logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - S. Ilario - Monte Perone - Poggio - Monte Capanne - Marciana - Chiessi - Pomonte - Fetovaia - Cavoli - Marina di Campo


Čtvrtý den naší dovolené na Elbě bude ve znamení pořádného zátahu. Chystáme se přejet přes hřeben a zdolat Monte Perone (630 mnm) a pak vyjet lanovkou na nejvyšší Elbskou horu – Monte Capanne (1018 mnm). Ráno vydatně snídáme, chystáme si věci a děláme svačinky na cestu. Mě je od včerejšího večera nějak mizerně, pokouší se o mě nějaká viróza, ale i tak jsem odhodlaný vyrazit na dnešní výlet. Snad to panák slivovice trošku vytáhne.

Vyrážíme a směřujeme se na la Pilu. Do té dojíždíme po rovince, ale hned z la Pily musíme zařadit lehké převody a začít pořádně makat. Stoupáme a cesta se vine serpentinami. Z la Pily do San Ilaria to jsou asi tři kilometry, a tak není divu, že jsme pořádně zpocení a zadýchaní. Po cestě ještě koukáme, jestli tady nejsou zralé fíky. Vím, že tady byly a Irminina mamka si jich pár chce natrhat. V San Ilariu neopomeneme návštěvu malinkatého náměstíčka s kostelem a já fotím holky při tom, jak pijí vodu ze zdejšího pramene. Pak se protáhneme úzkými uličkami, já si sjedu opět nějaké schodiště a pak už máme namířeno výše.

Jedeme směrem na San Piero a asi v polovině cesty odbočujeme doprava. Zde nám okamžitě padá od očí infotabule, na které je psáno, že nahoru to máme deset kilometrů ve 14 % stoupání. Vím, že hlavně hodnota stoupání je průměrná, že začátek cesty je nejhorší a je tam stoupání přes 20 %. A jde se na to. Náš nejbližší cíl je Torre S. Giovanni, zřícenina věžičky. Makáme na nejlehčí převody, přední kola se jen stěží udržují na cestě a supíme jak lokomotivy. Mně se bohužel nejede moc dobře, začínám cítit únavu a pokašlávám. Po cestě ještě seberu jednu šišku a po dalších deseti minutách parkujeme kola u zmiňované věžičky. Jdeme se s miláčkem vyfotit a čekáme, až dorazí holky.

Pak pokračujeme dále a pořád nechutně stoupáme. Já se ale těším, že od nedaleké zříceniny kostela se cesta zmírní a už se pojede lépe. U kostela S. Giovanni se zastavíme, v rychlosti to obhlédneme a už zase nasedáme na naše kola. Počasí není nejhorší, cesta dostává rozum, a tak se jede už docela příjemně. Nejhorší máme za sebou. Jedeme asi tak ještě 2 kilometry k prameni S. Francesco, tady se prudce stočíme doprava, kousek ještě vystoupáme a zbytek cesty na Monte Perone jedeme skoro po rovince. Po pravé straně se nám otevírá velkolepý výhled na celý záliv Mariny di Campo, jen škoda, že není moc dobrá viditelnost. Před vrcholkem Monte Perone se ještě jednou stočíme vpravo, odbočíme na lesní cestu a po pár desítkách metrech se ocitáme na kýženém vrcholu, kde se krom dvou vysílačů nachází i malá rozhlednička.

I letos je rozhledna nepřístupná a vchod na ní je obehnaný pletivem. No musíme trošku máknout, přelézt pletivo, dostat se na schodiště, ale za chvíli už obdivujeme pohled z ní. Na stranu Procchia vidíme tyrkysové moře a pobřeží, na druhou stranu skály Monte Capanne. Udělám několik fotek a jdu zase dolů. Tady se oblékám, dávám si šátek a jdu si na chvíli odpočinout. Bohužel je mi čím dál tím mizerněji, cítím horečku a začínám si myslet, že jsem to dneska s tou námahou přehnal. No co už teď. Jsem na vrcholu, teď už mě čeká zase sjezd, tak se snad trošku zregeneruji. Jdu si dát svačinku a müsli tyčinku, ale nějak mi vůbec nechutná, tak se to donutím dojíst jen z nutnosti. Trošku tady vyfukuje a my se po necelé půlhodince vydáváme do Poggia.

Začíná pořádný sjezd, ale letos si to nějak nemůžu užít naplno. Za prvé je mi zima a za druhé jsou místy na asfaltu mokré místa a já bych nerad někde zahučel. I tak si myslím, že jsem jel svižně a 3 kiláky do Poggia jsou za chvíli za mnou. Zastavuji na křižovatce a čekám, až dojedou ostatní. Pak se přesouváme na malé náměstíčko, kde svítí sluníčko, je bezvětří a u zídky se znakem obce je příjemně teploučko. Chvíli sedíme a vyhříváme se a pak si jdeme sednout na místní terasu na kafíčko. Máme ještě čas, nejbližší lanovka na Monte Capanne vyráží až za hodinu. Sedíme, popíjíme a kocháme se krásným výhled na moře a dole ležící Marcianu Marinu. Po půlhodince vyrážíme dále, kousíček městem stoupáme a pak už zase jedeme skoro po rovince až na parkoviště u stanice lanovky.

Díky půjčenému průkazu od kamaráda dostáváme slevu na lanovku, zamýkáme kola, oblékáme se a po chvilce už naskakujeme do dvoumístných košů, které nás vyvezou až nahoru. Už poprvé jsem byl těmito koši fascinován. Stojíme v nich, opíráme se o výztuhy a pozorujeme pod námi ubíhající krajinu. Dnešní počasí je vrtkavé a už od rána pozorujeme, že vrchol Monte Capanne je chvíli zahalen v mracích a chvíli je na něm nádherně. Poprvé jsem tady byl, když bylo nebe bez mráčků, a tak mi vůbec nevadí, že letos to bude jinak. Konečně jsme na vrcholku. Děláme nějaké fotky a vidíme, jak na jednu stranu nevidíme vůbec nic a na druhou máme Marcianu a Marcianu Marinu jako na dlani. Oblačnost postupuje a my jsme svědky, jak se nám postupně halí výhled do bílého závoje. Mezitím ještě uděláme několik zajímavých fotek. Naštěstí jsme celkem oblečení a naštěstí není zima, tak si to tady v pohodičce projdeme a pak už jdeme na lanovku dolů. Do košů nasedáme v totální mlze, vidíme tak na deset metrů a o to je to pak záživnější, když klesneme pod oblačnost a svět se nám zase rozjasní.

Vysedáme dole, svlékáme se, odemykáme naše kola a najíždíme zpátky na hlavní cestu. Teď nás čeká opět trošku stoupáku do centra Marciany. Tady se opět rozdělíme, Já s Irmískem chceme jet zpátky po západním pobřeží, čili máme před sebou ještě dobrých 30 km a Bára s mamkou si chtějí projít Marcianu a vrátit se přes Marcianu Marinu a Procchio. My teda vyrážíme a čeká nás nádherný a dlouhý sjezd až do Zancy. To je paráda, konečně odpočinková cesta. Ale vím, že to tak jednoduché nebude a cesta se nám bude ještě pěkně houpat. Hlavně mezi Colle d'Orano a Chiessi na nás čeká pořádný stoupák a pořádný sjezd. Já se začínám trápit hned na začátku, při každém nádechu mám pocit, že mi někdo do plic nasypal žhavý popel a začínají mě bolet všechny svaly a klouby. Ajaj, neklamaná známka, že mám brocnhitidu. Má nálada je na bodu mrazu, když si představím, že jsme na dovolené, chci bikovat a do toho budu nemocný. Když vyjedeme stoupák z Colle d'Orano a kousek sjedeme, tak v jedné ze zatáček zastavujeme a jdeme se vyfotit na útes nad mořem. Není to nijak nebezpečné, ale pokud člověk dobře zaměří foťák, vypadá to na adrenalinovou fotku

Teď už sjedeme až dolů k moři do Chiessi a opět budeme stoupat, abychom sjeli do Pomonte. Takhle se to zopakuje ještě dvakrát, projedeme postupně přes Fetovaiu, Seccheto a Cavoli. Zdejší pobřeží je opravdu úchvatné a za každou zatáčkou je to jak obrázek vystřižený z pohlednice. Z Cavoli nás čeká poslední stoupák, který horko těžko vyšlapávám a pak už konečně sjíždíme až do Mariny di Campo. Po cestě se zastavíme v místním supermarketu a pak už fičíme rovnou do kempu. Těším se už do sprchy, ale štve mě ta nemoc, která mě přepadla. Zítra se teda bude odpočívat, nadopuju se léky a zkusím ještě breberky vyhnat slivovicí a uvidíme.

25.09.2012

divider
divider

Délka trasy: 52 km

Nastoupané metry: 1 050 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek