logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - Monte Orello - Portoferraio - Procchio - Marina di Campo


Dneska je opět krásné slunečné ráno a na pátou etapu tentokráte budu vyrážet sám. Miňo s Vlaďkou se rozhodli, že budou dnes odpočívat a válet se u moře. Mě to ale samozřejmě nedá, bike má prioritu. V plánu mám projetí celého hřebenu až k Porto Azzuru. Po snídani vyrážím a začínám nad kempem vyšlapávat „náš“ asfaltový kopec. I když je dlouhý asi 4 km a stoupá do výšky 260 metrů nad moře, přesto už dává docela zabrat, jelikož sedím na kole pátým dnem. Cesta se klikatí, začíná ze mě pořádně kapat pot, ale i tak jsem spokojený. Nahoře v sedle se nachází odbočka na terénní cestu a ještě jsem tudy nikdy nejel, tak jsem zvědavý, co mě čeká.

Prvních 100 metrů se jede dobře, cestička je mírně kamenitá s jemným štěrkem. Ovšem po oněch sto metrech je zde značka, která signalizuje, že následující skoro 2 kiláky nebudou vůbec jednoduché. A taky nelže. Opět cesta připomíná koňskou cestu, je zde spousta kamenů a já se natřásám jako koza. Cesta asi necelý kilometr stoupá a poté mě čeká sjezd. Charakter cesty se nemění, takže s vypětím sil a obratnosti sjíždím, bez toho, abych si šlápl na zem. Dojíždím na široké rozcestí, kterým jsme projížděli včera a jsem hodně rád, že jsme se rozhodli včera sjet k Procchiu, protože šlapat tohle nahoru by asi byl docela záběr. Teď už pojedu cestou, kterou znám. Trasa mi ještě chvilku stoupá, ale od dalšího rozcestí víceméně jedu po rovině nebo mírně sjíždím. Opět úžasná příroda, ticho a klid. Takhle jedu asi 10 km a cesta je lesní a občas protkaná pevnými kameny.

Přijíždím na asfaltovou cestu u lomu Cave di Pietra a podle mé mapy by měla turistická trasa pokračovat, když kousek sjedu vpravo. No zkouším to, ale prostě žádná cesta nikde nevede. Vracím se tedy zpátky nahoru a až teprve teď si všímám, že červená turistická vede kousek dolů, ale vlevo. A pak věřte mapám. Projíždím kolem lomu, odbočuji a po chvíli najíždím na štěrkovou cestu. Jsem sice na druhé straně, blíž k Portoferraiu, ale uvidíme, kam nás tato cesta zavede. Cesta pokračuje stále štěrkovým povrchem, neklesá ani nestoupá a já se znova pomalu nořím do lesa. Po asi kilometru dojíždím na rozcestí, které ve své mapě nemůžu rozeznat, a tak opět chvíli rozmýšlím, kudy se dát. No nic, pojedeme vzhůru a uvidíme, kam nás to dovede. Čekají mě asi 2 kilometry pořádného stoupání, štěrk se mění na šotolinu a já musím řadit na nejlehčí převody. Mám za sebou jak na dlani Portoferraio, ale i to za chvíli zmizí, neboť vjíždím do lesa. Uf, ale cesta se pořád dere prudce vzhůru. Ovšem borovicový les je mi odměnou, jelikož je zde opravdu kouzelně. Když už mám vestu na jazyku a uvažuji o odpočinku, vyhupuji se na vrcholek Monte Orello (377 mnm).

Vrcholek se vlastně skládá ze dvou stejně vysokých vrcholků, vzdálených od sebe asi 100 metrů a mezi nimi je prohlubeň, kterou musím sjet a vyjet. Na druhém vrcholku chvíli váhám, protože přede mnou je prudký padák plný volného kamení a uvažuji, jestli nemám jít raději pěšky. Říkám si dvě věci. Jednak tu, že jsem dobrý vůl, že jsem tady sám, nikomu jsem neřekl, kam jedu a nemám mobil a druhou, že tento sjezd je podobný jak z naší Čantoryje a ten přece taky zvládám. No jistě, že si sedám do sedla, adrenalin se mi dere do žil a už se snažím sjíždět. Musím si stoupnout pouze v jednom místě a tak tak, že neletím přes řídítka, ale 300 metrový náročný sjezd nakonec dávám, i když mě to stojí spoustu sil a bikerského umění. Dole zastavuji a koukám nahoru a tentokrát se mi do žil derou Endorfiny. Není lepší pocit, než když člověk dokáže pokořit něco, čeho se bojí.

Nastává mi ovšem zvláštní situace, že cesta jde jednak rovně, jednak vlevo a jednak vpravo. Na konci cesty se přesvědčím, že je úplně jedno, kterou cestou bych jel. Ale jelikož jsem viděl mezi Laconou a Porto Azzurem pod hřebenem zářez připomínající cestu, dávám se tedy vpravo. Trošku technického sjezdíku je rychle za mnou a já se ocitám přesně na té cestě, na kterou jsem se chtěl dostat. Opět jsem nadšený z toho, jak je tady krásně a jaký nádherný výhled mám na celou Laconu. Paráda, přesně takhle jsem si to představoval. Mírně sjíždím asi 2 kilometry jedu po krásné cestě v tomto zářezu. Pak chviličku stoupám a opět se dostávám na rozcestí, kde cesta jde rovně, vpravo a vlevo. Musím podotknout, že cesta rovně jde vždycky přes kopeček. Opět volím cestu vpravo a opět začínám trochu sjíždět. V tom se stává něco, co se mi hluboko a navždy vryje do paměti. Asi 10 metrů přede mnou skáče na stezku rys a utíká přede mnou dobrých 20 metrů než zmizí v houští. Sahám po brzdách a zůstávám stát jako opařený. Naštěstí tato nádherná číča má v kalhotách víc naděláno než já a rychle mizí. Po asi 500 metrech dojíždím na další rozcestí.

Tady jde stezka rovně, ale tato trasa je málo výrazná a dále odbočuje vlevo a tou se vydávám. Kousek sjíždím a pak zase prudce stoupám a ocitám se zpátky na druhém rozcestí. No nic, je jasné, že musím tou nevýraznou stezkou. Čili znova 500 metrový úsek, na kterém jsem potkal rysa a už sjíždím z kopce dolů. První třetina je úplně v pohodě, v druhé třetině se stezka zužuje tak, že mě odírají různé křoviny a třetí třetina už je nesjízdná, jelikož stezka je úzká, jsou zde hluboké výmoly od vody a hlavně prudce klesá. Nezbývá, než kousek tlačit dolů pěšky. Ale i tohle martyrium brzo končí a já se dostávám na štěrkovou cestu a jsem skoro dole. Mírně sjíždím už mezi domy a dostávám se na hlavní cestu z Porto Azzura do Portoferraia.

Teď už pošlapu jenom po asfaltu, mířím známou cestou do Portoferraia a odtud mě čeká výšlap a sjezd do Procchia. Stoupák není moc prudký, ale stejně je třeba vyšlápnout do 160 metrů nad moře. Cesta mi ale rychle ubíhá a i když tady tu cestu znám nazpaměť, tak se nenudím, jelikož kolem mě projíždějí historické závodní rallye vozy, které se přemísťují mezi jednotlivými etapami. Trošku se ještě do Procchia zapotím, ale brzo jsem odměněný sjezdem a z Procchia mě čeká krátký a mírný výšlap a dlouhá, mírně klesající, několikakilometrová rovinka. Rychlost nejde pod 40 km/h a za chvíli už v kempu kamarádům vyprávím o dnešní skvělé trase a o setkání se skvělým divokým zvířetem.

23.09.2011

divider
divider

Délka trasy: 47 km

Nastoupané metry: 906 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek