logo
divider

Marina di Campo - Lacona - Capoliveri - Ripe Alte - Capoliveri - Marina di Campo


Je tady čtvrtý den našeho pobytu na Elbě a dneska bychom chtěli projet jihovýchodní cíp Elby. Je to už cesta trošku dál, tak pojedeme jenom tři. Vyjíždíme po snídani a naše cesta směřuje na kopec nad námi, který už důvěrně známe z prvního dne. Před námi je skoro 300 metrové převýšení a 5 kilometrů stoupání. Jedeme po asfaltové cestě a já jedu v klidu, nějak se mi po ránu nechce divočit. I když je po ránu ještě chladněji, už v tomhle kopci se pořádně zahříváme a potíme se. Vyjíždíme nahoru a sluníčko stále nikde není, nebe je zakaboněné a tak máme trošku strach, abychom nezmokli. Po výšlapu nás čeká zasloužený sjezd do městečka Lacona, to znamená znovu až dolů k mořské hladině. S Tomášem si sjezd náležitě užíváme a dojde i na předjíždění pomaleji jedoucího auta. V zatáčkách kola klopíme až na hranici možností a užíváme si adrenalinu. V Laconě se jdeme podívat na místní pláž, ale po chvilce už sedíme a šlapeme dále. Na křižovatce se dáváme směrem na Porto Azurro a začínáme zase mírně stoupat. Opět se pod námi objevují útesy a výhledy na mořské zátoky a na jihovýchodní cíp Elby, který je našim dnešním cílem. Po pár kilometrech sjíždíme na křižovatku, kde najíždíme na hlavní cestu z Portoferraia do Porto Azzura. Bohužel zdejší úzká cesta a hodně silný provoz je malou vadou na kráse dnešního výletu. Naštěstí jedeme takhle asi 5 km a poté odbočujeme na městečko Capoliveri. Cesta nám zase začíná pořádně stoupat a my se drápeme o nějakých 160 výškových metrů nahoru.

Přijíždíme do městečka a jdeme si dát nějaké pečivo a pivko do zdejšího minimarketu. Zdejší láhvové pivo Moretti je výborné a hodně podobné českému pivu a navíc jsou zde láhve 0,66l, takže za cenu v přepočtu necelých 30Kč je to jasná volba. Sedíme na zemi před obchodem, popíjíme a spekulujeme, kterou odbočkou se to vlastně máme dát. Podle mapy budeme mít co dělat, abychom se správně trefili. Naštěstí, když vyjedeme ještě kousek výše do města, tak na křižovatce vidíme ukazatel směru na Ripe Alte, což je přesně tam, kam chceme jet. Cesta už nestoupá a my kopírujeme vrstevnici. Zpočátku jedeme po asfaltu a za námi máme nádherný pohled na Capoliveri – městečko přesně ve stylu architektury jihoevropských národů. Fotíme a pod námi máme další vesničky s krásnými plážemi. Výhled je z tohoto místa prostě úchvatný. Asfaltová cesta končí a my najíždíme na širokou prašnou cestu. No prosím, tohle je cesta podle našeho gusta. Projíždíme kolem skály plné opuncií a máme trochu strach, abychom nepíchli, ale nic takového se naštěstí neděje. Jedeme dále a cesta se nám tu jednou zařezává do úbočí, tu jednou jedeme na samém kraji. Kolem je docela hodně zeleně a borovic a nemá to tady chybu. Občas potkáme nějaké pěší turisty, skupinku dalších bikerů a jednou i nějakého odvážlivce s karavanem, které si zde zajel.

Jedeme takhle asi 10km a přijíždíme na Ripe Alte. Zde se nachází penzion, restaurace, konírna, vinice, malé golfové hřiště a je to tady hodně specifické místo. Chvíli bloudíme, než najedeme na správnou cestu a už zase stoupáme až na rozcestí, kde opět váháme, kde se správně vydat. Vlevo vede cesta až na vrchol Monte Calamita (412 mnm) a právě odtud sjíždí cyklista, který, když nás slyší, k nám přichází a česky nám říká, že taky bloudí a že si to pěkně nadjel přes vrchol. Podle mapy bychom se měli vydat vpravo, kde začíná úzký štěrkový chodníček. No nic, zkusíme to teda tudy a po chvíli už zase stojíme, jelikož se cesta větví. Zkusíme se vydat vpravo a po chviličce klesání vidíme, že se cesta stáčí hodně doprava. Podle mapy se nám podaří zjistit, která cesta to je, a i když vede dolů, tam kde potřebujeme, nejsme si jistí, jestli se z toho místa dostaneme dále. Proto se raději vracíme na větvení a dáváme se doleva. Čeká nás sjezd plný kamení, skalnatých výmolů a štěrku. Naprosto luxusní, dlouhý a technický náročný sjezd. Kdyby byla zima, tak se nám s kotoučovek snad i kouří. Ruce nás pekelně bolí, každou chvíli vyvažujeme, snažíme se najít vhodnou stopu, ale přesto všechno se všichni tři držíme v pedálech. Občas stezka vypadá, že prostě končí a my musíme jasně spadnout z nějakého útesu do moře, ale není tomu tak. Je protkaná spoustou vráceček a zatáček. Zdejší prostředí a výhled na moře dělají z dnešního výletu jedenu z nejkrásnějších našich toulek po Elbě a nezapomenutelný zážitek. Zde taky děláme spoustu krásných fotek. Po skoro půlhodince sjíždíme dolů na další širokou prašnou cestu a jsme skoro na hladině moře. Pokračujeme velice mírným sjezdíkem kolem pobřeží a vidíme, že vpravo od nás je za malým hájem pláž.

Neváháme a naše biky míří rovnou tam. Nikde nikdo, pláž uzavřená dokola skálami a hájem lesa láká ke koupání. Plavky sice máme, ale ty momentálně nepotřebujeme. Shazujeme propocené cyklistické věci a noříme naše nahá těla do tyrkysové mořské vody. I zde na pláži vznikají jedinečné fotky. Tomáš pózuje na lavičce jako model a my se můžeme potrhat smíchy. Pak nás ještě napadne, že si na hlavy dáme přilby a naše nejcitlivější partie si zakryjeme koly a vyfotíme se. No srandy kopec a perfektní fotka je na světě. Teď to bude trošku horší, jelikož se nemáme kde osprchovat a jsme celí od soli. Z předešlých zkušeností vím, že to bude trochu kousat, když pošlapeme. No ale co, za ten zážitek to stálo. Hned od pláže nás čeká pár desítek metrů dlouhý a neuvěřitelně prudký výjezd, ve kterém se trápíme na nejlehčí převod. Přední kola se mají tendenci zvedat, ale nás nějaký italský brdek přece nemůže pokořit. Zanedlouho přijíždíme na křižovatku a odtud budeme stoupat zase až do městečka Capoliveri. Z nebe spadne pár kapek a před námi se docela mračí, ale po chvíli to ustává, tak se zase zastavujeme v minimarketu v Capoliveri, kde jsme stáli ráno a doplňujeme energii.

Teď nás čeká sjezdík z Capoliveri až na křižovatku výše zmiňovaného hlavního tahu a za chvíli jsme už zase z něho pryč a šlapeme směrem na Laconu. I Lacony dosahujeme za pár chvil. Tady v jedné pravotočivé zatáčce je cesta mokrá a jak následně s Tomášem zjistíme i pěkně kluzká. Tak tak, že neskončíme na zemi. Z Lacony už nás čeká jenom „náš“ kopec, 5 kilometrový stoupák. Tady asi trošku sprchlo, jelikož je cesta mokrá už souvisle. Trápíme se do posledního kopce, ale i ten úspěšně zdoláváme a za chvíli si to už fičíme dolů až do kempu. Jenom tentokrát si sjezd nevychutnáváme, protože zdejší mokrý asfalt je opravdu hodně kluzký. Stačí stisknout přední brzdu a přední kolo se zablokuje a jede jako po ledu. Opatrně se tedy dostáváme dolů a za chvíli si už libujeme v horké sprše po dnešním výkonu.

21.09.2010

divider
divider

Délka trasy: 66 km

Nastoupané metry: 1 298 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek