logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - Mulini - Monte Orello - Lacona - Marina di Campo


Je pondělí, čeká nás třetí den naší dovolené a většina účastníků zájezdu včetně Jarči a Alči se vydává na plavbu lodí okolo celého ostrova. Jediní z naší party, kdo dneska vyráží na kolo, bude Peťa s Mončou a Davidem. Ale ti mají svůj plán, čili můžu dneska miláčka vytáhnout na pořádně těžký a terénní výšlap. Ještě, že neví, co ji čeká. Většina lidí už odešla na plavbu lodí, my v klidu snídáme a připravujeme se na cestu. Máme sice trošku pod mrakem, ale pršet nám snad nebude. Opět vyrážíme okolo desáté hodiny.

Ihned po výjezdu z kempu na nás čeká milovaný a zároveň nenáviděný výjezd na „náš kopec“ nad kempem. Pětikilometrová asfaltová silnice se vine v serpentinách a její sedlo je ve výšce 260 mnm. Stačí pár minut, všudypřítomná vlhkost a už jsme komplet propocení. Jelikož tento kopec důvěrně známe, zdá se nám, že cesta ubíhá strašně pomalu. Ale není tomu tak, za půl hodinky stojíme nahoře. A odtud začne pravé MTB dobrodružství.

Najíždíme na turistickou cestu 48 a už první metry napovídají, že nepůjde o nic lehkého. Jet se tady ale na biku dá. Ovšem asi po 100 metrech se cesta mění v kamenitou oslí stezku a šlapat tady je pořádná dřina. Zhruba 500 metrů stoupáme vzhůru, mezitím nás předjedou dva jezdci na motokrosových mašinách. Normálně jim chvilku závidím, jak jim to po těch šutrech jede. Nahoře dáváme chvilkovou pauzu a před námi je kilometrový sjezd. Bohužel stále po velmi náročném terénu. Já si to sice dokonale užívám a konečně můžu pořádně otestovat svou novou vidlici, ale na Irmískovi vidím, že zrovna nadšením neoplývá. Ale je šikovná, chvilkami sice šlape pěšky, ale taky docela kus sjíždí.

Konečně jsme na rozcestí a odtud už vím, že cesta bude lepší. Musíme sice znova stoupat asi 500 metrů, ale poté se cesta vyrovnává a my šlapeme po perfektní lesní cestě. Ta jde téměř po vrstevnici a navíc je kolem nás krásná příroda, tak si můžeme trošku odpočinout. Zhruba za další dva kilometry odbočujeme na nepatrnou stezku a za dalších 100 metrů se vyšviháváme u zříceniny starého větrného mlýna zvaného Mulini.

Tohle místo jsem si zamiloval okamžitě, jak jsem ho poprvé uviděl. Pokud vylezete na ruiny mlýna, máte nezapomenutelný výhled jak na Laconský záliv, tak na druhou stranu na Portoferraio. Uděláme si nějaké fotky, kocháme se výhledem a úžasným klidem. Rozbalujeme nějaké sušenky, doplňujeme tekutiny a pomaličku se chystáme dále. Přesvědčil jsem totiž Irmíska, že pojedeme ještě na další vrchol a dnešní trasu pojmeme terénně. Sjíždíme od mlýna zpátky na rozcestí a pokračujeme směrem k lomu Cave di Pietra.

Před námi jsou opět dva kiláky perfektní lesní cesty, navíc mírně sjíždíme, takže se jede pohodově. Dostáváme se k lomu a najíždíme na hlavní cestu vedoucí z Lacony do Portoferraia. Tady odbočujeme vlevo a ihned po několika desítkách metrů odbočujeme vpravo. Projíždíme okolo lomu a cesta se nám mění na štěrkovou. Opět jedeme téměř po vrstevnici. Situace se ovšem začne měnit u jednoho rozcestí. Zde musíme odbočit doprava a cesta se dramaticky začíná drát vzhůru. Teď už jedeme po šotolině.

V jedné zatáčce se nám znova otevírá výhled a my si děláme společné foto s Portoferraiem v zádech. A právě odtud začíná krátký, ale nejtěžší úsek celé cesty. Stoupání je tak prudké, že se mi zvedá přední kolo a zároveň se mi protáčí kolo zadní. Pot ze mě teče proudem, srdce mi skáče v hrudi jako o závod, ale nic naplat, tady musím slézt z kola i já. Vyjdeme s miláčkem kousek pěšky a cesta se nám na chvíli zmírňuje. Dokonce uvidím v trávě nádherný hrachor, o který zde zřejmě někdo pečuje. Zastavuji. Udělám foto a pokračujeme dále. Cesta se nám, jak jinak, zase začíná zvedat.

Vjíždíme do jehličnatého lesa a já sbírám několik obrovských šišek pro holky. Poslední dva kilometry jsou učiněné peklo. Vysoká vlhkost vzduchu, nejlehčí převody a neskutečné množství ovádů, kteří jsou hladoví jako tygři. Ani se moc nedivím Irmískovi, že už nemluví. Jediným balzámem je ta nádherná příroda okolo. Posledních několik desítek metrů dáváme s vypětím všech sil, ale přece jenom se ocitáme na vrcholku Monte Orella (377 mnm). Tady si dáváme pořádnou pauzu, svačíme a doléváme se vodou.

Teď už se musíme krátce zhoupnout a pamatuji si, že zde byl pořádně prudký asi stometrový sjezd. Už se na něho těším, ale když přijedu na okraj, trochu zaváhám, jestli do toho mám jít. Jednak je prudký a jednak je to sjezd ve volném kamení. Miláčkovi se nedivím, že se zaťatýma zubama schází pěšky dolů. Mě to nakonec nedá, zaujímám sjezdový postoj a tančím ve volném kamení. Jedu samozřejmě pomalu a několikrát musím zastavit, ale sjezd nakonec dávám. Uf, tak to byl adrenalin. Irmísek poslední desítky metrů taky sjíždí a ocitáme se na rozcestí.

Jelikož už cestu znám, vím, že se musíme dát vpravo a opět kousek sjíždíme. A pak se konečně ocitáme na krásné vrstevnici nad Laconou. Jsem rád, že to nejhorší máme za sebou (to jsem si to ještě v té době myslel) a teď už čučím do mapy, kudy by se dalo sjet nejlépe dolů. V mapě cesta je a dokonce útržky této cesty vidíme pod námi. Čili projedeme po vrstevnici asi dva kilometry a odbočujeme na naši vyhlídnutou cestu dolů.

Zpočátku jde vše perfektně, cesta je šotolinová, oba dva v pohodě sjíždíme. Když už jsme téměř dole, tak je přes cestu natažený řetěz s cedulí „soukromý pozemek, zákaz vstupu“. Paráda a ještě navíc tady visí cedule se psy. Nechceme raději riskovat, vyjíždíme kousek výš a dáváme se na úzkou stezku. Bohužel ji skoro celou, několik set metrů, musíme sejít pěšky. Přiznám se, že i já jsem v této chvíli toho měl plné zuby.

Naštěstí nic netrvá věčně a my se konečně ocitáme na hlavní cestě u Lacony. Projíždíme Laconou a pomalu se dereme znova do „našeho kopce“. Po dnešním výkonu to už jde hodně těžko, ale konečně se dostáváme na vrchol a užíváme si pětikilometrového sjezdu až do kempu. Dnešní etapa byla sice nádherná, ale zároveň pořádně drsná. Pořádné jídlo a pořádná sprcha nám dobíjí energii a zvedá náladu a tak už pomalu plánujeme, kam pojedeme zítra. Večer samozřejmě ještě nekončí a my všichni – já s Irmískem, Peťa s Mončou a Davidem, Šárka s Rudou, Alča s Jarčou – sedíme do noci, popíjíme, konzumujeme různé pochutiny a povídáme si.

08.09.2014

divider
divider

Délka trasy: 28 km

Nastoupané metry: 838 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek