Marina di Campo - Procchio - Marciana Marina - Marciana - Poggio - Monte Perone - San Piero - Marina di Campo

Začíná čtvrtek a tím náš šestý den na Elbě. Probuzení máme stylové, karavanem lomcuje vítr, průtrž mračen zkrápí kemp a hrom burácí jak o život. No, dneska to teda na nějakou vyjížďku nevypadá. Pomaličku vstáváme, snídáme a já poté suším promočené boty ze včerejška nad plyňákem. No za chvíli je v předsíni karavanu jak v sauně, ale věci celkem rychle schnou. Jelikož pršet nepřestává, usazujeme se v předsíňce a začínáme hrát hru zvanou Česko. Až po poledni konečně přestává pršet a vylézává sluníčko.

Rychle jdeme s Irmískem natrhat nějaké květiny a Alča nám z nich připravuje kytičku. Peťa má dneska totiž narozeniny. Láhev Grappy už máme koupenou ze včerejška a tak se pak přidáváme k Rudovi, Šárce a Karče a Peťovi blahopřejeme. Ruda se svýma holkama Peťovi připravuje ovocný dort a taky mají láhev Grappy. No je vidět, že je Peťa dojatý a že ho to moc potěšilo. Na oplátku máme večer slíbenou oslavu.

Poobědváme a až po druhé hodině vyrážíme na kolo. Chceme vzít Alču a Rudu s holkama do krásného přístavního města Marciana Marina, takže jedeme docela početná smečka. Peťa s Mončou a Davidem tam byli včera, tak říkají, že půjdou na pláž. Peťa mě ještě prosí, jestli bych mu nevyjel nahoru do Marciany, že si včera zapomněl dát do notýsku razítko z lanovky na Monte Capanne. Naoko se tvářím, že nevím, jak se mi bude chtít, ale co bych pro něho neudělal, zvlášť když má narozeniny. A navíc se mi samozřejmě chce něco vyšlapat. Projíždíme zkratkou okolo nedalekého letiště, dostáváme se na hlavní cestu, kde kousíček nastoupáme a poté sjíždíme do Procchia.

Z Procchia zase musíme trošku stoupat, ale není to žádná hrůza a zanedlouho se už fotíme na jedné z vyhlídek. Po dešti se výborně pročistil vzduch, je skvělá viditelnost a je pořád co fotit. Pokračujeme dále, projedeme několika zatáčkami a zastavujeme na další vyhlídce. Tentokrát se už z vrchu díváme na pirátskou Marcianu Marinu. Sjíždíme dolů do města, projíždíme přístavem a jdeme se podívat až na konec mola, odkud je další krásný pohled na město. Pak padá návrh, že si zajdeme dát jedno točené, tak parkujeme kola u jedné restaurace a usazujeme se na terase.

Po půl hodině se zvedám a chystám se na výšlap do Marciany. Irmísek a ani nikdo ostatní se mnou jet nechce, tak pojedu sám. To mi vůbec nevadí, aspoň si pojedu svým tempem. Jsme domluvení, že se sejdeme až v kempu. Hned z městečka začínám stoupat, z hlavní cesty odbočuji doprava na vedlejší, kratší, ale o to prudší cestu. Hlavně jsem zvědavý, jak pokročili se stavbou hotýlku z bývalého mlýna. Pozoruji toto už pět let a teď zjišťuji, že je vše hotovo a vypadá to perfektně.

A právě od této budovy začíná pořádný stoupák. Řadím nejlehčí převody, funím jak lokomotiva a pot ze mě kape jak z vodovodu. Takto se drápu dobré dva kilometry, než přijíždím pod Marcianu, kde se stoupání zmírňuje. K lanovce dojíždím, co mi síly stačí a když vlezu do klimatizované místnosti, koupu se v potu. Až mi je trapně, že jim tady kapu na podlahu. Nicméně kýžené razítko mám v Peťově sešitku a úkol je splněn.

Vzhledem k tomu, že jsem ve výšce nad 300 mnm, sluníčko svítí a je nádherná viditelnost, rozhoduji se, že zpátky pojedu znova přes Monte Perone. To leží ve výšce 630 mnm a to znamená, že polovinu cesty mám za sebou. A dá se říct, že tu horší polovinu. Teď mě čeká přejezd do nedalekého Poggia, kdy se cesta skoro vyrovnává. A až z Poggia začínám stoupat. Opět mě vítá nápis na asfaltu „Brána do pekel“ a „Začátek pekla“, ale já vím, že tento stoupák žádná hrůza není. Je to sice asi pět kilometrů do kopce, ale jede se perfektně.

Projíždím mezi krásnými stromy a krásnou přírodou a pomalu se blížím k vrcholu. Samozřejmě, že makám a potím se, ale jede se mi krásně. Zanedlouho se vyhupuju v sedle, odbočuji z asfaltové cesty vlevo a na Monte Perone to mám asi 200 metrů po lesní stezce. Přijíždím k vysílači a nachází se zde i malá rozhledna. Sice je nepřístupná a vstup je obehnán plotem, ale to mi nikdy nezabránilo na ni vylézt. A navíc už nějaký dobrák vystříhal do plotu díru. Vylézám dva patra a okamžitě nelituji, že jsem tady dneska jel. Viditelnost je opravdu skvělá a já můžu pořídit několik krásných fotek.

Moc se zde ale nezdržuji a už se těším na dlouhý, jedenácti kilometrový sjezd. Zpočátku cesta moc neklesá, čili ještě odpočívám, ale po asi dvou kilometrech začíná pravý sjezd. Jedu sice asfaltovou cestou, ale zatáčky pořádně klopím a užívám si adrenalin. Projedu okolo věžičky Torre San Giovanni, pod ní se dávám na křižovatce na San Piero, ať si ten sjezd prodloužím. Ze San Pierra mě čeká sjezd až na začátek Mariny di Campo. V centru se ještě zastavím v místním supermarketu na lahvového Morettiho a pak se už přesouvám okolo pláže do našeho kempu.

Dojíždím ke karavanu a zjišťuji, že jsem tady opět první a ostatní z Marciany Mariny ještě nedorazili. Ani Peťa tady není, ještě se někde koupou. Aspoň si v klidu sednu, dám si nohy na židli a relaxuji. Ostatní přijíždějí do půl hodiny. Chystáme si jídlo, jdeme si dát sprchu a večer trávíme společně a oslavujeme Peťovy narozeniny. Na řadu dokonce přichází i foukací harmonika a trochu zpěvu.

Dnešní den opět vyšel, jen škoda toho následujícího, jelikož jsme měli v plánu další krásné město – Porto Azzuro, ale jakmile vyšlapeme „náš kopec“ nad kempem, vidíme, že v Laconě opět prší. Otáčíme to teda smutně do kempu a po obědě vyrážíme jen s Irmískem, Jarčou a Alčou vykoupat se do nedalekého Cavoli. Další den už odjíždíme a ikdyž už dlouho říkám, že už Elby stačilo, znova máme brouka v hlavě, jestli se sem příští rok nevrátíme.

11.09.2014