logo
horizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menuhorizontal menu
divider

Marina di Campo - Lacona - Capoliveri - Ripe Alte - Capoliveri - Lacona - Marina di Campo


Je středa, jsme pátým dnem na Elbě a dneska máme v plánu objet výběžek Calamita. Tuto trasu důvěrně znám a je to jedna z nejhezčích tras, které lze na ostrově absolvovat. Podle předpovědí počasí by mělo být špatné počasí až ve čtvrtek, ale dnešní ranní předpověď hrozí deštěm. No teď ráno svítí sluníčko, takže je jasné, že pošlapeme. Tentokráte pojedeme zase čtyři - já s miláčkem a Jarča s Alčou. Před desátou hodinou ranní jsme připraveni na cestu.

Vyjíždíme z kempu a čeká nás neoblíbený "náš kopec". To znamená pětikilometrový výšlap s převýšením 260 metrů. Když už ho člověk jede po desáté jako my, začíná se protivit. Člověk má ještě ztuhlé svaly, vysoká vlhkost, okamžitě se potí, kolem jezdí auta. Ale nedá se nic dělat, zatínáme zuby a s miláčkem jsem za půlhodinky nahoře. Zastavujeme, odpočíváme a čekáme na holky. Ty se za deset minut k nám připojují a můžeme společně pokračovat.

Čeká nás dlouhý sjezd až k moři do Lacony. Vždycky jsem si tento sjezd uměl užít a nejinak tomu bude i dneska. Ikdyž musím říct, že jsem už trošku ubral ze své dravosti a na brzdy jdu rychleji. Dole čekám na ostatní a pak už společně projíždíme Laconou. Za tímto městem začneme trošku stoupat, objevují se před námi krásné vyhlídky na moře, na výběžek Calamitu a v neposlední řadě si opět fotím skálu, která mi připomíná srdíčko. Byť stále svítí sluníčko, začíná být zvláštní opar, který není předzvěstí ničeho dobrého. Kousíček popojedeme, zhoupneme se a ocitáme se na křižovatce.

Napojujeme se na hlavní cestu z Portoferraia do Porto Azzura a tady tento úsek moc rád nemám. Je zde silný provoz a tak jsem rád, že po dalších třech kilometrech uhýbáme doprava směrem na Capoliveri. Do tohoto malebného městečka budeme opět stoupat, centrum se nachází zhruba o 160 metrů výše. Takže zase funíme, pot z nás kape a nohy dostávají zabrat. Ale za několik desítek minut už korzujeme v uličkách města. Jdeme se podívat na vyhlídku, z které pozoruji těžknoucí mraky. Ale pořád svítí sluníčko, tak nemáme co řešit a jdeme se posadit do místní kavárny. Holky si dávají kávičku a já neodolám točenému Staropramenu.

Po půlhodince odpočinku vyjíždíme dále. Kousek nastoupáme uličkami města a na kruhovém objezdu jedeme rovně. Zpočátku asfaltová cesta přechází v šotolinovou a za sebou necháváme krásný pohled na Capoliveri. Jedeme po vrstevnici, jede se výborně a jelikož tady trošku sprchlo, ani se moc nepráší. Jen ty sbíhající se mraky nám trošku dělají vrásky. Jedeme touto cestou asi 8 kilometrů, jsme asi ve výšce 160 metrů a pod sebou máme krásné pobřeží Calamity. Posledních pár set metrů začínáme znova stoupat a nad hlavami slyšíme hromy. No nazdar. Že bychom přece jenom zmokli?

Přijíždíme na Ripe Alte – útulný hotýlek s koňskými pastvinami a naštěstí hřmět přestává. Vidíme velkou černavu, jak se táhne směrem k italskému pobřeží. Dáme si zde svačinku a chystáme se na pořádný sjezdík. Opět si tento sjezd užívám, nová vidlice funguje bezvadně, nebojím se najíždět na štěrku a šotolině trochu rychleji do zatáček, a proto musím zastavit a počkat na ostatní holky. Sjeli jsme asi tři kilometry a přijíždíme až dolů k moři. Zavedu holky na jednu trošku skrytou pláž a tady dáváme další odpočinek. Jarča s Alčou se jdou ponořit do mořské vody, ale nám je nějak zima, tak si sedáme na pláž a děláme nějaké fotky.

Po půl hodině se dáváme zpátky na cestu a z této pláže vede asi 100 metrový šílený stoupák. Nic naplat, opět přicházejí na řadu nejlehčí převody a holky už raději šlapou pěšky. Cesta zase vyrovnává a po pár set metrech najíždíme na asfaltovou cestu. Proplétáme se uličkami a ve vesničce Castagni začínáme opět stoupat. Znova z nulové nadmořské výšky až do Capoliveri. Nohy jsou už celkem unavené, ale jelikož jedu s holkama, jde to v pohodě. A když se mě zhruba v polovině stoupání rozhodne předjet jeden silničkář, probouzí se ve mě nová síla a jen tak zadarmo se předjet nenechám. Stavím se do pedálů, odjíždím holkám a dýchám na záda německému bikerovi. Když dorazíme do Capoliveri, mám jazyk na vestě, ale silničkář na mě uznale mrká.

Rozhoduji se, že na holky nebudu čekat a sjíždím kousek níž k supermarketu a jdu si koupit výborné italské pivo Moretti a pak už vyhlížím holky. Mávnu na ně a ty si taky jdou koupit nějaký chlazený nápoj. Je neskutečné teplo a hlavně šílené dusno. V Capoliveri pozorujeme další temné mračna, které se přibližuji od Lacony, kde máme namířeno. Začínáme se obávat, že tentokrát asi opravdu zmokneme. No nevadí, uvidíme, co se bude dít. Projedeme Capoliveri po hlavní cestě a jsme domluveni, že z města pojedeme trochu jinudy a zkrátíme si cestu zpět.

Jenže jakmile začneme sjíždět z města, začínají padat velké kapky deště. Když přijedeme na nedalekou křižovatku, na které odbočujeme, začíná pršet. Holky mě přesvědčují, ať se jdeme schovat pod nedaleký přístřešek, ale mně se moc nechce. Je mi jasné, že zmokneme a nechce se mi čekat. Nakonec se nechám ukecat a schováváme se pod provizorním přístřeškem. Prší asi 15 minut a za chvíli už kape i v přístřešku. Ale kupodivu déšť ustává a my vidíme krásnou duhu nad Portem Azzurem.

Usedáme znova na kola a říkáme si, že nám to přece jenom s tím deštěm vyjde. Směřujeme se na Barabarcu, za níž se pak napojíme na hlavní cestu. Čeká nás příjemný sjezdík. Teda čekal by, protože začíná znova pršet a prach na cestě působí, že je na asfaltu tenký kašovitý film. No a stačí trošku v zatáčce přibrzdit přední brzdou a kolo jde do smyku. Když opatrně sjedeme a blížíme se k hlavní cestě, nebe se otevírá a začíná pravý liják. Teď už je úplně jedno, jestli má člověk něco na sobě, protože je to čistá koupel. Přes mokré brýle není skoro vidět a místy jsou na cestě pořádné kaluže vody. Jedeme však se zatnutými zuby dále a odbočujeme z hlavní cesty doleva na Laconu.

No a začíná to být ještě zajímavější, stále z nebe padá neskutečné množství vody a navíc trošku stoupáme a na cestu se valí bahnité potůčky z okolních svahů. No to je síla, tohle jsem ještě nezažil. Jsem kompletně mokrý a když foukne vítr, tak mě ledový dres bodá do kůže. Uf, to je teda masakr. Alča s Jarčou mají pláštěnky, tak se jim přece jenom lépe jede. Naštěstí za necelý kilometr liják povoluje a přestává pršet. No paráda, je to za námi a teď už to nějak dojedeme. Za dalších deset minut vjíždíme do Lacony.

Na první křižovatce odbočujeme vpravo a projedeme Laconu kratší trasou. Zanedlouho přijíždíme k malému kruhovému objezdu, kde je i malý supermarket a nebe se znovu otevírá. Ale tohle to, co přijde, jsem ještě opravdu nezažil. Teď teprve začíná peklo. Neskutečná průtrž mračen, viditelnost klesá s bídou na 50 metrů a my akorát vidíme ohnivé provazy, které se s ohlušujícími ránami svezou k zemi. Na cestě je nejméně 10 centimetrů vody, takže se spíše plavíme než jedeme. Začíná mi být pekelná zima a normálně mám strach v této bouřce jet.

Naštěstí vidíme, že před námi je vysoké a kryté stání (nejspíše pro kamión). Okamžitě tam zajíždíme a ikdyž má krytou jenom střechu, i tohle je úleva. Jen trochu s obavami pozorujeme železnou konstrukci a raději ani nemyslíme, co by se stalo, kdyby se jeden z blesků zatoulal sem. S Irmískem máme větrovky, tak se převlékáme. Sice promoknou hodně rychle, ale aspoň trošku ochrání od ledového větru. Svlékám si mokrý dres a mé tělo se na chvíli nekontrolovatelně chvěje zimou. Naštěstí suchá větrovka je perfektní a hned je mi lépe. Než dojíme müsli tyčinky, bouře ustává.

Přestává pršet a my se vydáváme promáčenou krajinou dále. Zanedlouho jsme na konci Lacony a čeká nás dnešní poslední hrdinský čin – vyšlapat zpátky na „náš kopec“. Z této strany je stoupání sice o kilometr kratší, ale o to prudší. Jedinou výhodu to má, že po pár set metrech mi je už zase vedro. Za námi v dálce ještě burácí hrom a kolem nás se všude odpařuje voda. No to byl teda zážitek. Dřeme se do kopce, ale už se zase jede veseleji. Teda jen do poloviny kopce, protože v polovině kopce nás chytá další slejvák. To už jako fakt ne, do minuty jsme mokří na kost, ale naštěstí prší jen asi deset minut a hlavně už nelétají blesky. Ještě kousek zabrat a za deset minut stojíme nahoře.

Jsme tu jen sami s Irmískem a holky jsou ještě někde v kopci. Jsme ale domluvení, že na ně nebudeme čekat a je to i celkem rozumné, protože jsme promočení a teď je nám ještě teplo z výšlapu, tak se vrháme na sjezd. Kupodivu nám při sjíždění až taková zima není, pětikilometrový sjezd máme i přes opatrnou jízdu rychle za sebou a za chvíli už parkujeme v kempu. Tam nám Peťa a Ruda sdělují, že tam sprchlo jen trochu a chvilku a že se v kempu žádná hrůza neděla. Počkáme na holky, které přijíždějí za pár chvil, dáváme si každý dva panáky slivovice a pak si jdeme vychutnat pořádně horkou sprchu.

10.09.2014

divider
divider

Délka trasy: 62 km

Nastoupané metry: 1 131 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek