logo
divider

Marina di Campo - Marciana Marina - Poggio - Monte Perone - Monte Maolo - San Piero - Marina di Campo


Začíná šestý den naší dovolené a my zvažujeme, co dneska provedeme. Po předvčerejší náročné túře na Monte Capanne jsme si odnesli nějaké potíže - Irmísek je nachlazená a mě trápí pořádné puchýře. Je jasné, že miláček dnes na kolo nepojede, ale mě to samozřejmě do pedálů táhne. Domlouváme se teda s Peťou a Mončou, že si vyšlápneme na Monte Maolo, kterým jsme včera procházeli. Počasí je dneska zase ideální, a tak po snídani a nachystání si nezbytných věcí, vyrážíme.

Vyjíždíme z našeho kempu v Marině di Campo a společnost nám dělá Jirka s Karlem, kteří se rozhodli objet západní pobřeží a vyšlápnou si to s námi až do Marciany. Nejprve projíždíme La Pilou a dostáváme se na hlavní cestu, která nás po krátkém stoupání sváží do městečka Procchio. V Procchiu odbočujeme na křižovatce vlevo a začínáme mírně stoupat. Teď projedeme několika zatáčkami a po necelých pěti kilometrech se ocitáme před městečkem Marciana Marina.

Zastavujeme na vyhlídce, děláme si nějaké fotky a pak už sjíždíme přímo do města. Jedeme na plážovou kolonádu a opět děláme spoustu fotek, jelikož silnější vítr vyhání vlny do metrové výše. Pak se jdeme ještě vyfotit za město na pláž a pak už naši partu vedu na svou oblíbenou a prudkou zkratku do Marciany. Propleteme se městem, najedeme na hlavní cestu do Poggia a po pár metrech uhýbáme vpravo.

Projíždíme okolo zrekonstruovaného mlýna a cesta začíná nehezkým způsobem stoupat a na řadu přicházejí lehké převody. Jedeme s Peťou vepředu a najednou nás vyruší kvikot zřejmě divokých prasat ve zdejším houští. Zasmějeme se tomu, protože už máme jazyky na vestách a ujíždět před nějakým divočákem se nám rozhodně nechce. Cesta se trochu zmírňuje a my projíždíme okolo jedné ze dvou elbských vinic. Peťu lákají nádherné hrozny, ale masivní plot mu zabraňuje ochutnat.

Šlapeme dále, cesta se nám dvakrát zatočí a už zase jedeme do prudkého kopce. Odměnou nám je nádherný výhled vzad na Marcianu Marinu. Poslední zhruba kilometr se už jede pohotověji a my se ocitáme pod stanicí lanovky na Monte Capanne. Sesedáme, sundáváme přilby, Peťa si jede pro razítko do deníčku a čekáme, až Karel s Jirkou vyšlapou. Zhruba za deset minut jsou u nás, loučíme se a přejeme jim šťastnou cestu.

My se vydáváme vlevo a zanedlouho vjíždíme do městečka Poggio. Tady se zastavujeme a já jdu ukázat Peťovi a Monči svou oblíbenou terasu, kde si dáváme kávu. Sedáme si, objednáváme si cappuccino a kocháme se nádherným výhledem na Marcianu Marinu. Uděláme si nějakou fotku a po půl hodince si opět oblékáme přilby a chystáme se na další výšlap. Jelikož jsem tuto cestu jel několikrát, vím, že to není žádná hrůza. A to i přesto, že na cestě je nápis „brána do pekla“. Ten je tady od té doby, co se zde jela jedna etapa Gira d’Italia.

Vyjíždíme tedy z města a začínáme opět stoupat. Po malé chvilce vjíždíme do lesa, chvilku je stoupání náročnější, ale v jedné ze zatáček se zmirňuje a už se nám pojede lehčeji. Cestou si povídáme, uděláme si několik fotek a než se nadějeme, vjíždíme mezi větrem ohlé borovice. To znamená, že nás čeká už jen asi dvě stě metrů a jsme v sedle pod vrcholkem Monte Perone (600 mnm). Tady se zastavujeme, doplňujeme energii v podobě müsli tyčinek a vody z bidonu.

Teď už uhýbáme na turistickou trasu vpravo a cesta je zpočátku pohodová, široká a stoupá jen mírně. Ovšem po pár desítkách metrů začíná být stoupání prudší, ale není to nic, co bychom nezvládli. Kousíček sjedeme a znova začínáme stoupat. Tentokrát už to ale není žádná pohoda. Na cestě se objevují větší kameny a stoupání začíná být velmi namáhavé. Řadíme nejlehčí převod, funíme a okamžitě z nás padají krůpěje potu. S Peťou se snažíme vydrápat co nejvýše, ale u odbočky na turistickou trasu č. 7, po které jsme předevčírem šli, seskakujeme z kol.

Stoupání je už tak prudké, že se přední kolo zvedá a ve volném kamení už nemáme šanci šlapat dál. Nevadí, těch zbývajících třicet metrů vyšlapeme pěšky. Dostali jsme se nahoru a teď nám zbývá několik set metrů k vrcholku Monte Maolo. Sice už nijak dramaticky nestoupáme, ale trasa se mění v úzkou stezku plnou skal a kamení. Občas kousek popojedeme a občas kolo přenášíme. Ale i tohle zvládáme a dostáváme se na vrcholek Monte Maolo (750 mnm).

Vrcholek je poměrně placka, na které se nachází několik skal. Na jednu z nich s Peťou lezeme a ukazuje se nám nádherný výhled na Monte Capanne, na celý záliv Mariny di Campo a vlastně celé severní pobřeží Elby. Dneska je fantastické počasí a okamžitě se shodujeme, že to za tu námahu stálo. Strávíme zde na vrcholku půl hodiny, protože děláme spoustu fotek.

Chystáme se na cestu zpátky a pojedeme stejnou trasou, jakou jsme tady přijeli z Monte Perone. Už se na ten terénní sjezd těším a adrenalin se mi pomalu vlévá do žil. Už jenom necelý kilometr stezky z Monte Maola je adrenalinový, protože ho zkouším sjet po kamenech a mezi skálami. Téměř se mi to podaří, ale v jednom místě volím špatnou stopu, jsem nucený zaklonit se až za sedátko a stejně málem přelétávám přes řídítka. Bohužel to má za následek, že si narážím rozkrok o zadní plášť a dobrých pět minut tu bolest rozdýchávám.

Naštěstí mám své mužství celé a tak můžeme pokračovat dále. Dostáváme se na hranu prudkého sjezdu a já se vrhám s radostí dolů. No je fakt, že sjezdík dává zabrat a mě se po příjezdu na Monte Perone docela klepou nohy. Peťa je mi v patách a já se podivuju, jaký pokrok na kole udělal od naší první Elby. Na chvilku zastavujeme a já chci ještě Peťu s Mončou vzít na nedalekou malou rozhlednu na Monte Perone.

Křižujeme asfaltovou cestu a znova začínáme trošku stoupat po lesní cestě. Ale je to jenom kousek, projedeme mezi krásnými borovicemi a už pokládáme svá kola na vrcholku Monte Perone (630 mnm). Dřevěná rozhledna je sice nepřístupná, ale my se protáhneme dírou v plotě a už si děláme fotky z vrcholku rozhledny. Pak už na nic nečekáme, vracíme se zpátky na asfaltovou cestu a už se těšíme, že většinu cesty do kempu budeme sjíždět.

Zpočátku asfaltová cesta klesá jen velmi mírně a my občas přišlápneme do pedálů. Po jedné z prudkých zatáček se cesta láme a naše biky nabírají rychlost. Já samozřejmě pouštím brzdy a trošku riskuju, protože občas tady projede auto. Ale pocit rychlosti a klopení zatáček je něco pro mě. Zhruba v polovině se zastavíme u zříceniny kostela San Giovanni a po malém kousku u zříceniny věže se stejným názvem. Uděláme pár fotek a pokračujeme dolů.

Pod věží Torre San Giovanni má klesání hodnotu dokonce 29% a je zde plno zatáček. Paráda, opět jedu na maximum a jsme na křižovatce mezi městy San Illario a San Piero první. Počkám na Peťu s Mončou a domlouváme se, kterým městem pojedeme do Mariny di Campo. Nakonec se rozhodujeme pro San Piero a tak stáčíme svá řídítka vpravo. Velmi mírně nastoupáme, poté projíždíme pod městem a teď nás čeká zhruba tří kilometrový mírný sjezd. Rychlost na tachometru ukazuje mezi 30 – 40 km/h a zanedlouho přijíždíme na křižovatku.

Když dojíždím na zmiňovanou křižovatku, zahlédnu Karla s Jirkou, jak se vracejí z cesty podél západního pobřeží. Volám na ně, zastavují se a nakonec je nás zase pět. Je to neskutečné, kdybychom se domluvili, tak se takhle na sekundu přesně nikdy nesejdeme. Teď už kousek sjezdu a vjíždíme do Mariny di Campo. Po dvou kilometrech jsme v centru a jdeme ještě nakoupit nějaké zásoby na večer do místního supermarketu. Za dalších deset minut jsme v našem kempu a čeká nás rutina v podobě večeře a sprchy. Večer trávíme opět v naší velké společnosti se všema pohromadě.

24.09.2015

divider
divider

Délka trasy: 44 km

Nastoupané metry: 933 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek