Město Albrechtice - Hraniční vrch - Osoblaha - Slezské Pavlovice - Trzebina - Dębowiec - Jarnołtówek - Biskupská kupa - Kraví hora - Město Albrechtice

Mám po dlouhé době prostor, dostat se u našich na kolo a navíc hlásí krásné počasí, tak neváhám ani chvilku a plánuji si výlet na kole. Volba nakonec padá na Osoblažsko, ke kterému, jak se mi rodí v hlavě plán, přidávám i výšlap na Biskupskou Kupu. Probouzím se naštěstí brzo ráno, snídám, oblékám si dres, nasedám do auta a kolem šesté vyjíždím. Cesta do více jak 100 km vzdáleného Města Albrechtice mi zabere 2 hodiny. Tady parkuji v centru naproti kostela, vytahuji kolo a po osmé hodině se vydávám na cestu.

Projedu na okraj města, držím se cyklotrasy č. 6116 a začínám stoupat po asfaltové silnici. Po asi dvou kilometrech přijíždím k rozcestí Pod Hraničním vrchem (470 mnm), kde odbočuji vpravo a polní cestou stoupám k rozhledně Hraniční vrch (527 mnm). Rozhledna je zajímavá tím, že je tvořena dvěmi věžemi, které jsou spojené lávkou. Zamykám kolo a po malé chvilce se kochám výhledem do okolní krajiny a zvláště na vrcholky Jeseníků a nedaleké Město Albrechtice. Udělám několik fotek a vracím se dolů.

Nasedám na bike, užívám si krátký sjezd na hlavní cestu a poté přijíždím k rozcestí U Kapličky (463 mnm). Tady se držím asfaltové cesty mírně vpravo a po chvilkové jízdě po rovince začínám klesat. Sjíždím lesem a asfaltová cesta postupně přechází v polní. Postupně se cesta narovnává, šlapu po rovince a maximálně si užívám okolního lesa a klidu. Pak se ale dostávám ke starému, rekonstruovanému kostelu sv. Jiří v Pelhřimovech a toto místo na mě působí mysticky, až bych řekl stísněně. Mezi probleskávajícími slunečními paprsky se objevují staré náhrobky. A když si nasadím sluneční brýle, mám pocit, že tohle je ideální místo pro natočení nějakého horroru.

Udělám si opět několik fotek, obejdu to tady kolem dokola a pak už nasedám na svého věrného oře a pokračují polní cestou dále. Problém začíná být, že zde včera pršelo a místy se objevují pořádné kaluže a bahno. Nevadí, troška bahna mě nedokáže zastavit. Postupně vjíždím mezi pole a nakonec se dostávám na asfaltovou silnici. Zde odbočím vlevo a po dvou kilometrech dojíždím do obce Slezské Rudoltice. Ta se může pyšnit krásným zámkem. Zastavuji se tady, dělám pár fotek a poté si v místním obchůdku kupuji salám, rohlíky a pivo.

Po svačině a krátkém odpočinku znova usedám do sedla a mířím do Bohušova. U nádraží přejíždím úzkokolejnou dráhu a opět jsem na štěrkové polní cestě. Mírně začínám stoupat, projedu okolo vysílače Na Pastvině a pak už mě čeká sjezd do Dolních Povelic (250 mnm). Tady najíždím opět na silnici, propletu se obcí, opět kousek nastoupám, sjedu a ocitám se v Bohušově. Z Bohušova opět mírně nastoupám, po dvou kilometrech se napojím na hlavní cestu a sjíždím do Osoblahy. Tady uhnu vlevo a mám namířeno do Slezských Rudoltic.

Kupodivu tady není skoro žádný provoz, ale celkově to tady na mě působí, že jsem se vrátil tak o 20 let zpátky. Na pochybách mě nenechá ani obec Slezské Rudoltice, která je poslední obcí v Osoblažském výběžku. Jelikož mě za chvíli čeká cesta za hranicemi, jdu ještě do místního obchůdku a kupuji si ještě jedno pivo. Chviličku posedím, odpočívám a volám si s Tomem. Pak už nezbývá, než zase šlápnout do pedálů. Projíždím okolo kostela a na pomyslné hranici států najíždím na polní cestu.

Ocitám se v Polsku a vjíždím do obce Dytmarów. Najíždím opět na normální silnici a po dvou kilometrech projíždím Krzyżkowicemi a za touto obcí vjíždím na polní cestu. Začínám mírně stoupat mezi poli a v jednom úseku mě vyleká stádo srnek, které mi ve vzdálenosti asi 50 metrů přebíhají přes cestu. Opět začínám žehrat na polské značení tras. Už po pár set metrech jsem musel vytáhnout mobil a podívat se, kudy mám vlastně jet. Velká poklona a velké díky tvůrcům mapy.cz. Nebýt jich, tak tento výlet snad ani nedokončím. Ovšem v jednom křížení polních tras udělám chybu a držím se rovně vedoucí a nejvíc projeté trasy.

Vjíždím do lesa, ještě chvíli stoupám a poté prudce sjíždím na křižovatku lesních cest. Absolutně nemám ponětí, kde jsem. Podle map zhruba tuším a tak se vydávám směrem, kam mi velí můj orientační smysl. Lesní cesta je široká, pohodová a mírně stoupá. Až asi po dvou kilometrech vyjíždím z onoho lesa a zjišťuji, že se pode mnou nachází vesnice. Sjíždím teda do Trzebiny a jsem tam, kde jsem chtěl být. Akorát jsem to vzal oklikou, přes kopeček a les. Nevadí. Překřižuji hlavní cestu a jedu po horší asfaltové cestě. Ta se ale za chvíli změní na šotolinovou.

Po kilometru přijíždím na rozcestí Podroże pod Trzebiną (285 mnm). Držím se modré značky a po pár set metrech vjíždím na okraj parku Góry Opawskie. Cesta moc příjemná není, je zde makadam a cesta začíná poměrně hodně stoupat. Potím se, funím jak lokomotiva a zjišťuji, že mi pomalu dochází voda v bidonu. Když mám za sebou asi kilometr, kousek sjíždím do obce Dębowiec (375 mnm). Tady najíždím na hlavní cestu, stáčím se vlevo a ještě chvíli stoupám. Mezitím dojíždím nějakého místního cyklistu na horském kole a docela se bavím tím, jak má každé kolo v jiné ose.

Když se přehoupnu přes pomyslný vrcholek, čeká mě krásný a delší sjezd dolů. Teď už jedu po asfaltu a po třech kilometrech vjíždím do obce Pokrzywna. Tou projedu a odbočuji vlevo na dva kilometry vzdálené městečko Jarnołtówek. Městečko je poměrně roztáhlé a ještě nějakou chvíli jedu po hlavní silnici. Odbočuji vlevo, až když narazím na červenou značku. Začínám stoupat asfaltovou cestou až k jednomu velkému hotelu. Tady opouštím asfalt a znova vjíždím na turistickou cestu a žlutou značku.

Dostávám se na rozcestí Pod Pasterką (472 mnm) a prozatím v pohodě stoupám vzhůru. Asi kilometr si libuji, že jsem si vybral dobrou trasu. Ovšem ocitám se na rozcestí Ścieżka Langego (635 mnm), odbočuji vpravo a trasa se zvedá prudce vzhůru. Chvíli se snažím šlapat, pot ze mě kape, ale po pár desítkách metrů to vzdávám. Cesta začíná být plná kamení a sklon je vysilující. Zhruba 500 metrů tlačím kolo vzhůru až k chatě Pod Biskupią Kopą. Tady konečně můžu nasednout na bike a šlapu po štěrkové cestě a jen neznatelně stoupám.

Přijíždím na rozcestí Mokra (707 mnm) a tady definitivně zjišťuji, že jsem si opět vybral nejhorší cestu, kterou jsem mohl. Další kilometr táhnu kolo na zádech. Stoupání, kameny a popadané stromy činí stezku špatně schůdnou natož sjízdnou. Musím se každou chvíli zastavovat, mám svalový třes, lije ze mě jak z cedru, nemám vodu a ještě mám obavy, abych nešlápl na nějakého hada. Však se taky polští turisté doprovázející školní třídu nestačí divit, kudy táhnu kolo nahoru. Mimochodem, už mi lezou pěkně na nervy, je to čtvrtá třída polských dětí, kterou jsem při stoupání na Biskupskou Kupu potkal a to ještě netuším, že u rozhledny budou další dvě.

Když už mám pocit, že tady zahynu, vycházím nahoru a ocitám se u vysílače a kříže. Konečně, na vrchol Biskupské Kupy (890 mnm) a k rozhledně to mám už jen pár desítek metrů, které hrdinně dojíždím na kole. První moje kroky vedou k bufetu, kde si kupuji půllitr Kofoly a birela. Mimochodem, mají zde Kofolu 1 dcl za 5 Kč. Paráda, tohle snad už nemají nikde. Doplňuji tekutiny, nabírám síly a hlavně čekám, až polské dětičky vypadnou pryč. Pak si teprve kupuji vstupenku a jdu se podívat na vrcholek krásné rozhledy, která byla postavena už v 19. století. Mám dokonce to štěstí, že jsem na rozhledně sám. Kochám se výhledem na Zlatohorskou vrchovinu a Jeseníky a dělám si spoustu fotek.

Když slezu dolů, jdu ještě na další půllitr Kofoly. No hned je mi líp a můžu v klidu sednout na bike. Ještě se u správce rozhledny ujišťuji, že trasa, kterou chci sjíždět, je pro kolo pohodová. Vracím se tedy zpátky k vysílači a odtud se budu držet zelené trasy. Hned ale za zatáčkou, těsně za rozcestím Pod Rudolfsheimem (885 mnm), musím prudce brzdit. Málem bych totiž přejel zmiji, která je natažená přes prostředek cesty. Samozřejmě se vyleká a plazí se rychle pryč, ale já si ji přesto stihnu vyfotit. Pak už mi nic nebrání a do sytosti si vychutnávám lehce technický sjezd až na Petrovy Boudy (706 mnm).

Tady najíždím na asfaltovou silnici a sjíždím zhruba do poloviny kopce, kde se odpojuji na lesní cestu, která mě posléze přivádí do Křivého dolu. Tady se opět napojuji na asfaltovou cestu a znova začínám stoupat. No už cítím poměrně svaly a hlavně mě trápí čas. Je už po třetí hodině a já musím být 18:30 v práci. Pomalu stoupám a asi po dvou kilometrech, pod pramenem Osoblahy, odbočuji na asfaltovou lesní cestu. Konečně jedu pohodově a mírně sjíždím. Cesta mě přivádí k Vojtovu pramenu (755 mnm). Tady špatně odbočím, ale naštěstí si to hned uvědomím a vracím se zpátky na dobrou cestu.

Po několika set metrech znova stojím, protože se ocitám na místě, odkud je nádherný výhled a jdu si taky udělat jednu fotku s mou maličkostí. Pak mě čeká poměrně dlouhý sjezd až k rozcestí Svinný potok (480 mnm). Tady si uvědomím, že jsem trochu ve svízelné situaci. Nemám vodu, nohy mě už ani náhodou neposlouchají, tlačí mě čas a přede mnou je tří kilometrové stoupání. Nedá se nic dělat, musím zatnout zuby, ubrat s tempa, ale vytrvat. Potím se, mám hroznou žízeň, mám pocit, že tady pojdu a nikdo mě tady nenajde. Ale pak mi, paradoxně, krev do žil vžene myšlenka, že jsem tak fyzicky vyčerpaný, že jsem si absolutně vyčistil hlavu od všech starostí.

A během mých úvah se dostávám na rozcestí Kraví hora (685 mnm), které by mělo být mým posledním stoupáním. Naschvál píšu, že mělo být. Samozřejmě po chvíli špatně odbočím a držím se turistické žluté trasy. To mi dojde, když znovu několikrát mírně nastoupám a klesnu a dojedu na rozcestí Jivina (675 mnm). Ne, neřeším, pojedu dolů po turistické a snad to půjde. No až na pár kaluží se to dá, ale v tomto sjezdu si neodpočinu ani náhodou.

Dostávám se na rozcestí U Laviček (534 mnm), kousek sjedu a jsem na křižovatce lesních cest. Držím se žluté značky a dávám se vlevo. Když už asi kilometr stoupám, tak vztekle pokládám kolo a koukám do map. Z vysoka kašlu na značku a vracím se zpátky na rozcestí a odtud neznačenou cestou dolů. Fičím si to dobře přes 50 km/h a v tom se na cestě objevuje srna. Zastaví se asi 20 metrů přede mnou a kouká na mě. Zamačkávám brzdy, zadek mi ve smyku tancuje, tep mám nejspíše hodně přes 200/min a když už si myslím, že to raději položím, srna se dává na útěk. Povoluji brzdy a vše ustávám. No, asi by mě hodně bolely obě varianty. Jak náraz do srny, tak lehnutí na zem.

Tohle se mi stalo poprvé a zbytek kopce sjíždím už hodně opatrně. Najíždím na asfaltovou cestu a zanedlouho se dostávám na hlavní cestu. Chybí mi asi tři kilometry a konečně se dostávám ke svému autu. Přezouvám se, nahazuji kolo do kufru a vydávám se na cestu zpátky. Je mi jasné, že musím jet rovnou do práce. No bude to zajímavá noční, budu si muset objednat nějaké jídlo a hlavně jsem fyzicky poměrně vyšťavený.

17.05.2017