L'Ospedale - Zonza - Col de Bavella - Solenzara

Probouzíme se v kempu Cavalo Morto (Mrtvý kůň) nedaleko města Bonifacio a máme před sebou už bohužel poslední etapu našeho korsického putování. Kdo chce, tak může vyjet už z kempu, ale Jirka nás odrazuje, že se jede 30 km po hlavní cestě s velkým provozem a že je třeba projet městem Porto-Vecchio. Tentokrát se nechám zviklat a pojedu autobusem až do vesnice L’Ospedale, kde nás autobuse vysadí. Jediní, kdo se rozhodli jet hned z kempu, jsou silničáři Milan s Karlem. Cesta z Porto-Vecchia do L’Ospedale začíná pořádně stoupat a jedeme pěkný kus nahoru. V této chvíli začínám litovat, že jsem taky nejel hned od začátku. A nejsem sám. Autobus nás vysazuje kousek před přehradní nádrží L’Ospedale. Milan s Karlem už tam jsou, což není nějak velkým překvapením. Ti kluci to fakt mají v nohách.

Nasedáme konečně na kola a můžeme vyrazit. Jedeme směr Zonza a objíždíme polovinu přehradní nádrže. Je v ní sice asi polovina vody a z odhalených břehů vykukuje spousta pařezů, ale i tak má tato nádrž své kouzlo. Sjíždíme o kilometr níž a zastavujeme na velkém parkovišti, které je výchozím bodem pro pěší výlet k největšímu vodopádu na Korsice – k Pisciu di Gallo, což přeloženo znamená Čurající kohoutek. Kola necháme pospolu zamčená na parkovišti u lesa a jdeme. Čeká nás asi 1,5 km cesty tam a to samé zpátky. Zpočátku se jde krásnou lesní cestou, která se ale v polovině změní ne pěšinku mezi kameny. Výhled do krajiny je jedinečný a hlavně před vodopádem je spousta bizardních kamenů a skal. Přicházíme k vodopádu a je vskutku krásný. Jeho proud sice momentálně není velký, ale stejně padá do pěkné hloubky. Jsme na úrovní vrchní části vodopádu a dostat se až dolů do míst, kde vodopád dopadá, se dá úzkou a příkrou pěšinkou. Ale určitě to stojí za to. Chvíli tady zůstáváme a fotíme. Jsme rádi, že jsme sem šli.

Vracíme se potom stejnou cestou, jakou jsme přijeli a osedláváme svá kola a pokračujeme sjezdíkem do vesničky Zonza. V Zonze mě zaujímá místní kostel a dáváme si tady hromadnou pauzu a okupujeme místní obchůdek a kupujeme si džusy, coly a nanuky. Ono přece jenom je najeto víc než 600 km za poslední dny a únava je na nás už znát. Pokračujeme po chvíli dále a cesta ještě klesá. Ovšem zanedlouho začne zase stoupat, aby dorazila na sedlo Col de Bavella (1218 mnm). Už zase šlapeme někam do nebes, kape z nás pot, navíc se trochu mračí a je nesnesitelné dusno. Jako ve skleníku. Ještě, že tady není až tak šílené vedro. Projíždíme zase zatáčkami a za každou z nich jsou nám hory blíž a blíž. Pod námi se rozprostírá údolí lemované rozeklanýma vrcholkama skal. Skály mají zas takovou zvláštní barvu. Takovou jemně narůžovělou. Ještě kousek té baserské dřiny a ocitáme se na nejvyšším bodu dnešní etapy – na sedle Col de Bavella. Je lemováno staletými borovicemi a nachází se zde mohyla s pomníčky, na které sídlí bílá socha madony Notre-Damedes-Neiges. Tohle místo na mě působí nějak zvláštně, nějak se mi to tady nelíbí. Takový nelibý vnitřní pocit.

Ani se zde moc nezdržujeme a už nás čeká sjezd. Několik kilometrů docela prudký, až k říčce Polischellu. Cesta je sama vrácečka, tak sjezdík je opravdu luxusní. Jenom je třeba dávat velký pozor na všudypřítomná prasata. Jsou to roztomilé rypáčky, ale střetnout se s nimi za jízdy bych rozhodně nechtěl. Když přijíždíme k říčce Polischellu, na které je taky spousta tůní a kaskád na koupání, tak zastavujeme a chvíli oněmněle koukáme na tu krásu kolem nás. Skály jakoby se předváděly, která z nich je hezčí. Trošku mi některé pasáže připomínají takové ty vrcholky v Číně nebo Thajsku. Rozeklané prudce vyrůstající skály nenechají asi nikoho chladným. Z tohoto místa opět začínáme stoupat. Dva nebo tři kilometry je třeba zase zatnout zuby. Ale víme, že už to nebude nic hrozného a že to vyjedeme. Navíc máme dobrý čas a stihneme se ještě vykoupat v moři a podívat se do Solenzary. Jsme v sedle Col de Larone a počasí vypadá, jako kdyby se chtělo rozpršet. No uvidíme, každopádně odtud už jedeme z kopce až k moři. Sjíždíme mírnějším sjezdíkem nad hezkým údolím, kterým protéká řeka Solenzara, podél které pojedeme až do stejnojmenného města.

Už při sjezdu s Col de Bavella se mi nejelo nějak dobře v zatáčkách a teďkom tento pocit je ještě silnější. Zastavuju a koukám, jestli je s kolem všechno v pořádku. No nazdar. Defekt. Takže se to přece ani mě nevyhlo. Kolo je středně měkké a já vím, že těch 10 km na něm ještě v pohodě ujedu, takže to neřeším a sjíždím dále. Kousek před Solenzarou vidíme, jak se v řece koupe docela hodně lidí. Přijíždíme do kempu, a jelikož jsme jedni z prvních, jedeme ještě do Solenzary prozkoumat město. Přístavní město má zajímavý malý kostelík (mimo dalšího většího) a velice hezký přístav. Po obkouknutí města ještě nakupujeme nějaký proviant v místním marketu a jedeme zpátky do kempu, který je vzdálený od města asi 4 km.

Zde si stavíme pro jistotu stan, jelikož to počasí je nejisté, ale plán je jasný, karimatky a spacáky na plážovém písku. Myjeme taky kola od prachu a uspořádáváme věci do báglu a balíme cyklověci. Bohužel, zítra tento divukrásný, divoký a úžasný ostrov opustíme. Poté se jdeme čvachtat do moře a čekáme na Matyho oblíbený pokřik „krmení dravé zvěře“. Po večeři se rozhodujeme, že si zajdeme do nějaké místní restaurace na vínko. Tu nacházíme asi dva kilometry od kempu na pláži. Příjemně se sedí, povídá se a nakonec si taky dáváme ještě něco k jídlu. Pršet neprší, takže po návratu z hospůdky uleháme pod širák. Ráno nás, bohužel, nepřivítá východ slunce nad mořem, ale mraky. Jsem zklamaný, docela jsem se na to těšil. Už teď si tady slibuju, že se na ten východ slunce na Korsice ještě někdy podívám. Cesta do Bastie ubíhá rychle a po nalodění na trajekt se vracíme do italského přístavu Livorno. Od Bastie se za náma žene bouře, která nás nakonec dohoní v Itálii a Rakousku.

11.09.2008