Louky - Třinec - Ustroń - Wisla - Przysłop - Barania Gora - Kubalonka - Istebna - Bukovec - Horní Lomná - Louky

Dneska jsem se rozhodl podívat se k našim polským sousedům a vyjet na Baranią Gore (1220 mnm), druhou nejvyšší horu polských Beskyd. Vyrážím o půl deváté z domu a jedu po hlavní cestě do Českého Těšína. Těsně před Těšínem najíždím na boční uličky vedoucí kolem řeky Olše a těmi se dostávám až do parku A.Sikory. Ten teď prochází rozsáhlou rekonstrukcí a dokonce se zde staví pěší most přes Olši do Polska. Udělám pár fotek a za parkem najíždím na hráz a pojedu teď asi 2 km po terénu kolem Olše. Sluníčko už začíná příjemně hřát, nikde ani živáčka a já si spokojeně šlapu. Před Ropici se opět vyhoupnu na hlavní cestu, ale jenom na chvíli, po kilometru znova uhýbám vlevo a mezi domy projíždím Třincem-Konskou, poté trošku vystoupám a sjedu a přede mnou vyvstává větší stoupák do Osůvek. Za chviličku ze mě kape, ale to vůbec nevadí. Když se vyhoupnu nahoře, chvíli váhám, než najdu správnou cestu. Čeká mě pohodový sjezdík, který využívám ke konzumaci banánu a za pár chvil zase šlapu do kopečku do Kojkovic. Jsem příjemně překvapený, jakou dobrou boční cestou se dá dojet na hranice do Horní Lištné.

Ocitám se tedy v Polsku a podle mapy mám dvě možnosti, jak po cyklostezce dojet do Ustrońa. Dávám si medový perník a v duchu se rozhoduji, že zkusím cyklostezku přes Leszną Gorną. Mé obavy, že nenajdu správnou trasu, jsou záhy rozptýleny, jelikož se na nedalekém sloupu nachází cyklorozcestník. Pojedu celou cestu po červené značce. Projíždím přes Leszną Gorną a na jejím konci mě čeká prudký výšlap vzhůru na Podlesie. Už vím, proč je na cyklorozcestníku napsáno „bardzo trudna trasa górska“. Řadím na nejlehčí převody a výškoměr ukazuje 17 % stoupání. Stále jedu po asfaltové cestě a dojíždím na travnatou louku, dělám pár fotek a kochám se výhledem. U jedné ohrady si fotím krávy, ale jedna z nich se na mě nějak škaredě dívá a míří si to rychlým krokem ke mně, tak raději šlápnu do pedálů a mizím pryč. Po pár set metrech přijíždím k dalšímu rozcestníku a křižuji černou trasu, která vede na Malou a posléze na Velkou Čantoryji. Skoro přehlídnu svou červenou značku, která se vnořuje úzkým singlíkem do zdejšího porostu. Bahnitý singl je však krátký a já se dostávám na širokou štěrkovou lesní cestu a začínám klesat. Zde jsem dosáhl okolo 620 mnm. Sjezd je příjemný, akorát ke konci je cesta uzavřena závorou a je třeba dát si pozor, aby do ní člověk nenapálil.

Ještě kousek sjedu a ocitám se v Ustrońu. Z cesty do tohoto městečka jsem si dělal docela obavy, že budu muset jet po hlavní cestě a přiznám se, že tak skvělou cyklostezku jsem absolutně nečekal. V Ustrońu se pokochám dřevěnými sochami ve zdejším parku, občíhnu zdejší amfiteátr a technické muzeum, a poté najíždím u řeky Wisły na cyklostezku, vedoucí podél ní od Gociałkowickiego jeziora až po jezioro Czerniańskie. Už jsem o této cyklostezce slyšel, ale opět jsem velmi mile překvapen. Až do Wisły pojedu kolem stejnojmenné řeky, zpočátku asfaltem, poté štěrkovou cestou, dokonce přijdou na řadu i dláždice. Přes řeku vede několik krásných pěších mostků, řeka je protkaná desítkami malých splavů a pořád je na co koukat a co fotit.

Dojíždím do Wisły a čelem ke mně vyvstává hotel Gołębiewski, který už známe díky jeho skvělému aquaparku. Mířím dále, korzuji po kolonádě a mám pocit, že jsem někde v Chorvatsku. Je 27°C, blankytné nebe, u řeky se opalují lidé, na kolonádě je několik barů a posezení, griluje se tady a panuje zde čilý ruch. Jelikož mám v nohách nějakých 40 km, dávám si krátkou pauzu a nechávám si načepovat polské pivo Żywiec. Osvěžuje, ale na české pivo prostě nemá nic. Pokračuji dále ve stejném duchu po cyklostezce, míjím krásný kostel ve Wisle a asi po 3 km přijíždím k malému jezírku. Zde je k vidění zajímavý, 8 m vysoký polokruhový splav a zvláštní systém odtoku vody z jezírka. Ve zdejší restauraci si dávám ještě jedno pivo, teď pro změnu okoštuji Tyskie. Když sedím venku, popíjím a odháním vosy, oslovuje mě zdejší domorodec a vyptává se odkud a kam jedu. Chvilku si povídáme, ale přede mnou je ještě docela kus cesty, tak po chvilce vyrážím dále. Za pár minut začínám stoupat a dojíždím k Czerniańskiemu jezioru, zásobárně pitné vody.

Hned za několik stovek metrů mě čeká odbočka na Przysłop a tady teprve začíná pravé stoupání do hor. Až skoro na Przysłop vede asfaltová cesta, která příjemně stoupá, a tak se vážně jede dobře. Zvlášť, když se jede polostínem a cesta se vine kolem říčky Czarna Wisełka. Po asi 40 minutách dojíždím na zmiňovaný Przysłop. Jsou zde dvě budovy s pohoštěním a ubytováním a jedno malé muzeum. Značka ukazuje asi hodinu cesty pěší chůzí na Baranią Gore. Čas docela pokročil, tak doufám, že už to rychle sfouknu. Ovšem chyba lávky. Cesta nabývá hrůzostrašný ráz – prudce stoupá a je plná volného velkého kamení. Nezbývá, než slézt a tlačit kolo. V takových chvílích ve mně vždycky bují zoufalství a zuřivost. Nic naplat, musím zatnout zuby a pokračovat dále. Dobré 2 km šlapu pěšky a tlačím, ale naštěstí asi 1 km od vrcholu nasedám na kolo a vítězoslavně dojíždím na vrchol Baraniej Gory. Jsem opět ohromen zdejšími nádhernými výhledy a za tu námahu to rozhodně stálo. Vylézám na zdejší rozhlednu, kochám se a fotím. Mám výhled na nejvyšší horu polských Beskyd Skrzyczne (1257 mnm), která je vzdálena odhadem 7 km a říkám si, že i tam musí v blízké době mé kolo zavítat. Ještě musím dodat, že jsem překvapen chováním polských turistů a bikerů, a to znova příjemně. Všichni zdraví a turisté mají pochopení pro bikery, což bohužel u nás už tak časté nebývá.

Jen škoda, že se už blíží třetí hodina a já musím dolů, protože cesta domů je ještě daleká. Chci to vzít zpátky přes Istebnou a odtud přes Bukovec do Jablunkova. Potíž je v tom, že nevím, jestli nebudu muset sjet až dolů k Czerniańskiemu jezioru a poté znova stoupat na Kubalonke. Trochu mi to dělá vrásky, tak uvidíme. Sjíždím na Przysłop stejnou cestou, jakou jsem dorazil na vrchol a je to docela masakr. Adrenalin se mi v žílách víří, mám co dělat, abych v těch kamenech nestřelil hubou, nohy už mám taky kvalitně ztuhlé a o rukou, které brzdí, ani nemluvím. Uf, luxusní, ale náročný sjezd je za mnou. Teď mě čeká sjezd asfaltkou asi do poloviny kopce. Když jsem jel nahoru, byla tam odbočka vedoucí vzhůru, a třeba to bude cesta do Istebne. Štěstí mi tentokrát přeje – u této odbočky potkávám mladého polského bikera a ten mi potvrzuje, že se touto cestou skutečně do Istebne dostanu. Je lehce po třetí hodině a tato informace mi zvedá náladu. Čeká mě rozumné stoupání po asfaltové cestě a zanedlouho sjíždím na Kubalonku.

Zde se na chvíli zastavuji, jelikož dostávám menší krizi a už se celý klepu. Dvě balení sezamových plátků s medem a Coca-Cola mě trošku dobíjí a už se řítím po hlavní cestě dolů do Istebne. Projíždím tímto hezkým městečkem a cesta se mi ještě dvakrát docela zhoupne, než se dostanu do Jaworzynki, odkud mě čeká sjezdík dolů až na hranice a do Bukovce. Tady z hranic mě k menšímu zděšení čeká další 12 % stoupák, ale i ten je brzo zdárně za mnou a už rychle projíždím Bukovcem, Pískem a dojíždím do Jablunkova. Rozhoduji se ještě, že zajedu do Horní Lomné, tak si ještě k té dnešní náloži přidávám 10 km táhlého mírného stoupání. Čas mám skvělý, jsou čtyři hodiny, takže už šlapu v pohodě. Dojíždím na chatu, chvíli pokecám, ale jelikož nechci jet po tmě a musím na druhý den na ranní, vydávám se na cestu k domovu. Čtyřiceti kilometrový úsek po hlavní cestě už nepřináší nic nového, ubíhá rychle a v sedm večer ponořuju své znavené tělo doma do sprchy.

03.09.2011