Kopřivnický Drtič 2010

Tak a je to tady. Rozhodl jsem se zúčastnit se legendárního cyklomaratónu s názvem Kopřivnický Drtič. Tento nezávodní maratón je co do své délky, převýšení a terénu jednou z nejnáročnějších cykloakcí u nás. Večer před závodem koukám na předpověď počasí a bohužel není nijak příznivá – před polednem by mělo začít vydatněji pršet. Jenže tentokrát se meteorologové spletli a začíná už pršet s přestávkama večer před závodem. No nazdar, to bude masakr. Ráno není o moc vlídnější a celou cestu do Kopřivnice prší. V Kopřivnici odstavujeme auto a jdeme se promoklým stadiónem, ze kterého se bude startovat, zaregistrovat. Vracíme se k autu a déšť ustává, teplo je tak akorát, tak uvidíme, jak to půjde. Převlíkáme se do dresů, sundáváme kola a jedeme se pomalu zařadit na start.

Přichází půl osmé, ozývá se startovní výstřel a cirka 500 bláznů se vydává vstříc velké bajkerské výzvě. Z ampliónu se ozývá hlas pořadatele, že medaili získá každý, kdo doveze razítko z Lysé hory. Vyjíždíme ze stadiónu a okamžitě začínáme stoupat. Celý peloton je zdržen traktorem a na úzké asfaltové cestě v lese jsme svědky několika žduchanců a nechtěných zastavení. Do kopce jedeme asi kilometr a už nahoře několik cyklistů opravuje defekty. My se držíme vzadu a ještě s ostatníma srandujeme, že je dobře, že jsme vzadu, protože nám ti vepředu vysbírají všechny hřebíky a trny z cesty :-). Z kopečku sjíždíme až na hlavní cestu bahnitou a kamenitou cestou a okamžitě jsme mokří a od bahna od hlavy až k patě. Po asfaltové cestě ujedeme několik metrů a už zase odbočujeme do terénu. Opět bahno a mokro. Já si musím dát docela pozor, jelikož jedu na sjetých pláštích a docela to ustřeluje. Cestou pod Ondřejník nás čeká malý brodík, který bez problémů zvládáme. Na Ondřejník nás čeká štěrková a kamenitá cesta a docela prudší stoupák. Ale jelikož nezávodíme a jedeme v pohodě, tak zdoláváme Ondřejník bez problémů. Tady se nachází první a zároveň poslední tajná kontrola. Cvakáme si do mapy značku kontroly a čeká nás náročnější sjezdík. Jak jinak, než v bahně a kamení.

V polovině kopce se napojujeme na asfaltovou cestu a po ní už sjíždíme až do Frýdlantu nad Ostravicí. Sjezd mezi kořeny si tentokrát necháváme ujít. Projíždíme Frýdlantem, musíme zvládnout jeden podchod a jeden prudce stoupající chodníček a už máme namířeno do obce Malenovice, odkud začne náš nejtěžší výšlap – na Lysou horu. Na úbočí ještě doplňujeme energii müsli tyčinkama a v místním pramenu doplňujeme vodu do bidonů. Začínáme stoupat asfaltovou cestou a po pár set metrech končí veškerá legrace. Cesta se prudce stáčí a přechází v kamenitou cestu. Její stoupání je hodně náročné a já občas tlačím kolo. Asi bych líp udělal, kdybych šetřil energii a tlačil kolo od začátku. Ale co, hlavně, že neprší a není zima, problýskává sluníčko a pod námi se rozprostírá hotel Bezruč. Poslední kilák a půl na rozcestí Ivančena už není tak náročný a po chvilce projíždíme kolem zmiňované mohyly. Čeká nás menší sjezd a napojujeme se na štěrkovou traverzovou cestu, která mírným stoupáním vyúsťuje na rozcestí Zimný. Najíždíme na asfalt a na vrcholek té naší beskydské „mrchy“ to máme ještě necelé tři kilometry. V tu chvíli se k nám připojuje Tomáš, který nás přijel povzbudit. Je to fajn a udělá nám nějaké fotky. Cestou nahoru potkáváme ty rychlejší, kteří si to už sviští dolů. Dojíždíme nahoru a Lysá hora je dobyta (PS: medaile nás nemine :-)). Tady nás čeká Marcelka a hlídá nám kola, zatímco my si jdeme pro razítko do mapy. V Šantánu skoro nikdo není, a tak se rozhodujeme, že si dáme polívku, Kofolu a pivko. Počasí tady nahoře není moc vlídné – mlha, vítr a nějakých 12°C není moc na sezení venku. Rychle dojídáme polévky, oblékáme větrovky a už zase sedíme na našich věrných jednostopých kamarádech.

Dnešní sjezd jedeme opravdu opatrně, jelikož je zde velký frmol, a tak se ani moc nedivím, když mi tachometr ukáže maximálku 58,74 km/h. Nebudeme si nic namlouvat, z této nejvyšší hory se dá fičet i o 30 km/h rychleji. Dostáváme se na tříapůltý kilometr stoupání na Lysou horu a odtud najíždíme na červenou turistickou trasu směrem na Visalaje. Zpočátku jedeme v kořenech a po chvíli nás čeká prudší klesání v bahně, které jen s největším vypětím zvládáme. Cesta se nám umoudřuje a jediný zádrhel nás čeká kousek před rozcestím Ježánky. Zde vede trasa do prudkého kopce plného kořenů. Nezbývá opět nic jiného, než se postavit na vlastní nohy a kolo dotlačit. Pak už nám nic nebrání v tom, abychom se přes zmiňované Ježánky dostali na Visalaje, kde nás čeká první občerstvovací stanice a další razítko do mapy. Doplňujeme do bidonů ionťák a vydáváme se směrem na Bílý Kříž.

Odtud až na Prašivou to bude terénem a je to nejdelší a nejtěžší terénní úsek na Drtičovi. Statečně přehazujeme na nejlehčí převody a dřeme se na Bílý Kříž. 1,5 km kamenité cesty zvládáme a míříme kolem kapličky dále směrem na Malý Polom. Dojíždějí nás nějací bikeři a společně se trápíme na zdejší hřebenovce. Máme ale nádherný výhled na Lysou horu a celý hřeben až na Prašivou. Uf, ještě je toho hodně před náma. Před Malým Polomem je obrovská kaluž bahna, která se dá jen tak tak objet. Následuje úsek prudkého klesání, dvou dřevěných poničených mostků a prudkého stoupání. Úsek asi 300 metrů šlapeme pěšky. Ocitáme se na štěrkové lesní cestě, která po chvilce přechází v asfaltovou a sjezdíkem si to fičíme na další rozcestí, kde znova najedeme na bahnitou lesní cestu. Trasa se houpe a nohy už dostávají pořádně zabrat. Sjíždíme na rozcestí u Lačnova a odtud nás čeká kilometr výšlapu na horskou chatu Slavíč. Zde si dopřáváme další zastávku, doplňujeme energii Kofolou a razíme další pečeť do mapy. Pokecáme s ostatníma a zanedlouho už zase sedíme v sedle a točíme plackama.

Míříme směrem na rozcestí Kalužný, které své jméno nemá jen pro nic za nic. Tady ty kaluže nevysychají ani během dlouhotrvajícího sucha. Vypadáme jak dalmatíni, akorát že puntíky máme od bahna :-) O kole raději nemluvit, váží tak o 2 kila víc, protože bahno je opravdu všude. Z Kalužného míříme na vrchol Ropice a zdejší singlíky jsou jak jinak rozbahněné a rozježděné. Moje sjeté Racing Ralphy nemají jedinou šanci. Před Ropici se cesta dostává na pláň, z které je krásný výhled a já fotím také dva bikery, se kterýma se potkáváme už kus cesty. Z Ropice nás čeká náročnější sjezdík a zvlášť v poslední pasáží je prudký a plný volného kamení. Hodně lidí šlape dolů raději po svých, ale já mám tento sjezdík už naučený, tak se dolů řítím na kole. Říkám si, že to nejhorší už máme za sebou a že bychom to dneska mohli dát. Míříme na nedalekou chatu Ropičku, odkud pokračujeme kamennýma sjezdíkama na chatu Kotař. Před tím, než se tam dostaneme, nás ještě čeká jeden technický a krátký úsek v kořenech, ale i ten všichni zdárně zvládáme. Na Kotaři si dáváme další pauzičku, nejsme přece na závodech. Důležité je přežít. Doplňuju energii černým pivem. Cesta nám míří na Vrchol Prašivé a já vím, že nás ještě čeká docela hnusný výšlap. Pastorky si předou svoje nejlehčí blues a zanedlouho už fičíme štěrkovou cestou dolů na chatu Prašivá. Další razítko do mapy, nezastavujeme se a sjíždíme dolů po asfaltové cestě. Prudký, tříkilometrový sjezd mi vhání adrenalin do žil a od vrácečky pouštím kolo naplno dolů. Při pohledu na maximálku si říkám, že jsem blázen – je tam hodnota 78,74 km/h. Ale byl to nádherný fičák :-)

Překřížíme hlavní cestu a zanedlouho stojíme na druhé a poslední občerstvovačce u splavů ve Vyšních Lhotách. Doplňujeme čerstvý ionťák a vyrážíme vstříc příjemně hřejícímu sluníčku. V jednom místě trošku zbloudíme, mineme výjezd z pole a sjíždíme po poli trošku níž. Od kol stříká zase nějaký maras a já zjišťuji podle vůně, že je to močůvka. Však proč ne, ještě od této tekutiny jsme dneska nebyli zastříkaní :-). Dostáváme se do Bašky, kde projíždíme pěším mostem přes Ostravici a najíždíme na cyklostezku vedoucí kolem řeky. Vyjíždíme v Hodoňovicích a tady nás čeká pár kilometrů po asfaltu až do obce Pálkovice, kde už začínáme stoupat na Pálkovické Hůrky.

Poslední masakr je před náma. Z hlavní cesty odbočujeme na lesní cestu, zastavujeme, dáváme si energy tyčinky a Enervity tabletky. Energie trochu doplněna a jdeme se drápat do kopce. Zpočátku je prudký, ale pak i ten kopec na chvíli dostává rozum a stoupá se příjemně. Jsme nahoře na Pálkovických Hůrkách a čeká nás ještě výšlap k vysílači na Kubánkově. Opět pořádná makačka – nohy už nechtějí poslouchat, prdel je už řádně osezena, ale byl by v tom čert, kdybychom to nedali. V nejprudším úseku už většina lidí tlačí a já taky sesedám z kola, i když při normální vyjížďce se kopec dá vyjet bez problémů. Je po osmé večer, začíná se stmívat a my dorážíme na poslední vrchol naší cesty. Poslední razítko do mapy a mise je splněna. Začínáme sjíždět, najíždíme po chvíli na asfalt, ale zanedlouho nám značka ukazuje, že musíme do terénu. Ajaj, tady ten singl sjezd je místy tak brutální, že jdeme všichni pěšky. Já už toho začínám mít pěkně po krk, začínají mě bolet záda a krk od batohu a žaludek je jak po celonoční pijatyce. No co, co jsem si navařil, musím sníst. Najíždíme na další lesní cestu a tady už je to kousíček na cestu hlavní do Kozlovic.

Hned za odbočkou na Kopřivnici narážíme na další bikery, jedeme spolu a je to hned veselejší. Nasazuji zadní blikačku a opírám se do pedálů. No už každý kopec mi dělá problém. Ale evidentně nejsem sám :-) Zpátky bychom měli ještě projet znovu ten terénní stoupáček v Kopřivnici, ale z toho už rezignujeme, jelikož je tma. V Kopřivnici jsme moc rádi, že máme sebou ostatní bikery, protože bychom asi hodně dlouho bloudili a hledali stadión. Je před půl desátou a my dojíždíme do cíle. Vyčerpaní, ale vysmátí, protože jsme dokázali překonat další cíl. Dostáváme na krk medaili a jsme na sebe hrdí. Teď už mé myšlenky patří pořádnému jídlu. Prosíme jednu z pořadatelek, zdali nám pohlídá kola a za chvíli se už ládujeme teplým jídlem a zapíjíme to Kofolou. Rychlé umytí kol od nejhrubších nečistot, převlečení, nahození kol na auto a už si to šviháme domů. Do postele se dostáváme něco málo po půlnoci a já okamžitě usínám. Vyčerpaný, ale maximálně spokojený…

07.08.2010

Konečné pořadí
čas: 13 hod. 45 min.	celkově: 251. místo ze 534.	počet kontrol: 7