Kroměříž - Tovačov - Olomouc - Břidličná - Nová Pláň - Moravský Beroun - Hlubočky - Velká Bystřice - Tovačov - Kroměříž

Je začátek června a já mám dovolenou. Irmísek jde dneska do práce a já mám v plánu pořádně provětrat svůj nový bike. Dneska hlásí slunečné letní počasí, tak mi nic nebrání vyjet někam dál. Když ještě nemám jasný cíl, určitě se budu směřovat do Olomouce, abych navštívil otce, který tady leží v nemocnici. Je osmá ráno, loučím se s ženou a vyjíždím.

Klasicky pojedu po cyklostezce, čili nejprve projíždím Horními Zahradami, poté Plešovcem a po pár kilometrech přijíždím k zámku v Chropyni. Cvaknu rychle fotku, projedu městečkem a směřuji se na Zářičí. Pak vjíždím na pohodový úsek do Chrbovského lesa. Po dvou kilometrech přejíždím na druhý břeh Moravy a ocitám se v Lobodicích. Odtud to mám kousek do Tovačova. Tady projedu krásnou alejí nedaleko zámku a čeká mě nezpevněná cyklostezka vedoucí mezi rozsáhlým Hradeckým rybníkem.

Už mám více jak 20 kilometrů v nohách a přijíždím do obce Věrovany, který téměř sousedí s Dubem nad Moravou. Oběmi obcemi prosvištím a po cyklostezce postupně projíždím Tučapy, Boleloucem a Čertoryjemi. V Charvátech se mi ale nechce nadjíždět, tak si asi dvoukilometrový úsek hodím po velmi frekventované hlavní silnici. V Kožušanech znova odbočuji a za chvíli vjíždím do Nemilan a dostávám se do Olomouce. Propletu se uličkama a zanedlouho si s tátou dáváme kafe.

Je po jedenácté hodině a já znova nasedám na kolo. Už mám jasno, chci jet směrem někde za Štenberk. Chvilku se proplétám uličkami a pak vjíždím do Smetanových sadů. Musím uznat, že se mi další úsek moc líbil. Projíždím totiž Bezručovými sady a kolem mě jsou po celé délce hradby. Trošku zrada přichází, až když se chci napojit na cyklostezku vedoucí kolem řeky Moravy. Hodně se tady staví a rekonstruuje a já si musím složitě hledat cestu.

Nakonec se kýženou cyklostezku dostávám a zase se jede pohodově. Přede mnou vyvstává premonstrátský klášter Hradisko, přejíždím na druhý břeh řeky a ocitám se v místní části Černovír a za ní se dostávám na další úsek parádní cyklostezky, který vede okolo Trusovického potoku. Teď už si musím hlídat cyklostezku č. 6029. Ta mě po necelých pěti kilometrech přivádí do obce Trusovice.

Projedu Bohuňovicemi a po chvíli vjíždím do Bělkovic. A tady končí má rovinatá etapa a konečně začnou nějaké kopečky. A tady se mi pomalu v hlavě rodí plán, že bych dneska mohl pokořit mou vysněnou dvoustovku. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc do toho chci jít. Vjíždím do lesa, jedu pořád po asfaltové silnici a pomalu začínám stoupat Bělkovickým údolím. Jedinou starost mi dělá, že mi za chvíli dojde voda a navíc začínám mít lehký hlad. No uvidíme, snad na něco natrefím.

Po čtyřech kilometrech projíždím okolo lomu Tepenec a cesta stále stoupá. Ale jede se tady velice příjemně. Po dlaších pěti kilometrech pohodové cesty přijíždím na rozcestí Těškovický mlýn (474 mnm). Chvíli zastavuji, doplňuji tekutiny a koukám do mapy, kudy jet dál. Moje další cesta povede rovně. Původní plán byl odbočit vpravo na Domašov a pak se vracet. Ale já bych to nakonec chtěl potáhnout až do Břidličné, Valšova a okrajově líznout vodní nádrž Slezskou Hartu. Nelehký úkol, ale věřím, že to dneska dám.

Od toho rozcestí mě čeká dalších 5 kilometrů mírného stoupání a cesta krásnou lesní krajinou. Přijíždím do Horní Loděnice, kde křižuji hlavní cestu. A právě u ní je motorest a já se konečně můžu zastavit a doplnit energii. Bohužel mi denní menu nevyhovuje, ale s chutí si dávám pořádnou porci zabíjačkové polévky a tekutiny doplňuji Birellem. A ještě si dokupuji neperlivou vodu do bidonu. Po půlhodinové pauze jsem zpátky v sedle, projíždím obcí a zase začínám něco nastoupávat. Mířím do obce Dalov a projíždím úchvatnou zvlněnou krajinou Nízkého Jeseníku. Za Dalovem se zhoupnu a odbočuji vlevo na lesní cestu. Ta mě po dvou kilometrech přivádí k rozcestí U Tří Líp (658 mnm).

Tady odbočím vpravo a po lesní cestě pokračuji až na rozcestí U Dětřichova (643 mnm). Tady se napojuji na málo frekventovanou hlavní silnici a zase něco nastoupám. Po pár set metrech vyjíždím z lesa, krajina se otevírá a přede mnou vyvstává masív Hrubého Jeseníku. A odtud si užiji dlouhý sedmikilometrový sjezd přes Rýžoviště a Vajglov až do městečka Břidličná. Tady jenom prosvištím a pokračuji dále. Kontroluji čas, je půl třetí a to je hodně dobré. Po pěti kilometrech přijíždím do Valšova a jsem nejdál od domova. Teď už zbývá jen se vrátit.

Překřižuji hlavní silnici a mířím cestou na Horní pláň. Po krátké chvíli přijíždím na rozcestí Černý Most (500 mnm) a tady se okrajově dotýkám Slezské Harty. A jak jinak, odsud znova začínám stoupat. Po čtyřech kilometrech odbočuji ze silnice a najíždím na lesní asfaltovou cyklostezku. Opět parádní úsek a stoupá mírně. Další rozcestí, ke kterému dorážím, je Pod Rychtářem (714 mnm). Uf, už jsou dneska ty najeté kilometry znát a znova začínám mít nedostatek vody.

Kousek za tímto rozcestím najíždím na asfaltovou cestu a tady dělám chybu. Vydávám se na cestu dolů a když si uvědomím svou chybu, tak si říkám, že se už vracet do kopce nebudu. Chtěl jsem původně pokračovat po hřebenu přes vrchol Slunečná, ale nakonec sjíždím do obce Lomnice. Tady mířím po hlavní silnici do Dětřichova nad Bystřicí a modlím se, abych potkal nějakou hospodu nebo obchod, protože mám pořádnou žízeň a krizi.

Naštěstí je v městečku opravdu otevřený obchod a já si kupuji ledového Birella a 1,5l láhev ledové čaje. Prozatím jsem zachráněný. Do dalšího města, kterým je Moravský Beroun, to mám pět kilometrů a cesta se mi samozřejmě pěkně zhoupne. Ale přes všechno mi to pořád ještě šlape. V Moravském Berouně se napojuji na cyklostezku a společnost mi začíná dělat říčka Bystřice. A právě přírodním parkem Údolí Bystřice pojedu skoro 30 kilometrů.

Cesta teď mírně klesá, jedu po asfaltu a konečně si můžu chvíli odpočinout a jen se tak vézt. Přijíždím do Domašova nad Bystřicí (520 mnm) a tady dělám velkou chybu. Špatně se podívám do mapy a najíždím na turistickou trasu. Což o to, zpočátku vede modrá značka pohodově a jedu krásným singlíkem. Pak se dostávám do kořenu stromů a už musím občas slézt. A pak přijde úsek, kdy asi 100 metrů tlačím kolo po kamenitém strmém svahu. Jsem zpocený, utahaný a momentálně nevrlý. Koukám do mapy a rozhoduji se, že budu pokračovat dále, po dalších dvou kilometrech bych se měl dostat na lesní cestu.

Opět výborná volba, když se dostanu pod skálu Malý Rabštýn, zjistím, že jsem úplně mimo značku a jediná cesta dále vede přes řeku. Takže nezbývá, než se přebrodit. Ještě, že je dneska takové vedro a nebude to vadit. Voda není nijak hluboká, sahá pouze po kolena. Jenže, když vylezu na druhé straně, musím se prodrat mezi kopřivami. A to jsou přesně ty chvíle, kdy si člověk nadává, že na to kolo vůbec sedl. A aby to nebylo všechno, dostávám se k železniční trati a zjišťuji, že jediná cesta dále je projít asi 100 metrovým železničním tunelem a za ním se vydrápat na svah. Takže trocha strachu v tunelu, opět pár šlehanců od kopřiv a konečně se dostávám na štěrkovou lesní cestu.

Hurá, zase se můžu rozjet. Mírně sjíždím a dostávám se Jívové. A tady se znova napojuji na cyklostezku. Cesta vypadá hodně dobře. Ale jen chvilku, protože za Panským Mlýnem (425 mnm) začíná polní cesta. Ale i ta je relativně v pohodě. Zlom nastává až od rozcestí Smilov (388 mnm). Ne, že by cesta byla kamenitá nebo moc terénní. To ne, ale po cestě je několik brodů a já si pokaždé namočím boty a začínám mít obavu o své nohy, protože cesta k domovu je ještě daleká. A samozřejmě mám za sebou pořádnou dávku kilometrů, takže každou větší nerovnost na cestě pořádně cítím.

Nakonec se ale dostávám zpátky na asfaltovou cestu a to už jsem v obci Hrubá Voda. Cesta velmi mírně klesá a zase se jede pohodově. Teda v rámci možností, protože už pěkně cítím i zadek a začínám na sedle poposedávat. Zanedlouho projíždím Hlubočkami a po šesti kilometrech mě cyklostezka přivádí do Velké Bystřice. Vida, domov je blíž a blíž. Z Velké Bystřice se začínám směřovat na Přerov.

Nejprve projedu Svésedlicemi, poté Vacanovicemi a v Lipňanech uhýbám vpravo na Kokory. Už bych se zase zastavil a dal si něco na pití, ale nikde nevidím žádnou hospůdku. Snad něco brzo bude. Z Kokor přejedu do nedalekého Brodku u Přerova a tam nacházím otevřenou hospodu. Takže rychlá zastávka na doplnění tekutin a můžu vyrazit na poslední část mé cesty. Směřuji se na Cítov a za ním uhýbám do lesa a směřuji se zpátky na Tovačov. Už začínám mít i pořádný hlad, dneska jsem vlastně krom té polévky nic nejedl.

Z Tovačova už jedu stejnou cestou, jakou jsem jel ráno. To znamená, že projedu Lobodicemi, Záříčím, Chropyní a odtud to už máme jen pár kilometrů do Kroměříže. Jedu za Irmískem do práce, protože tam na mě čekají dvě vychlazená pivka. Je po deváté hodině a já můžu s hrdosti říct, že jsem našlapal 214 kilometrů. Dostal jsem sice dneska pořádně zabrat, ale studené pivko, sprcha a večeře mi vrací energii do žil.

10.06.2019