Kroměříž - Hulín - Holešov - Hrad - Holý Vrch - Tesák - Čerňava - Kelčský Javorník - Rajnochovice - Bystřice pod Hostýnem - Holešov - Hulín - Kroměříž

Je krásné babí léto, a jelikož musí Irmísek do práce, rozhoduji se, že vyrazím někam na pořádný výšlap do kopečků. Volba je jasná, budou to Hostýnské vrchy a jen u snídaně plánuji přesnou trasu. Mám dva cíle – Tesák (690 mnm) a Kelčský Javorník (866 mnm). Vymýšleno, teď už jenom dosnídat, obléct se a vyrazit.

Vyjíždím z domu z Kroměříže, projíždím Dolníma Zahradama a najíždím na cyklostezku vedoucí do Bílan. Projíždím okolo Stonáče a za chvíli projíždím i Bílany. Za nimi už opět jedu po asfaltce mezi poli a dojíždím do Hulína. Tady se propletu městem, nadjedu dálnici a ocitám se v Pravčicích. Cesta je podobná, jedu mezi poli po asfaltové cestě, projedu Količínem a vjíždím do Všetul, odkud je už to kousek do Holešova. Tady se opět musím proplést městem a vyjíždím na hlavní cestu do Přílepů. Je to kousíček a provoz žádný, takže se jede úplně v pohodě. V Přílepech si dám krátkou pauzu a jdu obhlédnout zdejší zámeček. Malý, ale moc hezký a je jen škoda, že není zrekonstruovaný.

Od zámku najíždím na modrou značku a okamžitě začínám stoupat. Kousek jedu asfaltem, ale cesta mi uhýbá do lesa. Odbočuji tedy vlevo a lesní stezkou se drápu nahoru. Projíždím kolem kapličky a říkám si, že to teda pěkně začíná, když už teď mám jazyk na vestě. To ještě netuším, co jsem si dneska na sebe ušil. Naštěstí nad kapličkou najíždím na širší lesní cestu, když stoupání nepolevuje. Chci si udělat nějakou fotku, zastavuji a málem stoupnu na hada. No málem mě trefil šlak. Zvlášť když had je hodně podobný zmiji. Na to, že je to užovka podplamatá a ne zmije, přijdu až doma. Alespoň si ho pořádně vyfotím. A teď už zpátky do sedla, zařadit nejlehčí převody a drápat se vzhůru. Čím víc stoupám, tím víc se dostávám do hustého lesa a mám pocit, že jsem v pořádné divočině a jestli se mi tady něco stane, tak mě už nikdo nenajde. Funím, pot ze mě kape, ale dojíždím k prvnímu menšímu cíli – na Hrad (552 mnm).

Od Hradu mě čeká konečně krátký sjezd. Ale je třeba dávat pozor v terénu a navíc fouká docela chladný vítr, tak si stejně moc neodpočinu. Dojíždím na Rozcestí Pod Lysinou (551 mnm) a ocitám se na široké lesní cestě. Moc si ji ale neužiji, po malém kousku odbočuju a už zase jedu po pořádném terénu a v lese. Trošku klesám a dostávám se na další rozcestí, tentokrát Pod Javorčím (520 mnm). Odtud prudce odbočuju vpravo a najíždím znova na modrou značku. Chvíli stoupám mezi stromy a pak mě čeká pořádný terénní sjezd na rozcestí U Dubu (491 mnm). Tady si taky dávám krátkou pauzu a dívám se do mapy, kudy dál. Ne že by ne, ale už teď docela cítím nohy.

Jak jinak, zase začínám pořádně stoupat a jedu skoro singlíkem. Po mé pravé straně se otevírá výhled do okolí, a jelikož svítí nádherně sluníčko a nikde nikdo není, tak si chrochtám blahem, jaký je to báječný relax. Dostávám se na rozcestí Pod Ondřejovskem (607 mnm) a začínám sjíždět lesní asfaltovou cestou. Asi po kilometru jsem na dalším rozcestí, ale ať hledám jak hledám, zelenou značku nemůžu najít. Zkusím vjet doleva do lesa, ale cesta je zabahněná a navíc zase značku nevidím, tak se vracím. Koukám do mapy a možná by to mohla být ta další cesta, kousek sjedu trávou, po několika set metrech cesta končí a mě nezbývá, než zase vyšlapat nahoru na rozcestí. No nic, zkusím se vrátit zpátky a uvidíme, kde bude zelená značka. Po pár desítkách metrů už vidím, kde jsem udělal chybu. Při sjezdu asi v 45 km/h jsem přehlédl odbočku vlevo do lesa. Nevadí, hlavně, že už jsem na správné trase.

Ale cesta se dere zase šíleným způsobem vzhůru. Už ani nepočítám, pokolikáté řadím nejlehčí převod. Přední kolo se mi snaží zvedat a už zase ze mě lije. Naštěstí to zase netrvá dlouho a vyhupuju se na Lukovském polesí. Trasa přechází zase do singlíku a otevírá se mi opět úžasný výhled. Dokonce projíždím i kolem zajímavých skal. Ještě kousek nastoupám a čeká mě kratší sjezdík na rozcestí Pod Oklukem (578 mnm). Jsem na asfaltové cestě a k mé nelibosti po ní musím sjet dolů. To neznamená nic jiného, než že zase budu muset stoupat. Pouštím brzdy, rozjíždím se, ale hned zase brzdím, protože mi přes cestu přeběhne statná srnka. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdybych fičel tak šedesátkou. Sjezd není tak dlouhý, jak jsem předpokládal, na křižovatce odbočuji vpravo a po malém kousku vidím běžkařskou trasu vedoucí na Holý vrch. Koukám do mapy a tady ta cesta směrem na Tesák by měla být příjemnější, tak se vydávám po ní.

Po malé chvilce nastává dneska už ohraná klasika – prudký výšlap, nejlehčí převody, jazyk na vestě. Celkem lituji lyžaře, kteří se po ní vydají. A neumím si představit cestu, po které jsem chtěl původně jet. To bych spíš tlačil to kolo. Žádné útrapy však netrvají věčně a mně se cesta zmírňuje a za chvíli dojíždím na zmiňovaný Holý vrch (724 mnm). Jak už z názvu vypovídá, je opravdu holý a nic zajímavého zde není. Proto pokračuji dále, ještě kousek vystoupám a po chvilce jsem na rozcestí U Tří kamenů (730 mnm). Už je to nedaleko na Tesák a já se už na pivo doopravdy těším. Jedu dále lesem a potkám prvního a posledního člověka na mé dnešní horské trase. Proti mně projíždí biker, zdravíme se a já za malou chvíli křižuji sjezdovku. Je úzká, prudká a je z ní krásný výhled na Hostýn. Udělám nějaké foto, sedám na svého věrného kamaráda a dojíždím na Tesák (690 mnm).

Konečně si můžu odpočinout, dát si polévku a pivo. Jsem dobře vyčerpaný, z nedostatku energie se klepu a stehna se už také hlásí o slovo. Uvažuju, jestli už to raději nemám otočit a jet dolů do Bystřice pod Hostýnem, ale pak si říkám, že se přece nevzdám. Kdybych ovšem věděl, co mě čeká, tak bych ten bike opravdu dolů otočil. Po pauze už zase šlapu a najíždím na žlutou značku. Ta zpočátku mírně klesá mezi stromy a já se dostávám na další rozcestí. Žlutá se dere strmě vzhůru do lesa, rovně pokračuje běžkařská trasa, která zdejší vrchol Čerňavu (844 mnm) objíždí. Ale to bych nebyl já, abych si nechtěl zapsat další vrchol do deníčku. Řadím nejlehčí převod, zvládám něco ujet, ale pak už to nedávám a musím seslézt. Ovšem co mě čeká za chvíli, je opravdu čistokrevný masakr. Prudký stoupák, velké kameny, koryto široké půl metru. Teď už si opravdu začínám nadávat, že jsem zvolil tuto trasu. Jdu takhle asi půl kiláku, než dorazím na kýžený vrchol. O to víc jsem zklamaný, že zde opět vlastně nic není a není zde ani výhled do krajiny.

Nevadí, teď už mě čeká zase sjezd. Ale ani ten není vůbec jednoduchý a je pořádně prudký. Nemůžu si odpočinout, pořád stojím v pedálech a na brzdách. Opravdu už začínám mít fyzicky dost. A na náladě mi ani nepřidá, že cesta klesá docela dlouho a budu muset zase šlapat do kopce. A to doslova. Místy cesta stoupá takovým způsobem, že musím kolo tlačit. Mám pocit, že k památníku Jehelník (852 mnm) jsem víc našel pěšky, než najel na kole. Na rozcestníku vidím, že na vrchol Kelčského Javorníku (866 mnm) je to už jenom kilometr. To už prostě dám, kdybych měl dojít pěšky. Naštěstí cesta dostává rozum a stoupá už jenom mírně. Hurá, nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů je dobytý. Udělám nějaké foto a už začínám sjíždět.

Je zde vysílač a od něho vede dolů krásná štěrková cesta. Ta ale vede do Rajnochovic a já chci vyjet kousek od hotelu Zubříč. Z cesty teda sjíždím na zelenou značku a opět se dostávám do pořádně náročného terénu. Opět si při sjezdu nemá šanci odpočinout, balancuji mezi kameny a stojím na brzdách. Začínám mít pocit, že jsem si dneska přece jenom ukousl silný krajíc chleba. A když se dostanu lesem k Šaumburku (608 mnm), kde má být zřícenina, a kde nic není, má radost nezná mezí. Pokračuji teda dále dolů a najíždím na hezkou cestu vrstevnicí. Dívám se do mapy a rozhoduju se, že už raději pojedu po ní a sjedu ještě kousek dále, než jsem plánoval. Sjíždím a dostávám se na lesní asfaltovou cyklotrasu. Po těch kilometrech v náročném terénu jsem jenom rád. Čeká mě samozřejmě ještě stoupání, ale to je díkybohu pozvolné. I tak mi to už dělá problémy.

Poté, co se sklon cesty zlomí, příjemně sjíždím až do Loukova. Tady se u železniční tratě napojím na polní cestu vedoucí až do Chvalčova. Tím projedu a ocitám se v Bystřici pod Hostýnem. Jsem sice vyklepaný jak ratlík, ale vím, že už to zvládnu. Do Kroměříže to má necelých 40 km, ale víceméně budu sjíždět nebo pojedu po rovince. Akorát stoupák z Bystřice směrem na Slavkov pod Hostýnem mi dá ještě pořádně zabrat. V Brusném se zastavuji ještě na jedno pivko a dočerpávám energii. Pak už mě čeká Chomýž, polní cesta kolem tratě a vjíždím do Holešova. Z tohoto města jedu stejnou trasou, jakou jsem přijel a za hodinku mi už miláček čepuje jedno pořádné pivko.

17.09.2012