Marina di Campo - Lacona - Capoliveri - Ripe Alte - Lacona - Marina di Campo

Sedmý den naší dovolené na italském ostrově Elba stále není ideální. Irmísek je pořád nachlazená a na kolo nemůže. Domlouváme se teda s Peťou a Mončou, že znova vyrazíme sami. Navrhuji jim, že objetí poloostrova Calamita je nezapomenutelným zážitkem. Oba dva souhlasí, takže po snídani balíme věci a okolo desáté hodiny jsme připraveni vyrazit. Počasí je pořád obstojné, svítí sluníčko, a tak si balíme do batohů i plavky.

Naše první metry povedou na „náš kopec“. To znamená, že nás po pár set metrech od kempu čeká čtyřkilometrové stoupání. Na začátek je to vždycky docela zabíračka a ten kopec se nešlape úplně příjemně. Ale i tak nám stoupání rychle utíká a po dvaceti minutách se ocitám ve výšce 260 mnm. Za mnou dojíždí Peťa a zanedlouho i Monča. Doplníme tekutiny a můžeme pokračovat dále.

Teď si pro změnu užijeme sjezd zpátky dolů do městečka Lacona. Opět si sjezd užívám, jen škoda, že je tady provoz a člověk musí být ostražitý. Společně projíždíme Laconou a za ní začínáme zase mírně stoupat. Jedeme ale podél pobřeží a můžeme obdivovat krásy moře. Teď nikde nezastavujeme a pořád šlapeme. Zhoupneme se, sjíždíme na křižovatku a najíždíme na velmi frekventovanou cestu z Portoferraia do Porto Azzura.

Tento asi čtyř kilometrový úsek bytostně nesnáším, protože cesta je úzká a provoz je tady opravdu výrazný. Naštěstí nám fouká do zad a my po tomto úseku jedeme třiceti kilometrovou rychlostí. Za chvíli přijíždíme na další křižovatku a tady už budeme odbočovat vpravo. Skoro okamžitě začínáme stoupat a do Capoliveri nás čeká 160 výškových metrů. Znova řadíme lehčí převody, napínáme svaly a snažíme se kopeček zdolat. To se nám podaří a nás vítá krásné město Capoliveri.

Vjíždíme do zákazu vjezdu, nechce se nám zase kousek sjíždět a pomaličku se proplétáme malými uličkami. Dostáváme se až na náměstí a jdeme si udělat fotku na zdejší vyhlídku. Pohled na staré budovy a jejich střech mě tady vždycky dokáže uchvátit. Pak si sedáme do křesel jedné z místních kaváren a objednáváme si kávu. Chvíli pokecáme, uděláme si společnou fotku a chystáme se na cestu dále.

Ještě se protáhneme jednou krásnou uličkou se spoustou obchodů a dostáváme se na kruhový objezd. Na tom je třeba dobře zvolit směr, ale jelikož už tady jedu popáté, vím přesně kudy jet. Najíždíme na asfaltovou cestu a hned stojíme, protože odtud Capoliveri vypadá taky perfektně a děláme si nějaké fotky včetně jedné společné. Teď už pojedeme traverzovou cestou, zhruba 160 metrů nad hladinou moře a pod námi vidíme nádherné pláže. Pro mě je překvapením, že asfaltová cesta pokračuje a je tady asi kilometr nové cesty.

Jenom se obávám, ať to není celou cestu na Ripe Alte, protože zdejší šotolina byla perfektní. Naštěstí není a my jedeme pohodově po nezpevněné cestě. Peťa s Mončou jsou tady poprvé a moc se jim to tady zamlouvá. Na Ripe Alte to máme asi deset kilometrů a zhruba v polovině cesty zastavujeme u mineralogického muzea. Vždycky jak jsem tady jel, bylo tady zavřeno, tak se rád podívám i já. Odtud nám cesta začíná mírně stoupat a my se za chvíli dostáváme na místo zvané Ripe Alte.

Nachází se zde romantický malý hotel a za ním jsou ohrady s koňmi. Zastavujeme ve stínu pinií a dáváme si energetické tyčinky. Teď už nás čeká sjezd až k moři a opět to bude po nezpevněné cestě. Já to opět pouštím trošku rychleji a sjezd si užívám. Pode mnou se třpytí blankytná hladina moře a kolem dokola není ani živáčka. Když se dostaneme až k hladině moře, jdeme navštívit mou oblíbenou pláž. Ale bohužel se trochu zvedá vít, je chladněji, na pláži je několik lidí, a tak od koupání upouštíme.

Z Pláže se vracíme na naši trasu a před námi je zhruba dvaceti metrový neskutečně prudký stoupák. Dá se vyjet jen s nejlehčíma převodka. Trošku se zapotíme, poté se opět zhoupneme a sjíždíme mezi obydlí. Odtud nás čeká stoupání zpátky do Capoliveri. Občas je prudší, občas jedeme skoro po rovince a zanedlouho se dostáváme zpátky do města Capoliveri. Těším se na láhev piva z místního supermarketu, ale bohužel jsme se zrovna trefili do siesty. No co se dá dělat, budeme pokračovat dále. Kousíček sjedeme a já zamířím vlevo a cestu si zkracujeme po úzké asfaltové silnici, které nás sveze zpátky na hlavní cestu mezi Porto Azzurem a Portoferraiem.

Teď už zase šlapeme asi tři kilometry po neoblíbené cestě a poté odbočujeme vlevo na Laconu. Kousek nastoupáme a čeká nás mírný sjezd do Lacony. Tady to vezmeme ještě jednou zkratkou a já se chci podívat ještě k jednomu supermarketu, jestli nemají otevřeno. Bohužel nemají a my zase sedáme zpátky na kola. Naštěstí hned po pár metrech zahlédneme u cesty nádherné hroznové víno. Takže zastavujeme, rychle si každý ukradneme trs hroznů a už doplňujeme energii sladkým ovocem.

Propleteme se uličkami Lacony a ocitáme se pod naší nenáviděným kopcem. Říkáme si, že pojedeme pomalu, ale s Peťou samozřejmě od začátku makáme. Já si to dávám na plno, potím se, funím a bohužel už nemám ani vodu v bidonu. Ale jsme po dvaceti minutách nahoře. Klepu se sice jako osika, ale mám dobrý pocit, že pořád ještě nějakou sílu v nohách mám. Za chvíli dojíždí Peťa a dává mi napít svého ionťáku. Super, jsem zachráněný. Čekáme, až došlape Monča a pak se už chystáme na závěr naší cesty.

Sjezd do kempu je naopak luxusní, užíváme si ho a bez jediného šlápnutí dojíždíme do kempu. Potkávám se s Irmískem, děláme oběd a já se už těším na pořádnou sprchu. Pak se už připravujeme na večer a společné posezení s přáteli, které opět končí až před půlnocí.

25.09.2015