logo
divider

Marina di Campo - Capoliveri - Ripe Alte - Capoliveri - Marina di Campo


Na náš třetí den na italské Elbě plánujeme objet výběžek zvaný Calamita. Dneska by nám mělo opět přát počasí, tak to bude stát za to. V pohodě snídáme, balíme nějaké nezbytnosti do batohů, ladíme svoje bike a před desátou jsme připraveni vyrazit. Dneska se zpočátku ale trhneme a já pojedu s Petrem a jeho kamarády z práce. Chceme totiž na vrcholu kopce uhnout a projet terénem až k lomu Colle Reciso. Zbytek party pojede po silnici a máme domluvený sraz v městě Capoliveri.

Vyjíždíme z kempu a začínáme se potit ve skoro pětikilometrovém stoupání, ve kterém musíme překonat 260 výškových metrů. Když dorazíme na vrchol, chvíli si odpočineme, doplníme tekutiny a najíždíme na terénní kamenitou cestu. Už začínám řadit nejlehčí převody a snažím se najít mezi kameny co nejsjízdnější cestu. Po krátkém stoupání se cesta láme a před námi je náročnější, asi kilometrový sjezd.

Všichni zdárně zvládáme sjet a najíždíme na jednu z nejlepších zdejších cest pro biky. Teď už jedeme po vrstevnici, cesta je široká a pohodová. Po třech kilometrech odbočujeme a krátce vystoupáme ke zřícenině mlýna Poggio del Molino a Vento. Tady se jdeme podívat nahoru na zdi, protože je odtud fantastický výhled na Portoferraio a okolní kopce. Uděláme několik fotek a při scházení dolů zjišťujeme, že máme velmi nemilou společnost, kterou jsou sršni.

Naštěstí nás nechají na pokoji a my můžeme v klidu nasednout na své biky a vrátit se na lesní cestu. Po dvou kilometrech dojíždíme k lomu a jsme zpátky na cestě. Teď nás čeká pořádný fičák dolů do Lacony. Radar před městečkem nám ukazuje rychlost téměř 70 km/h. Protáhneme se Laconou a najíždíme na další krásnou cestu, která se klikatí nad pobřežím zhruba v 60 metrové výšce nad mořem.

Kocháme se pohledem na moře a snažíme se trochu šlápnout do pedálů, abychom dohnali ostatní z party. Po necelých čtyřech kilometrech přijíždíme na křižovatku a napojujeme se na hlavní silnici mezi Portoferraiem a Porto Azzurem. Tuhle tu ale opravdu nemám rád, protože je poměrně úzká a panuje na ní silný provoz. Naštěstí po ní musíme jet jen tři kilometry. A těsně, než z ní odbočíme, stavujeme se v baru u benzínky na jedno vychlazené pivko.

Když odbočíme, čeká nás další větší stoupák do města Capoliveri. Představuje to 200 výškových metrů a 4 kilometry. Začínám pořádně makat, většinu nechávám za sebou a pot mi začíná téct do očí. Ale když dojíždím na hranici města, dojíždím celou naší partu. Zastavuju, vydychávám se, čekáme na zbytek lidí. Pak se už směřujeme na náměstí, kde zamykáme své biky a jdeme se posadit na zahrádku místní hospůdky. Mezitím si samozřejmě stihneme udělat několik fotek.

S Irmískem si dáváme něco malého k jídlu a já si samozřejmě objednávám pivko na uhašení žízně. Po dvanácté hodině nasedáme na kola a najíždíme na další skvělou cestu. Ta se vine a zařezává do pobřeží Calamity ve výšce zhruba 160 metrů nad mořem a po deseti kilometrech končí na místě zvaném Ripe Alte. Hned zpočátku si naše patnáctičlenná skupina dělá společnou fotku a pak se už rozjíždíme. Cestou hodně fotíme a obdivujeme krásy pobřeží.

Po necelé hodince se ocitáme na Ripe Alte, kde se nachází hotýlek. Tady si dáme krátkou pauzu a před námi je sjezd po štěrkové cestě. Postupně klesneme až ke hladině moře. Jenže zhruba uprostřed sjezdu máme zdržení, protože jeden z nás dostává defekt a je potřeba vyměnit duši. Míjíme pláž Istia a za ní nás čeká sice krátká, ale pořádná stojka. Vyjíždíme a nejlehčí převod, pak mírně nastoupáme a sjíždíme do Straccoligna.

Odtud nás čeká opětovné stoupání do města Capoliveri. Dneska je poměrně pořádně vedro, už máme něco našlapáno a trošku nám ubývají síly. Když se po třech kilometrech vracíme do Capoliveri, míříme do místního supermarketu a jdeme si koupit něco na jídlo a na pití. Po pauze se vydáváme dále a už se rozdělujeme. Zpátky nás pojede už jenom 6 – já s Irmískem, Kamil s Hančou, Jarča a Vlasta. Když sjedeme kousek od města, odbočuji vlevo a vedu ostatní zkratkou, kterou ještě neznají.

Cestička se prosmýkne pod vrcholem Monte Zuccale a sjíždí do vesničky Calanchiole. A tady se už napojujeme na hlavní cestu a musíme na pár minut zatnout zuby a vydržet nepříjemný provoz. Po krátké chvíli se ocitáme zpět na pobřežní cestě, která nás po pár kilometrech přivádí do Lacony. A odtud začíná poslední a náročná část naší dnešní cesty. Výšlap do sedla nad naším kempem. Ze strany od Lacony je kopec o něco kratší a to znamená, že i prudší.

Řadíme lehké převody, pot z nás kape a postupně se prodíráme vzhůru. Nakonec se všichni zdárně dostáváme nahoru a před námi je pětikilometrový sjezd až do kempu. Já pouštím brzdy, klopím zatáčky na hranici adheze a sjezd si maximálně užívám. Když se všichni vrátíme do kempu, jdeme postupně do sprchy a jdeme si uvařit pozdní oběd. Večer trávíme všichni společně, sedíme, popíjíme a povídáme si.

30.09.2019

divider
divider

Délka trasy: 66 km

Nastoupané metry: 1 228 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek