logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - Lacona - Capoliveri - Ripe Alte - Capoliveri - Lacona - Marina di Campo


Dnes je předposlední den naší dovolené na Elbě a tím pádem poslední den na cyklovýlet. Po předevčírejší heroické cestě do Cava jsme včera odpočívali a fandili Tomovi, který se zúčastnil triatlonového závodu Elbaman. Dnes je opět nevlídné počasí, je zataženo, nízká oblačnost a občas spadne pár kapek. Nevypadá to moc dobře, ale my přesto chceme vyrazit a objet východojižní část ostrova nazvanou Calamita. Říkám holkám, že tuto část si určitě nesmějí nechat ujít, že ta cesta stojí za to, a tak je rozhodnuto. Snídaně, příprava svačinek a nezbytného vybavení a můžeme vyrazit.

Vyjíždíme z kempu a jak jinak, čeká nás výšlap do sedla vedoucího do Lacony. Jak už jsem nepsal několikrát, toto čtyřkilometrové stoupání prověří naše síly hned na začátku. Cesta je opět mokrá, přes vrcholky se valí nízká oblačnost a my se dereme pomalu, ale jistě nahoru. Po cestě mě zaujímá zvláštní velký vrtulník, a tak si ho fotím. Více jak půlhodinka makání a už jsme nahoře. Tady potkáváme Láďu, který taky někam vyrazil a prosí mě, jestli mu nepůjčím aspoň 10 Euro, že si peníze zapomněl v kempu. Samozřejmě mu půjčujeme a on se pak vyptává, kam máme namířeno a nakonec se rozhoduje, že pojede s námi aspoň do Capoliveri. Počkáme na Irminčinu mamku a sestru a pak už můžeme vychutnávat sjezd až do Lacony.

Laconou projedeme a čeká nás notoricky známá a krásná cesta podél pobřeží. Mírně vyšlapeme a pak sjedeme a jsme na křižovatce, kde se dáváme na hlavní cestu vedoucí z Portoferraia do Porto Azzura. Tento nepříjemný úsek je rovněž rychle za námi a tentokráte až do Porto Azzura nejedeme. Těsně před ním odbočíme vpravo a teď nás čeká výšlap do Capoliveri. Je to převýšení nějakých 140 metrů a dává taky trošku zabrat. Stoupáme a obdivujeme městečko Capoliveri, které se tyčí nad námi. Když dojedu na okraj města, zastavuji se na jedné vyhlídce a čekám na ostatní. Dám si jednu müsli tyčinku a udělám nějakou fotku. Když dorazí ostatní, domlouváme se, že se půjdeme podívat do centra a dáme si někde kafe. Předtím se ale zastavíme v místním supermarketu, já si dávám své oblíbené birra Moretti a Irmísek energy drink.

Projíždíme malebnými úzkými uličkami města, holky kupují nějaké koření a my s Irmískem dojíždíme na náměstí. Jako na zavolanou vylézá sluníčko a my obdivujeme další nádherné Elbské městečko. Uděláme další fotky, jdeme se posadit na zahrádku jedné restaurace a objednáváme si latéčka. Relaxujeme a pozoruje místní holuby, jak drze skáčou po stolech a židlích a sezobávají zbytky. Evidentně to tady nikomu nevadí. Po skoro hodince se chystáme vyrazit dále. Já Láďu přesvědčuji, ať jede s námi, že určitě nebude litovat a ten souhlasí. Jelikož za chvíli najedeme na prašnou cestu, přehazuji sedátka z mého kola na kolo od Irmíska a chci, ať si vyzkouší horské kolo.

Vyjíždíme z města, cestu znám, čili na kruhovém objezdu nemáme problém najet na tu správnou. Všímám si, že je to tady lépe značené, než před dvěma léty, kdy jsme tady bloudili a hledali. Před námi začíná prašná cesta, která bude jen nepatrně stoupat a vlastně kopíruje vrstevnici podél pobřeží ve výšce nějakých 180 mnm. Za sebou necháváme Capoliveri a pohled vzad stojí rozhodně za to. Tentokrát je začátek cesty ve znamení velkých kaluží a my musíme po cestě pořádně kličkovat, abychom do nich nevlítli. Nevadí, aspoň se tady nebude tak prášit. Miláček si už teď na začátku cesty libuje, že se ji na MTBéčku jede skvěle. Výhled je zde naprosto famózní a úchvatný. Vidíme v dálce Laconu a záliv v Marině di Campo a pozorujeme hrozivé mraky, které se tam stahují. Občas slyšíme v dálce zahřmění a večer se dovídáme, že u nás v kempu byl v té době pořádný slejvák.

Cesta kopíruje malé zálivy, pod sebou vidíme domečky a pláže, je tady úžasný klídek a prostě tuhle trasu doporučuji všem, kdo tento italský ostrov navštíví. Přiznám se, že na Irminčinem trekovém kole jsem vytřepanější, ale i tak se na něm dá jet a cestu si maximálně užívám. Po zhruba asi 10 kilometrech dorážíme na místo zvané Ripe Alte, což je velký areál s pastvinami pro koně a hotýlkem. Je to další z krásných míst. Tady jsme asi v polovině naší trasy. Zastavujeme, sedáme si na lavičky a dáváme si svačinky. Původně jsem měl v plánu, že vyjedeme ještě výš a pojedeme dolů jedním náročnějším, ale luxusním sjezdem, ale i tady je uděláno nové značení a já objevuji cestu, kterou jsme chtěli jet před dvěma rokama při naší první dovolené na Elbě. Volba je tím jasná, budeme sjíždět už tady, předpokládám, že sjezd bude pohodovější a hlavně se zase podívám na místa, kde jsem nebyl.

Začínáme sjíždět a kousek níž potkáváme další lidi z kempu, ti ale šlapou nahoru. Říkám jim, ať vydrží, že už budou nahoře. Sjezd je kamenito-prašnou cestou a jak jsem si myslel, je celkem pohodový. Pod námi se objevují azurové zátoky a já každou chvíli zastavuji, abych si udělal nějakou fotku. Po asi dvou kilometrech přijíždíme k rozcestí, kde se napojuje sjezd, který jsem chtěl původně jet. Ukazuji ho Irmískovi a ta je ráda, že jsme tudy jet nemuseli. Ještě kousek popojedeme dále, kousek vystoupáme a sjedeme a odbočujeme z cesty vpravo, projíždíme malinkatým hájem a ocitáme se na krásné malé pláži, kde jsme se před dvěma rokama koupali nazí. Tenkrát tady nikdo nebyl, dneska je tady nějaká rodinka. Láďa toho využívá, obléká si plavky a jde si zaplavat. Mě dvakrát teplo není, takže na koupání moc pomyšlení nemám. Uděláme si zase nějaké fotky, počkáme, až Láďa doplave a chystáme se dále.

Vím, že teď přijde velmi prudký, ale naštěstí krátký výšlap. Je třeba zařadit nejlehčí převody a pořádně se opřít do pedálů. Tento úsek je ale rychle za námi, cesta se vyrovnává a my najíždíme na asfaltovou cestu. Projíždíme mezi domečky a cesta se nám zase zvedá. Tentokrát bude stoupání delší, musíme vyšlapat zpátky do Capoliveri. Když vyjedeme něco nahoru, přijíždíme na křižovatku, kde fotím miláčka v zrcadle. Tady se dáme vlevo, stoupání se zmírňuje a my máme Capoliveri na dohled. Co máme také bohužel na dohled, jsou temná a obrovská mračna nad Laconou. Přesně tam musíme jet a vypadá to, že přece jenom dneska zmokneme. Co se dá dělat, vrátit se musíme. Zanedlouho jsme zase v ulicích Capoliveri, sjíždíme až na okraj města a zastavujeme na stejném místě jako dopoledne.

Koukám do mapy a chci jet jinudy, chci se vyhnout té nehezké a frekventované cestě. A dokonce by má varianta měla být kratší. Barča s Irminčinou mamkou chtějí ale jet ale stejnou trasou, takže se oddělujeme. Hned když začneme sjíždět z Capoliveri, narážíme na křižovatku a já s Irmískem a Láďou tam odbočujeme. Chci to vzít přes Barabarcu. Plán dobrý, provedení už horší. Špatně odbočuji, místo rovně se dávám vpravo a sjíždíme skoro až k moři. Na svou chybu přijdu, až když jsme skoro dole a vidím, že podél pobřeží žádná cesta nevede. Svým parťákům se omlouvám a nezbývá, než zase vyšlapat zpátky na křižovatku. Chvilka trápení a jsme tam a tentokráte najíždíme na správnou cestu. Začínáme zase sjíždět a bohužel nám začíná poprchávat. To určitě na náladě nepřidá, ale když sjedeme do Barabarcy, déšť zase ustává. Projíždíme a dostáváme se na hlavní cestu z Porto Azzura do Portoferraia. Ale asi v polovině mezi odbočkou na Capoliveri a Laconu. Aspoň kousíček to zkratka byla. Šlapeme do pedálů, najíždíme na cestu podél pobřeží a Láďa se nám ztrácí někde vepředu. Ať si jede, my si vystačíme v pohodě sami dva.

Když vjedeme do Lacony, tak se na křižovatce směřujeme rovně, je to taky malá zkratka. Říkáme si, že holky už asi pošlapou do kopce a že už je asi nedoženeme. V Laconě se zastavujeme v malém marketu a dáváme si pivko. Děláme dobře, protože v tom začíná pršet a lije docela pořádně asi 15 minut. Aspoň teď jsme v suchu, je mi jasné, že pak budeme mokří od stříkajících kol. Když déšť ustává, vydáváme se dále, dojíždíme pod kopec a teď už nás čeká jen čtyřkilometrová pořádná makačka do kopce a pak už jen sjezd do kempu. Irmísek si ještě potřebuje odskočit a než vyrazíme vzhůru, objevuje se její mamka s Barčou. Tak vida, zase jsme pohromadě. Vysvítává sluníčko, trošku se otepluje, a tak můžeme směle vyrazit vstříc našemu poslednímu kopci.

Jedeme s Irmískem v pohodě, už není kam spěchat. Jednak už to na další déšť nevypadá a jednak už máme nějakou porci kilometrů za sebou. Pomaličku polykáme metr za metrem, zase funíme a dresy nám vlhnou potem. Za námi se nad Laconou ukazuje duha, čehož využívám k dalšímu focení. 40 minut makačky je za námi a nás vítá sedlo pod Monte Tambone. Hurá, teď už jenom sjezd až do kempu. Ještě Irmískovi říkám, ať dává pozor, že ten mokrý asfalt může klouzat. Raději jedu za ní a taky nic neriskuju, přece jenom to její kolo nemám až tak v ruce. Do kempu dorážíme docela pozdě, začíná se stmívat, ale jsme spokojeni, že se nám dnešní trasa vyvedla a že jsme nijak dramaticky nezmokli. Teď už jenom pořádná sprcha a pořádná večeře.

01.10.2012

divider
divider

Délka trasy: 65 km

Nastoupané metry: 1 222 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek