logo
divider

Marina di Campo - Monte Fonza - Marina di Campo


Je první den naší dovolené na italském ostrově Elba a my se po náročné noční cestě autobusem ubytováváme v kempu v Marina di Campo. Počasí není zrovna ideální, a když je teplo, po sluníčku není ani památky a okolní kopce jsou zahaleny v mracích. Do oběda se jdeme ještě vykoupat a zařádit si ve vlnách a odpoledne se rozhodujeme, že vyrazíme na krátký průzkum do zdejších kopců. Trasu máme naplánovanou na mapě a vyrážíme. Najíždíme na hlavní cestu a ta začíná ihned od kempu stoupat vzhůru. Čeká nás 5 km stoupání do nadmořské výšky okolo 260 mnm. Číslo to není nijak závratné a stoupání není až tak prudké, přesto nám tento kopec dá vždycky pořádně zabrat. Vyjíždíme nahoru, jsme pěkně propoceni a ocitáme se v nízké oblačnosti. Občas trochu zamží, ale nám to vůbec nevadí. Nyní nás čeká sjezd opět po hlavní cestě směrem na Laconu.

Sjíždíme do 1/3 kopce a tady nám odbočuje turistická trasa, na kterou najíždíme. Přijde nám k smíchu nápis autostráda non asfalta, jelikož cesta prudce stoupá vzhůru, a je pískovitá a plná kamení. Paráda, řadíme nejlehčí převody v italském terénu. Stoupáme cirka půl kilometru vzhůru a opět nám to dává zabrat a na výkonu se podepisuje i noční cestování. Na vrcholku se cesta rozdvojuje a my se raději vydáváme cestou vpravo. Cesta teď stoupá velice mírně a zanedlouho se nám otevírá úchvatný výhled na moře. Jenom škoda, že se tady honí mraky. Na krátkou chvíli zastavujeme, fotíme a z nebe se spouští déšť. Naštěstí trvá jen pár minut a pak ustává. Tady se cesta dere prudce vzhůru a na pár desítek metrů opět musíme zařadit nejlehčí převod. Když vyšlápneme to nejhorší, tak se stočíme pro změnu opět vpravo a trochu znejistíme, jestli jsme na dobré cestě. Troška stoupání a už víme, že jsme dobře, protože vyjíždíme nahoru na nejvyšší zdejší bod a je zde křížení 4 turistických cest, z nich je jedna označena turistickou značkou. Ocitáme se na vrcholku Monte Fonza (297 mnm) a děláme si společnou fotku. Tady ovšem děláme chybu a volíme trasu vlevo.

Cesta začíná prudce padat dolů k moři a sklon kamenité cesty nabývá hodnoty 28%. Uf, no je to parádní a technicky náročný sjezdík a my si ho s Tomášem náležitě užíváme. Stezka před námi v několika místech působí dojmem, že vede přímo dolů do moře. Sjíždíme dolů téměř až k moři a ocitáme se osamoceného stavení. Krásné místo – vůbec by mi nevadilo zdejší domeček vlastnit. Není zde ani živáčka a k našemu zděšení tady cesta končí. Další cesta začíná až na kilometr vzdálené pláži a k ní vede pouze turistická pěšinka asi 20 cm široká. Čeká nás neskutečně náročný kilometr chůze a klidu nám ani moc nepřidává Tomášovo prohlášení, že za 20 minut zapadá slunce. No, moc si nedokážu představit, že při naši neznalosti terénu a absenci jakéhokoliv svítidla, by na nás tady padla tma.

Od stavení se tedy vydáváme na stezku a hned po pár metrech jsme nuceni kola přenést přes 4 metrovou hlubokou průrvu. Dá to pořádně zabrat snést po skoro kolmých kamenech kola a hned je zase po skoro kolmé hliněné cestě vynést. Ještě že zde rostou keře a stromky a je se čeho přichytit. Uf, zvládáme to a trochu optimismu nám vlévá do žil zřetelná, když úzká, stezka. Prodíráme se zdejší trnitou vegetací, nadáváme, drobně krvácíme, zatínáme zuby, ale pořád jdeme dál. Po asi půl hodině docházíme konečně na výše zmiňovanou pláž. I tady nad pláží je pár domů, ale i ty vypadají neobydleně. Musíme opět prudce vzhůru a ke slovu přicházejí znova nejlehčí převody.

Světlo je ještě docela dostatečné, slunce před chvíli zapadlo. Najíždíme na širokou štěrkovou cestu a po ní mírně stoupáme asi půl kilometru na kopeček, za kterým by už mělo být městečko Marina di Campo. Vyjíždíme na vrcholek a čeká nás zasloužený sjezd po uježděné hliněné cestě. Začíná se šeřit a my po dojezdu dolů k naši radosti zjišťujeme, že jsme sjeli u zadní brány našeho kempu. Výborně, za pár minut jsme už u karavanů a těšíme se na sprchu a nějaký kus žvance.

18.09.2010

divider
divider

Délka trasy: 20 km

Nastoupané metry: 572 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek