Marina di Campo - Cavoli - - Fetovaia - Pomonte - Chiessi - Marciana - Poggio - Monte Perone - San Piero - Marina di Campo

Dneska jsme na ostrově Elba jedenáctý den a náš plán zní projet západní pobřeží a vyšlápnout si na Monte Perone. Děláme si snídani, převlékáme se a jsme připraveni vyrazit. Dneska je blankytná obloha a jelikož zítra hlásí příchod celodenního deště, máme jednu z posledních možností vyjet na kolo. Budeme vyrážet v šesti – já s miláčkem, Jarča s Alčou a Peťa s Mončou.

Vyjíždíme z našeho kempu v Marině di Campo a projíždíme okolo pláže do centra města. Tady projedeme městem a začínáme pomalu stoupat. Míjíme odbočku na San Piero a dostáváme se na cestu vedoucí okolo pobřeží. Je to určitě jedna z nejhezčích projížděk po ostrově, jelikož vede přímořskými letovisky jako jsou Cavoli, Secchetto, Fetovaia, Pomonte a Chiessi.

Mezi jednotlivými městečky vždycky něco nastoupáme a pak sjedeme až k mořské hladině. Několikrát se zastavíme na vyhlídkách a uděláme si nějaké fotky. Pořádný stoupák začíná až z Chiessi a nás čeká převýšení více jak 160 metrů. Řadíme lehčí převody a začínáme stoupat. Zhruba v polovině kopce zastavujeme u jedné z vyhlídek a jdeme si opět něco vyfotit. Zvlášť se nám líbí dneska moře, na kterém jsou dnes patrné mořské proudy.

Pokračujeme dále, stoupáme a zanedlouho se dostáváme na vrcholek tohoto kopce. Teď nás čeká opět sjezd, ale jen do výšky 100 metrů nad mořem. Vjíždíme do Colle d’Orano a znova začínáme mírně stoupat. Dalším městem je Zanca a pod ní se rozkládá nádherná pláž San Andrea. Pořád se nám šlape pohodově, ale teď si budeme muset trošku máknout, protože cesta začíná stoupat až do Marciany. Stoupání to není nijak drastické, ale je dlouhé a dokáže ukrojit dost sil.

Do Marciany vjíždíme společně, ale nezastavujeme se tady, máme v plánu, že si dáme kávu až v nedalekém Poggiu. Kousíček sjedeme, dostáváme se pod lanovku vedoucí na Monte Capanne a zase mírně nastoupáme. Po necelém kilometru nás vítá Poggio. Já se s Irmískem, Jarčou a Alčou usazuji na jednu prosluněnou zídku na náměstíčku a dáváme si svačinku. A až pak se jdeme posadit na vyhlídkovou terasu a objednáváme si cappuccino.

Mezitím přemlouváme všichni Jarču, ať si s námi vyšlápne na Monte Perone. Jarča chce totiž sjet do Marciany Mariny a odtud pokračovat do kempu. Daří se nám to a po půlhodince nasedáme na naše věrné oře a vydáváme se vstříc dalšímu stoupání. Já jsem už tady letos jel s Peťou a Mončou, ale pro zbytek to bude premiéra v tomto směru. Vítá nás nápis „brána do pekel“ a náš výjezd může začít.

Zpočátku je cesta prudší, řekněme kilometr, ale potom se cesta zmirňuje a jede se dobře. Stoupáme, povídáme si a kocháme se okolními lesy a výhledy na moře. Zanedlouho přijíždíme na hranici borovic, které jsou zohýbány větrem a to je neklamné znamení, že se blížíme k vrcholu. Ještě pár set metrů a vitá nás sedlo Monte Perone (600 mnm). Peťa s Mončou se jdou posadit na lavičku a já s holkama mířím na nedalekou rozhledničku na vrcholku Monte Perone (630 mnm).

Kousíček si vyšlápneme, projedeme mezi krásnými borovicemi a jsme na místě. Znova prolézáme dírou v plotě a šplháme na malou rozhlednu. Uděláme si nějaké fotky, porozhlédneme se po krajině a pak se vracíme zpátky za Peťou a Mončou. Teď se nám už pojede zase krásně, čeká nás skoro jenom sjezd. Zpočátku jen mírné klesání přechází v perfektní asfaltový sjezd a já si zase užívám opojné rychlosti a klopení zatáček.

Techničtější část sjezdu přichází pod Torre San Giovanni, kde je spousta serpentin a klesání zde dosahuje 29%. Když dojíždím na křižovatku mezi městy San Illario a San Piero, zastavuji, čekám na ostatní a jen tak ze srandy si zkusím naslinit prst a šáhnout na přední kotouč. Blbý nápad. Jen to zasyčí a prst mám spálený. Pěkně zahřáté brzdy. Postupně dojíždějí ostatní a domlouváme se, že zase pojedeme přes San Piero a podíváme se na vyhlídku a navštívíme zdejší hřbitov.

Moc nevíme, kde ten hřbitov hledat, ale odbočujeme při první příležitosti vjezdu do městečka. Začínáme stoupat a vyjíždíme až nad město. Pak klesneme po štěrkové cestě a ocitáme se u hřbitova. Ten je velmi zvláštní. Pomníky jsou v pěti patrech nad sebou a pokud tam někdo chce dát květiny, musí si vzít pojízdný žebřík. No velmi zvláštní, tohle jsem ještě neviděl. Pak se sjedeme podívat na vyhlídku u kostela, uděláme si nějaké fotky a pomalu vyjíždíme dále.

Sjíždíme asi tři kilometry a sjezd je velmi pohodový. Přijíždíme na křižovatku a jsme na hlavní cestě, po které jsme ráno jeli. Teď nás čeká krátký sjezd a vjíždíme do Mariny di Campo. Samozřejmá je zastávka v centru v supermarketu a poté si dáváme zmrzlinu. Projedeme znova kolem pláže a jsme zpátky v našem kempu. Uděláme si nějaké jídlo a po sprše se chystáme na další večer ve společnosti našich přátel.

29.09.2015