logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - Lacona - Porto Azzurro - Rio Elba - Rio Marina - Cavo - Rio Elba - Cima del Monte - Mingazzini - Portoferraio - Procchio - Marina di Campo


Po včerejším dni, kdy jsme s Irmískem byli v Marcianě a objeli západní pobřeží, máme v plánu nejdelší cyklovýlet naší dovolené. Naším dnešním cílem bude Cavo, nacházející se na severovýchodním pobřeží Elby. Ráno začíná pořádnou snídaní a důkladnou přípravou svačiny a věcí na cestu. Počasí je opět pošmourné a my jsme připraveni i na případný déšť. Čas máme dobrý a krátce před desátou se vydáváme na cestu.

Klasicky nás čeká hned ze začátku čtyřkilometrové stoupání na sedlo pod Monte Tambone a převýšení 260 metrů. Cesta je vlhká po nedávném dešti, není nijak zvlášť teplo, přesto se opět potíme. Vlhkost ve vzduchu je opravdu vysoká. Tentokráte jedu v pohodě s Irmískem a po necelých 40 minutách makačky zastavujeme v sedle a čekáme na zbytek naší party. Oblékáme si větrovky, holky po chvilce dorážejí a před sebou máme čtyřkilometrový sjezd do Lacony. Já sjíždím opatrněji, přece jenom vím, jak zdejší mokrý asfalt umí klouzat. Pod kopcem zastavuji, jdu vykonat potřebu do houští a mezitím dojíždějí dolů i holky. Teď už nás čeká průjezd Laconou a za ní začínáme velmi mírně stoupat.

Jedeme podél pobřeží a opět máme nádherné výhledy. Už jsem tady jel více jak desetkrát, přesto se je vždy na co koukat. Asi po třech kilometrech dojíždíme na křižovatku, najíždíme na hlavní cestu mezi Portoferraiem a Porto Azurrem. Teď už vydržet další tři kilometry do Porto Azzura ve velkém provozu. Naštěstí i tento úsek je rychle za námi a my parkujeme svá kola v přístavu v Porto Azurru a dáváme si lehkou svačinku a chvíli odpočíváme. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty, takže zastávka je jen krátká a už zase točíme pedály. Projíždíme městem, napojujeme se na hlavní cestu a začínáme mírně stoupat. Cesta se nám točí, ráz zdejší krajiny nabývá zase jiný nádech a po deseti kilometrech přijíždíme do nejstaršího města na Elbě, do Rio Elba, které se nachází zhruba ve výšce 160 mnm.

Nyní ho jen okrajově lízneme, do centra městečka se podíváme až na zpáteční cestě. Teď nás čeká asi dvou kilometrový sjezd do Rio Marina. Tam taky zanedlouho vjíždíme a zastavujeme u malého kostelíku, který si vyfotím a ukazuju holkám, jak je vevnitř stroze, ale přesto krásně zařízený. Popojedeme ještě kousek dolů, zastavíme se v maličkém parčíku a pak se jedeme podívat na molo v přístavu. U mola se nachází krásná a velká věžička, na jeho konci je pak věžička malá. Všechno si vyfotíme, uděláme si i nějaké společné foto a kocháme se krásným pohledem na celé městečko. Je to tady jedno z nejkrásnějších míst na Elbě. Je čas se vydat dále, ale předtím jdeme ještě do místní restaurace v přístavu a dáváme si kafíčko.

Pokračujeme dále, vyjíždíme s Rio Elby a cesta začíná opět stoupat. Projíždíme kolem starého nakládacího mola, které jsem už před dvěma roky podezříval z toho, že spadne. A vida, nespadlo. Udělám si zde několik fotek a pak pořádně zaberu do pedálů, abych dohnal holky, které se nezastavovaly a kousek mi poodjely. Pobřeží je zde opět úchvatné, je divoké a zbarvené do hnědo-červena, což je způsobeno přítomností železné rudy v zemině. Dělám několik fotek, cesta se nám láme a my začínáme klesat. Netrvá to dlouho a vítá nás nejsevernější město Cavo. Projíždíme hlavní ulicí kolem pobřeží a jedeme až na vyhlídku, kde cesta končí a dál je už jenom moře. Dnes je tady dokonce otevřený malý bar, čehož využívám k tomu a dávám si své oblíbené lahvové pivo Moretti a holky si dávají zmrzlinu. Sedáme si na židličky ke stolům, dáváme si svačinku a pozorujeme zdejší klidnou hladinu moře. Dokonce nám prosvitává i sluníčko, čehož využívám k dalšímu focení.

Po více jak půlhodince se otáčíme a já holky povedu jinou cestou kolem pevnosti Giogo. Teď začne náročnější půlka naší cesty. Začínáme okamžitě stoupat, zpočátku je výšlap docela prudký, takže začínáme funět a řadit lehké převody. Ale po necelém kilometru se stoupání mírní a dá se jet už v pohodě. Do sedla pod pevností Giogo to máme odhadem z Cava asi 5km, čili tenhle táhlý stoupák nám docela ubírá sil. Čím více se blížíme do sedla, tím více nám fouká protivítr. A když v sedle zastavujeme, nezbývá, než si zase obléct větrovky a schovat se za stromy. Čekáme si miláčkem na její mamku a sestru a Irmísek nám krátí chvíli tím, že dělá zajíčka. Docela se zasmějeme a naštěstí netrvá moc dlouho a zbytek výpravy nás dojíždí. Teď už nás čeká asi kilometrový mírný sjezdík zpátky do Rio Elby. Tady holky zavedu do centra a nechávám je svému osudu, aby si to tady prohlédly.

Naše cesta povede pořádným stoupákem nad Rio Elbu a kolem pevnosti Volterraio a já chci v sedle ještě uhnout a vyšlapat si na vrchol Cima del Monte (516 mnm). Z Rio Elby najíždím na asfaltovou cestu a začínám pořádně stoupat. Serpentiny se nádherně točí a já mám čím dál tím krásnější výhled na město pode mnou. Mám sice pořád tu prokletou bronchitidu, na průduškách mi pořád píská, ale cítím se dobře a plný sil. Říkám si, že bych to neměl přehánět a jet v klidu, ale to mi samozřejmě nedá. Stavím se do pedálů, makám, funím, tahám a pot ze mě jenom kape. Dorážím do sedla a hned odbočuji na kamenitou cestu vedoucí na vrchol Cima del Monte.

Prvních pár desítek metrů se jede v pohodě, ale když se dostávám na hranu pohoří, tak mě z kola dolů málem sráží vichr. Uf, je ledový, prudký, já jsem zpocený, cesta začíná pořádně stoupat a ve volném kamení se skoro nedá ujet. V hlavě mi bleskne myšlenka, jestli to nebude lepší otočit a počkat v sedle na holky. Tak rychle jako přišla tady ta myšlenka, přichází další, že to přece není tak daleko a dám to, i kdybych měl vyjít nahoru pěšky. Ze sedla to totiž není vůbec daleko, je to asi kilometr. Zatínám zuby, jedu na nejlehčí převod, balancuji ve větru, ale nevzdávám se. To by byl v tom čert, abych to nedal. Cestou potkávám skupinku mladých Italů, kteří mě zdraví a volají za mnou bravo. To mi dodává novou energii a hned se jede o něco lépe. Přiznám se, že posledních asi 50 metrů se vyjet nedalo, prudký svah a volné kamení mě donutí seslézt a dojit na vrcholek po svých. Uf, jsem tady.

První co udělám, když nechám kolo padnout na vrcholku je, že si okamžitě svlékám propocený dres, oblékám si suchý, dávám si větrovku a šátek na hlavu. Fajn, hned je to lepší. Jsem vyklepaný jak ratlík, proto do sebe nasoukám müsli tyčinku a doplňuju tekutiny. Konečně přišel čas rozhlédnout se kolem sebe. Pevnost Volterraio mám jako na dlani, vidím sluncem osvětlené Portoferraio. Na druhou stranu vidím Rio Elbu a Rio Marinu. Nutno podotknout, že je tady psí počasí, je velmi nízká oblačnost, která se občas převalí i přes tento vrchol a hlavně duje šílený vítr, ve kterém mám problém ustat na nohou. Mě to ale nevadí, i tak je zde krásně a mám zase zapsaný další vrcholek na Elbě. Když se podívám dolů na serpentiny, vidím, že holky jsou už více jak v polovině cesty nahoru. Pískám ze všech sil, mávám na ně a pak se dozvídám, že mě slyšely a v mé reflexní žluté větrovce i viděly.

Nečekám už na nic, nasedám na kolo a chystám se užít si terénní sjezd. Úsek, který jsem šlapal pěšky, je i těžce sjízdný. Mám co dělat, abych nespadl. Za chvíli ho mám ale za sebou, trošku popouštím brzdy a tancuju v kamení. Když se dostanu na hřebenové odkryté místo, prudký poryv větru mě sráží mimo cestu a můj tep zase vyskakuje nahoru. Uf, sráz je docela příkrý a asi by to docela bolelo. Do sedla se ale vracím v pořádku a šťastný, že jsem dobyl další vrcholek. Holky tady ještě nejsou, tak kousek sjíždím a narážím na Irmíska. Takže ještě kousíček stoupám s ní a vyprávím ji, jaké to bylo na vrcholu a že jsem je viděl. Dojíždíme do sedla, sesedáme a tentokrát si dávají müsli tyčky holky a chvíli odpočívají. Vypadají celkem zmoženě a já se jim vůbec nedivím. Jednak už máme za sebou pořádnou porci kilometrů a jednak už několik kilometrů jen stoupáme.

Chlácholím holky, že teď nás čeká pořádný a dlouhý sjezd a že do Portoferraia už nijak zvlášť stoupat nebudeme. Vyrážíme ze sedla a za několik minut se ocitáme u pevnosti Volterraio. Původní plán byl, že si pevnost prohlédneme zblízka, ale museli bychom někde nechat kola a vyjit kousek po skalách. Ani se nedivím, že tento plán je nyní pasé, já se už taky vidím ve sprše v kempu. Nyní nás čeká pořádný sjezd. Varuju holky, ať si dají pozor na auta a před zatáčkami přibrzďují. Ani já nic nepřeháním a tak máme asi tříkilometrový prudký sjezd v pohodě za sebou. Sjíždíme do Magazzini a teď už nás čeká celkem nezáživná cesta až na křižovatku, kde se znova napojíme na hlavní cestu z Porto Azzura do Portoferraia. Tady panuje opět čilý provoz, a tak musíme dávat pozor na auta. Navíc příjezd do Portoferraia je docela hodně úzký a auta se nám vyhýbají jen o několik centimetrů.

V Portoferraiu se rozdělujeme, my s Irmískem jdeme ještě na nákup do marketu a holky už pokračují na Procchio. My nakoupíme, já si dávám ještě jednoho Morettiho a pak se vydáváme na Procchio taky. Já, abych si dal pořádnou makačku na závěr, vezu asi 3 kila brambor v batohu a chleba. Z Portoferraia do Procchia musíme zase vystoupat a sjet. Stoupání je asi tříkilometrové a musíme nastoupat asi 160 metrů. Přiznám se, že se mi už nožičky klepou a také mě bolí záda od batohu. Ale vidina toho, že za chvíli budeme zpátky v kempu, nás žene dál. Stoupák zvládáme, sjíždíme do Procchia, z něho ještě maličko vystoupáme a posledních 5 kilometrů mírně klesáme a jedeme po rovince až do kempu. Šťastni, že jsme to všichni všechno zvládli, odcházíme do sprch a těšíme se na pořádnou večeři a skleničku vína.

29.09.2012

divider
divider

Délka trasy: 85 km

Nastoupané metry: 1 503 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek