Isigny sur Mer - Grandcamp Maisy - Vierville sur Mer - Omaha Beach - Saint Laurent sur Mer - Colleville sur Mer - Formigny - Osmanville - Isigny sur Mer

Trávíme naši dovolenou ve francouzské oblasti Normandie a právě nám začíná třetí den. Na dnešek, jelikož má být poměrně stabilní počasí, máme naplánovaný přejezd autem z Beauvoir do 130 km vzdáleného Isigny sur Mer, z kterého se na kolech vydáme na slavnou pláž. Omaha Beach je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie. Snídáme, oblékáme se do dresů, balíme nejnutnější věcí do batohů a před devátou hodinou vyjíždíme. Skoro polovina cesty je po dálnici a ve výše uvedeném městě parkujeme o půl jedenácté.

Počasí máme zamračené, fouká vítr, ale hlavně, že neprší. Projíždíme malým městečkem Isigny sur Mer a najíždíme k říčce L'Aure Inférieure. Kousek jedeme po asfaltovém povrchu, ale ten se při soutoku s řekou La Vire změní v polní cestičku. Prozatím se nám jede dobře, pozorujeme přírodu okolo sebe a k mořskému pobřeží to máme asi tři kilometry. Tady pak chvilku bloudíme, musíme projet přes soukromý pozemek, ale nakonec se zdárně ocitáme na cyklostezce.

Cyklostezka se celkem přehnané slovo, spíše je to turistická trasa. My s miláčkem s našimi MTB biky jsme relativně v pohodě, ale Jarča se na trekovém kole asi pořádně natřásá. Taková cesta nás čeká asi další tři kilometry, ale nakonec to v pohodě zvládáme. Stejně každou chvíli zastavujeme, děláme fotodokumentaci a nejdelší zastávku si vyžádá nález neskutečného počtu mušlí na pobřeží. Tohle jsme fakt ještě nikdy neviděli, dají se tady nasbírat snad tuny.

Když se konečně vydáme na další cestu, tak kousek jedeme po asfaltové cestě. Pak ale znova uhneme na turistickou trasu a zastavujeme u jednoho pobřežního bunkru. Děláme opět pár fotek. Už jsme nedaleko městečka Grandcamp-Maisy. Jenže posledních asi 200 metrů je doslova a do písmene masakrálních. To, co vypadá jako pevný povrch, je bahno smíchané s pískem. A tady děláme první zásadní chybu. Snažíme se to v první chvíli projet, namísto abychom vzali kola na ramena a zašpinili si jen boty.

Kolo je po pár metrech jízdy totálně obalené a ucpané hmotou, které mi silně připomíná jíl. Řetěz okamžitě začne přeskakovat, protože je ucpaný, kola se netočí, protože se mezi nimi a rámem vytvořil blok. Opravdu masakr. Zpočátku nadávám v duchu a pak už nadávám nahlas. Když se konečně dostaneme na pevný povrch, čeká nás hrubá očista kol. Hledáme klacíčky, shazujeme kila bahna. Jenže stejně, já jsem jel skoro až do poslední chvíle, řetěz je totálně zalepený a nemám šanci, jak rozumně jet dále. Opět příval nadávek. Zasekáme se tady minimálně půl hodiny.

Když se nám podaří kola zhruba zprovoznit, tak mě samozřejmě nefunguje přehazovačka a řetěz pěkně střílí. Dalších pár nadávek. A aby toho nebylo málo, když se blížíme k nedalekému přístavu, začíná drobně pršet. Uvažuju, že hodím kolo z útesu a jdu k autu pěšky. Přístav v Grandcamp-Maisy má širokou asfaltovou plochu, která vede do moře a po ní se spouštějí a vytahují lodičky. A tady mě napadá druhá nebetyčná blbost. Umýt si kola v moři. Sundáváme boty a noříme se i s koly do poměrně teplé vody až po stehna.

Což o to, kola jsme umyli dokonale a vše funguje jak má. Jenže slaná voda bude mít neblahý dopad na naše biky. My s Irmískem budeme mít později jen drobné problémy, ale kolo od Jarči to ve finále odnese středovou osou, oběma osama v kolech, páčkami řazení a dokonce začne propouštět i jedno těsnění na brzdovém válečku. Ale tohle samozřejmě zjistím až po návratu z dovolené.

Když jsou naše kola okoupaná, projíždíme v drobném mrholení do centra přístavu. Tady zamykáme kola a míříme do prvního otevřeného baru. Je mi to jedno, objednávám si velké čepované pivo. Stojí mě to 6,50 € a je pěkně hnusné, takže se mi nálada moc nevylepšila. Holky si daly kafíčko a trošku se zahřály. Pak vycházíme zpátky ke kolům a dáváme si svačinky, které sebou vezeme. Jsou skoro dvě hodiny po poledni a já začínám mít trošku obavy, jestli dneska stihneme všechnu naplánovanou trasu.

Po svačince přestává mrholit, nálada je už lepší a tak se můžeme vydat na další putování. Terén už nechceme ani vidět, takže se rozhodujeme pro jízdu po silnici. Jak nakonec zjistíme, provoz není vůbec hrozný a hlavně jsou tady ohleduplní řidiči. Projíždíme Grandcampem-Maisy a po asi šesti kilometrech přijíždíme k místu zvanému Pointe du Hoc. Pointe du Hoc je útes situovaný mezi dvě přistávací zóny Američanů, který byl formálně součástí pláže Omaha, sektoru Charlie. Přesto se stal cílem samostatného útoku jednotek Rangers, které měly zdolat 30metrové pobřežní útesy s cílem umlčet dělostřelectvo na jejich vrcholu.

Je zde vybudované muzeum a my se chceme podívat i k útesu, ale bohužel je nám zakázán vstup koly. Nám se opravdu nechce nechávat kola zamknutá někde na parkovišti a tak se otáčíme a vracíme se zpátky na silnici. Do městečka Vierville sur Mer to máme dalších 7 kilometrů. Nevadí, to už zvládneme a po cestě ještě míjíme zajímavý zámeček Saint Pierre, který slouží jako hotel. Konečně vjíždíme do městečka Vierville sur Mer, sjíždíme dolů k pláži a ocitáme se na Omaha Beach.

Omaha Beach je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie. Pláž je 8 km dlouhá a my se kolem ní projedeme v délce dvou kilometrů. Zastavujeme se nejprve u památníku Monument des National Guards, kde si uděláme další pauzu a doplňujeme tekutiny a dáváme si svačinku. Mezitím uděláme několik fotek. Začíná nám vylézávat sluníčko a my vidíme širokou pláž v celé kráse.

Pak se přesouváme k památníku Les Braves a odtud se vydáváme zpátky na hlavní silnici. Začínáme stoupat a po 5 kilometrech přijíždíme k americký hřbitov a památník nad Omaha Beach v Colleville-sur-Mer. Zde, v zeleném prostředí na útesu nad pláží Omaha Beach stojí na 10 000 zcela pravidelně zasazených bílých křížů obrácených směrem k Americe. Na 70 ha hřbitovní ploše odpočívají ostatky amerických vojáků, kteří obětovali svůj život za svobodu během 2. světové války.

Je to velice krásné, zvláštní a možná i depresivní místo. Procházíme zdejším areálem, děláme nějaké fotky a zamýšlíme se nad tím, proč muselo být zmařeno tolik lidských životů. Ještě navštívíme kapličku a poté se vracíme zpět na parkoviště ke svým zamčeným kolům. Myslím, že návštěva tohoto místa se stane jedním z nevymazatelných zážitků. Chvíli ještě koukám do mapy, je poměrně pozdní hodina a hledám nejrychlejší a nejkratší cestu zpět do Isigny sur Mer. Tu nacházím a my stáčíme řídítka cíleným směrem.

Z Colleville sur Mer sjíždíme do obce Surrain a za ní se napojujeme na vedlejší cestu vedoucí okolo dálnice. Postupně projíždíme městečky Formigny, Longueville, La Cambe a Osmanville. Cesta je pohodová, provoz skoro žádný a jedeme po rovince. Po více jak dvaceti kilometrech vjíždíme na předměstí Isigny sur Mer, propleteme se městečkem a dojíždíme k našemu autu. Rychle nakládáme kola a vyjíždíme zpět do Beauvoir. Tam se dostáváme po sedmé hodině a já se ihned vrhám na detailní očistu našich kol a hlavně jejich promazání. Holky se mezitím jdou věnovat přípravě večeře a pak si už můžeme dát pořádnou horkou sprchu.

04.09.2017