujeme malou říčku a já vím, že končí vodopádem, který byl vidět z poslední kaskády. Lezu po kamenech dolů a ve finále se dostávám opět na hranu vodopádu. Je to zajímavý pohled, jen škoda, že na fotografiích to tak nevynikne.

Pokračujeme dále a začínáme hodně prudce klesat. Řekněme, že musím sejít 100 výškových metrů a opravdu to v tomto kluzkém terénu není jednoduché. A už nemluvím o těch komárech a veškeré oblečení je totálně promočené díky šílené vlhkosti. Scházíme dolů k další malé kaskádě a hledáme cestu dále. Bohužel, kousek popojdeme a zjišťujeme, že ji fakt nenajdeme. Už toho máme plné zuby a tak se raději domlouváme, že se vrátíme zpátky.

Lezeme těch 100 výškových metrů vzhůru, poté turistická stezka uhýbá vpravo. Jenže já vidím i možnost jít rovnou nahoru a doufám, že to tudy půjde. No, je to opět namáhavé, potíme doslova krev, dochází nám voda, musíme se přidržovat rukama a začínáme být pěkně špinaví od bahna. Po dalších více jak 100 výškových metrech toto martyrium končí a my se dostáváme na rovinu a vycházíme z džungle ven. Tak tohle byl fakt pořádný zabírák.

Teď nás čeká kilometr po polní cestě a už se konečně jde dobře. Dokonce se nám na cestu posadí makak a zvědavě nás pozoruje. Ale když přijdeme blíže, mizí v hustém porostu lesa. Přicházíme k autu, s úlevou sundáváme trekové boty a přezouváme se. Jinak od bahna jsme se zvládli umýt v nedalekém potůčku. Nasedáme do auta, popojíždíme ještě hlouběji do lesa, protože podle mapy by tam měla být restaurace. Lesní cesta nás opravdu k ní zavede, ale máme smůlu, je zavřeno, protože se tady chystá oslava svatby. Tohle mi sděluje majitel a zároveň otec nevěsty, s kterým si krátce popovídáme. Ptá se, odkud jsme a sděluje nám, že on je z Jihoafrické republiky.

Vracíme se tedy zpátky na okraj Vacois, ale předtím ještě sjedeme na jednu vyhlídku, odkud je všech 7 kaskád viditelných. Uděláme si fotku a pak už míříme nazpátek. Přemýšlíme, kde se najíme a nakonec se zastavujeme na začátku Tamarinu v menším obchodním centru, kde se nachází restaurace Le Whatever a my si s Irmískem objednáváme. Irmísek si dává nějaké těstoviny, já si objednávám filet z místní ryby na kreolský způsob a stojí mě to v přepočtu 230 Kč. Trošku dražší, ale výborné.

Kamil s Hankou si chtějí zajít na večeři někde jinde, tak si dávají jenom pití. S Kamilem si dáváme pivko a jelikož se nám líbí sklenice na pivo od místního a výborného pivovaru Phoenix, prosíme obsluhu, jestli by nám nemohli každému sklenici věnovat. Vycházejí nám vstříc a my to zase oceníme na spropitném. Vracíme se zpátky na naše ubytování, vybalujeme mokré věci a umýváme boty. Kamil s Hančou míří na večeři a my s Irmískem trávíme večer u bazénu.

03.01.2020