Lanžhot - Kúty - Moravský Svätý Ján - Hohenau an der March - Dürnkrut - Zisterdorf - Großkrut - Reintal - Lanžhot

Třetí den naší cyklodovolené na jižní Moravě se probouzíme opět před sedmou hodinou, protože v osm je naplánovaný přesun auty do Lanžhotu, odkud se bude vyjíždět na náš dnešní výlet, který povede k Moravskému poli. Naložíme kola, chvíli bloudíme, kudy správně vyjet z Hodonína, ale v 9 hodin parkujeme naše auta u kostela v Lanžhotě. Rychlý nákup svačinky v místní samoobsluze a můžeme vyrazit.

Naše cesta vede nejdříve na Slovensko a po dvou kilometrech dorážíme na hranici, kterou tvoří řeka Morava. Pokračujeme dále po hlavní cestě a vjíždíme do města Kúty. Tady se opravuje vozovka a je zde docela rušný provoz, tak se nám nejede úplně dobře. Z Kút si to namíříme opět po hlavní cestě do Moravského Svätého Jánu, na jehož začátku odbočíme vpravo a jedeme k rakouským hranicím. Tu tvoří opět řeka Morava a my obdivujeme rybářské chatky s velkými sítěmi na jejím břehu. Nyní nás už čeká nedaleké městečko Hohenhau. Zde si prohlídneme místní kostelík a pokračujeme dále.

K mé lítosti najíždíme opět na hlavní cestu a míříme směr Waltersdorf, poté Sierndorf. Další obcí je Jedenspiegen, která nás vítá sochou krále Otakara. Uděláme si nějaké foto a pak naše cesty vedou k místnímu zámečku. Cestou si ještě fotíme zdejší krásný kostel a už vjíždíme do malé zámecké zahrady. Zámeček vypadá zajímavě, chvíli zde odpočíváme a opět cvakají foťáky. Od zámečku se vracíme zpět na hlavní cestu a na Moravské pole už to nemáme daleko. Po chvilce parkujeme naše kola u pomníku, který je zde vystavěn v upomínku na bitvu u Dürnkrut a Jedenspeigenu 26. srpna 1278 mezi Rudolfem Habsburským a Otakarem Českým. Zde si také dáváme delší pauzu, svačíme a fotíme se.

Máme skoro poloviny cesty za sebou a tak nezbývá, než sednou na kola a opřít se zase do pedálů. Vjíždíme do městečka Dürnkrut a jdeme si prohlídnout místní zámeček a poté se stáčíme směrem na Zisterdorf. Čeká nás konečně krátký výšlap a jedeme jak jinak, než hlavní cestou. Ale zde je provoz velice slabý a navíc se před námi otevírá krásná krajina, kterou dominuje nespočet větřáků. Když se otočíme za sebe, vidíme na obzoru Malé Karpaty. Přiznám se, že až teď začínám být z dnešní etapy nadšený. Když vyjedeme na nejvyšší bod kopečku, zjišťujeme, že dále cesta nevede, je rozkopaná a dělá se nová. Nedá se nic dělat, musíme projet staveništěm. Opatrně objíždíme nákladní auta, bagry a válce a mě se dnešní trasa začíná líbit čím dál tím víc. Sjedeme z kopečka dolů, abychom ho zase vyjeli a pak nás čeká sjezdík do města Zisterdorf.

Já sjedu kousek níže, hledajíc centrum, ostatní zůstávají stát u kruhového objezdu asi 100 m za mnou. Snažím se jim ukázat, že tady je odbočka a ulička do centra, ale oni kývají, že jedou jinudy. Jediná Irma se ke mně rozjíždí a já v domnění, že se sejdeme na náměstí, volím cestu uličkou. Nemohlo to dopadnout jinak, že jsme s Irmou zůstali sami a se zbytkem naší party se už nenašli. Prohlížíme si centrum města, jehož dominantou je několik kostelíků a krásný morový sloup. Snažím se dozvonit na infocentrum u jednoho hotelu, jelikož toužím po nějaké magnetce na ledničku, ale výsledkem je, že mi nějaká paní odpovídá v interkomu a bohužel mé znalosti němčiny jsou na batolecí úrovni, což má za výsledek, že ponechávám interkom svému osudu a odjíždím. Ostatní jsme celou dobu nepotkali, a tak si myslím, že do centra vůbec nejeli a jdou už na cestě napřed. Ikdyž existuje kratší cesta do Lanžhotu, rozhodujeme se, že pojedeme po naplánované trase.

Ze Zisterdorfu zase začínáme stoupat a odměnou nám je opět pohled do zdejší krajiny. Když dorazíme na vrchol, tak se snažím z mapky vyčíst, zde bychom se mohli už dát vpravo a nemuseli sjíždět do Maustrenku. Abych to upřesnil, víme, že když odbočíme vpravo, že se dostaneme, kam potřebujeme, ale opět je zde zákaz vjezdu s uzavřenou silnicí. Nevadí, však někde nás to vyvede. Odbočujeme a užíváme si cesty bez aut. Jedeme ještě chvíli rovně, ale zanedlouho začíná mírný sjezdík. Dojíždíme k rozestavěnému kruhovému objezdu, který je příčinou uzavírky, ten lehce překonáváme a už jsme zase na asfaltové cestě. Jen se podivujeme, že staví kruhový objezd, kdy vedlejší cestu křižuje cesta polní. Nad námi se tyčí další větřáky a my sjíždíme až do vesničky Prinzendorf.

Zde zastavujeme na křižovatce a váháme kudy se dát. Okolo projíždějící biker zastaví a ptá se nás, jestli potřebujeme pomoc. Já se ho snažím zeptat německy, ovšem přimíchají se mi do toho anglická slovíčka, což vyvolává u Irmy smích. Nicméně starší pán chápe, co potřebujeme a směruje nás na správnou trasu. Přijíždíme k hlavní cestě a dáváme se doprava. I zde není nijak velký provoz, takže můžeme jet s Irmískem vedle sebe a kochat se krajinou. Projíždíme i malou vesničkou, kterou tvoří samé vinné sklepy, a nejraději bychom do některého z nich zalezli, protože máme v nohách 70 km, v kapse ani jeden cent a už začínáme být hladoví a žízniví. Nedá se svítit, musíme zatnout zuby a pokračovat dále, k hranicím už to tak daleko není. Projíždíme městečkem Großkrut, v kterém obdivujeme vystavené kostelní zvony a směřujeme na Reintal. Tento úsek cesty už šlapeme tak nějak automaticky, neužíváme si ho, je teplo, hustý provoz a navíc zde opravují cestu, tak je zde spousta nového asfaltu a objížděk. Naštěstí nás už vítá tabule s nápisem Reintal a teď už musíme jen vystoupat malý kopec a sjezdem z něho se dostáváme na česko-rakouskou hranici.

Jsme rádi, že jsme na české straně a hlady už skoro nevidíme, tak míříme k restauraci Celnice, kde parkujeme naše biky a jdeme na oběd. Potkáváme tady druhou skupinku naší party, která jela jinou trasu, tak s nimi chviličku povykládáme a ptáme se, jestli neviděli zbytek naší skupinky. Dostává se nám odpovědi, že ne, tak dumáme, kde můžou být. Odpovědi se nám dostává asi za 10 minut, kdy naše skupinka také doráží. Dovídáme se, že šli také na prohlídku Zisterdorfu a že byli vlastně celou dobu za námi. Odpočíváme tady asi hodinku, dáváme si jídlo, kafe, pivko a pak vyrážíme na cestu do Lanžhotu a naše stopy povedou přes Pohansko.

Zůstali jsme teď jenom tři – já, Irma a její mamka Jarmila. Najíždíme na cyklostezku a užíváme si konečně polní asfaltku. U Františkova rybníka musíme přejít železniční trať a pak už nás čeká nádherná cesta nádhernou krajinou. Přejedeme přes dřevěný mostek nad Dyjí a přijíždíme k oplocení. Už se strachujeme, že budeme muset zpátky nebo lesem, ale když přijíždíme blíž, vidíme, že je tam branka s nápisem, aby se zavírala. Projedeme lesním úsekem, a když se dostaneme do otevřenější krajiny, tak máme pocit, že jsme v Jurském parku. Obrovské stromy, občas obrovské suché větve, čápi hnízdící všude kolem dodávají zdejší krajině zvláštní kolorit. Kocháme se touto nádherou, a když dojedeme k zámečku, tak opět trošku zmatkujeme a bloudíme, než nám místní vysvětlí, kudy máme jet a že jsme u zámečku Lány. Aha, tak tady je chyba, já si celou dobu myslel, že jsme u pohanského zámečku, a proto jsem se nemohl vymotat. Projíždíme lesíkem, dostáváme se k rozcestníku, od kterého už je to nedaleko na asfaltovou cestu do Lanžhotu.

Ten už máme na dohled, a tak asi po 3 km dojíždíme ke kostelíku, kde máme zaparkované vozy. Nakládáme kola na nosiče a vyjíždíme zpátky do Hodonína. Za hodinku si už s Irmou užíváme teplé sprchy a večer si jdeme i s její mamkou sednout někam na víno. Irma nás vede uličkami, hledá jednu hospodu, ale než ji najdeme, tak to chvíli trvá. Já už brblám, že nám všude zavřou, nohy už mám taky unavené, a tak velím, že jdu do první hospody. Naštěstí tou první hospodou je hospoda Irmou hledaná, takže si jdeme sednout na zahrádku a objednáváme si bílé víno. Dnešní výlet byl zajímavý, jsem rád, že jsem se podíval do Rakouska a na Moravské pole, ale musím říct, že jsem byl naprosto uchvácený až krajinou Pohanska.

30.07.2012