Kroměříž - Nezamyslice - Pornice - Hradisko - Kleštěnec - Morkovice - Kroměříž

Letošní zima je velmi vlídná a my s Irmískem vyrážíme koncem března na delší cyklovýlet. Snídáme, chystáme si věci a mapy a po desáté hodině vyrážíme. Nejprve projedeme centrem Kroměříže, vyjedeme na Barbořinu a poté sjíždíme dolů k dálnici, kolem které vede asfaltová cesta určená jen zemědělcům. Ještě nejsme rozhodnutí, kam dneska pojedeme, ale špekulujeme nad Plumlovem, který se nachází kousek za Prostějovem. Každopádně na rozhodování času dost, náš prvotní cíl budou Nezamyslice.

Cesta, po které vedeme naše dvoukolé stroje, je docela členitá a my musíme každou chvíli kousíček sjet a zase kousíček vyjet. Každopádně, i když je vlastně zima, svlékám bundu a návleky a šlapu v krátkém dresu. Prostě letošní zima se mi moc zamlouvala. Po zhruba desetikilometrovém úseku najíždíme kousek na hlavní cestu, ale po pár desítkách metrů znova uhýbáme mezi pole. Projedeme okolo Srbeckého rybníka a za necelý kilometr se napojujeme na hlavní cestu, po které to máme kousek do obce Mořice.

Projedeme Mořicemi, za nimi se dostáváme na cyklostezku a po ní to už máme jen kilometr do Nezamyslic. Tady zamíříme do naší oblíbené hospůdky u hřiště, kde si dáváme oběd a rozhodujeme se, kam pojedeme dále. Plumlov nakonec zavrhujeme, jelikož bychom se nestihli vrátit za světla. Volba padá na Hradisko, nejvyšší bod nacházející se nedalo Morkovic. Irmísek ještě volá její mamce Jarce, jestli pojedeme s námi, a ta neváhá a za necelou hodinku se k nám přidá.

Vyjíždíme tedy z Nezamyslic a cyklostezce, vytvořené z bývalé železniční dráhy, máme namířeno na Morkovice. Cesta nám bude celou dobu mírně stoupat, ale to nám nevadí, počasí nám vyloženě přeje a je radost se dívat na probouzející se přírodu. Zprvu projedeme Tištínem, poté jedeme mezi poli, v Koválovicích – Osíčanech si vyfotím starou nádražní budovu a pak už odbočujeme z cyklostezky na Prasklice. Těmi projedeme a v Pornicích se setkáváme s Jarčou.

Z Pornic vyjíždíme po polní asfaltové cestě, šlape se nám pořád dobře a přijíždíme k Pornických rybníkům. Cesta už nám pomaličku stoupá a na rozcestí Švábsko – Dvůr najíždíme do terénu. Cesta nám vede přes les a tady musíme zařadit lehčí převody. Ale po pár stovkách metrů najíždíme znova na horší lesní asfaltovou cestu a kolem Opatovského rybníku mírně stoupáme ke Kozojedsku. Na to se dostáváme po vyšlápnutí velmi prudkého kopečku.

Tady už máme výhled od krajiny, uděláme si s Irmískem společnou fotku a pokračujeme dále. Musíme zprvu projet kolem včelích úlů, z čehož až tak velkou radost nemáme. Ale vše se obejde bez problémů a po necelém kilometru se dostáváme na rozcestí Nad Kozojedskem (396 mnm). Zde se napojujeme na zelenou značku a znova více stoupáme. Za zády se nám ukazuje vrcholek Kleštěnec a po dvou kilometrech dojíždíme k dalšímu rozcestí U Jelínka (449 mnm).

Odbočujeme doleva na červenou značku a vidíme, že k cíli to máme tři kilometry. Asfaltová cesta zprvu trošku klesne a pak už zase stoupáme. Ale jedeme lesem, moc na nás nefouká, svítí stále sluníčko, tak se pořád jede výborně. Zanedlouho se dostáváme na vrchol Hradisko (518 mnm), na kterém býval kdysi vojenský objekt, dnes je hlavní dominantou vysílací věž. Nacházíme si závětrné místo, sesedáme z kol a chvilku odpočíváme.

Koukám se do mapy a chci to ještě vzít přes Kleštěnec, což představuje sjezd a další pořádný výšlap. Holky na to nic nenamítají, tak nezbývá, než vyrazit dále. Sjíždíme stejnou cestou, jakou jsme přijeli nahoru a já si sjezdík náležité užívám. Čekám na holky až u Opatovského rybníku. Znovu koukám do mapy a vidím, že musíme sjet ještě kousek níže a až u druhého rybníku odbočit na lesní asfaltovou cestu. Jak jinak, cesta nám znova stoupá. Ale stále je to relativně pohodový profil cesta. Když vyjedeme další dva kilometry nahoru, dostáváme se na louku a vidíme, že sluníčko se pomalu kloní k zemi.

Najedeme kousek na hlavní cestu, ještě několik set metrů stoupáme a odbočujeme znova na lesní cestu. Na chvilku zastavujeme, doplňujeme tekutiny a dáváme si müslli tyčinky. Víme, že na Kleštěnec už to není daleko, zbývá, ještě pár výškových metrů nastoupat. Ale i to zvládáme a jsme na dnešním druhém vrcholu – na Kleštěnci (498 mnm). Nijak se tady nezdržujeme a těšíme se na pozvolný sjezd až na rozcestí zvané Vinohradčík. Odtud sjedeme kousek lesem, kousek polem a do Morkovic sjíždíme po hlavní cestě. Tady se rozloučíme s Jarčou a s miláčkem budeme pokračovat po terénu ke kapličce sv. Anny.

Najíždíme na polní cestu, po zhruba kilometru přijíždíme k výše zmiňované kapličce. Udělám rychle nějaké fotky, a jelikož sluníčko zapadá, musíme jet dále. Vjedeme do lesa, projedeme malý kousek a už se kolem pole přesunujeme na Hambalky. Tady křižujeme hlavní cestu a uvažujeme, kudy jet dál. Chtěli jsme jet přes les, ale jelikož už ubývá světlo, tak nevím, jestli je to dobrý nápad. Ale miláček rozhoduje, že lesem to bude sranda. Já si to myslím taky, takže pokračujeme kousek po panelové cestě a znova najíždíme do lesa.

Víme, že přes les to budeme mít asi 4 kilometry. No hned po vjezdu do lesa nás vyleká srna, která nám přebíhá přes cestu. Cesta nám mírně stoupá, ale jede se celkem pohodově. Akorát mám obavy, abychom se trefili na správnou cestu, jelikož těch lesních je tady spousta. Naštěstí žádný problém. Jediné, co nám vždycky vyžene adrenalin, jsou srny, které nám přebíhají přes cestu. A že jich tady je. Dostáváme se na nejvyšší místo lesa – Troják (396 mnm) a víme, že teď už pojedeme dolů, až do vesnice. Nejvyšší čas, protože už jsme museli sundat i brýle, abychom viděli na cestu.

Sjíždíme a na hranici lesa vyplašíme další stádo srnek. Zastavujeme, čekáme, až se srnky vzdálí a já mezitím nasazuju světla. Ještě, že jsem si je sebou vzal. Sjedeme dolů do obce Rataje a odtud už budeme mírně sjíždět do nedalekého Kroměříže. Po cestě se ještě stavíme za známou na pivko a pak už to máme jen kousek domů a těšíme se na jídlo a teplou sprchu.

22.03.2014