Kopřivnický Drtič 2011

Tak a je to tady – po necelém roce se znovu stavíme čelem výzvě s názvem Kopřivnický Drtič. Tentokrát se už jede v polovině června. Ráno nás vítá celkem dobré počasí, ale předpověď na celý den nezní až tak příznivě. Před šestou hodinou ranní odjíždíme z Karviné a v sedm už parkujeme u stadionu v Kopřivnici. Rychlá registrace a za pár minut už stojíme na startu.

O půl osmé ráno se ozývá startovní výstřel a 670 účastníků zájezdu se vydává vstříc beskydskému šílenství. Zařadili jsme se dozadu startovního pole, nemáme kam spěchat. V klidu se rozjíždíme a zanedlouho už stoupáme po úzké asfaltové cestě na Jeníkovo sedlo. Cesta je pro téměř 700 bikerů opravdu malá, a tak občas skoro zastavíme. Nevadí, vždyť je dalších více jak 130 km před námi. Stoupáme asi kilometr a půl a zahříváme svaly. Z Jeníkova sedla ještě chvíli stoupáme a poté nás čeká pohodový sjezd po lesní štěrkové cestě. Drobný problém nastává před obcí Kouty, kde je pro překonání místního potůčku dřevěný mostek a před ním nezbývá než zastavit, jelikož se vytváří špunt. Kousek jedeme po polní cestě a za chvíli se ocitáme v obci Ženklava, odkud jedeme do Štramberku, kde projíždíme kolem vodní nádrže se stejnojmenným názvem a kolem koupaliště.

Odtud najíždíme na červenou stezku směrem na Libotín a poprvé seslézáme z kola. Velký počet bikerů, úzká stezka a stoupání zapříčiňují, že se nedá souvisle jet. Nevadí, kousíček vyšlápneme pěšky a za chvíli už zase sedíme v sedlech našich věrných kamarádů a točíme pedály. Z Libotína nás čeká sjezdík směrem na Žilinu. Já po chvilce zastavuji a chystám se udělat pár fotek. Pak se chci rychle rozjet, ať nebrzdím ostatní a do předního kola se mi zaplétá hrubá větev, vyosuje mi snímací čidlo od tachometru, takže musím zastavit znova a čidlo narovnat. V Žilině se dostáváme znova na asfalt a jsme na chvíli ušetřeni terénu.

Projíždíme Žilinou a zanedlouho opět najíždíme na travnatou stezku. Ta vede kousek kolem chatek a je opět tak úzká, že se chtě nechtě tvoří fronty a znova sesedáme z kola. Po krátkém úseku už znova šlapeme lesní cestou a pomalu stoupáme. Za chvíli jsme už na široké lesní cestě a máme namířeno na chatu Na Skalkách. Kousek jedeme asfaltem a poté přichází další z prudkých výšlapů po lesní cestě. Většina lidí tlačí kolo, já se snažím to vyjet celé. Podaří se mi to a na kopci potkávám kamaráda Jirku, který nahoru taky vyjíždí a za dalších pár desítek metrů se ocitáme u chaty na Skalkách. Zastavujme, doplňujeme tekutiny a fotíme. Po krátké pauze se vydáváme dále a cesta nám stále stoupá. Zprvu jedeme asfaltovou cestou, poté odbočujeme doprava na stezku. Cesta se jednou zhoupne a už se nacházíme na vrcholku Svinec (546 mnm), kde se nachází první tajná kontrola. Cvakáme první kontrolu do mapy a čeká nás krásný sjezd dolů do Kojetína.

V Kojetíně nás čeká první kontrola, takže opět zastavujeme, jdeme si nechat orazit mapu a já si dávám pivo Zubra, které se zde zdarma čepuje a dolívám do bidonu skvělý ionťák, který zde mají pořadatelé také zdarma. Velký dík za něho. Máme za sebou s bídou pětinu trasy, takže moc nelelkujeme a vyrážíme dále. Takže opět prudký asfaltový výšlap z Kojetína a další prudký nástup na lesní cestu ve Strážnici. No ne, že by ne, ale i já už cítím nohy. Přijde mi, že letošní drtič je opravdu o stupeň drsnější než minulý ročník. Opět v některých exponovaných místech někteří bikeři tlačí a já se jim vůbec nedivím. Vyjíždíme na Petřkovickou horu (608 mnm) a odtud nás čeká celkem pohodový sjezdík. Zpočátku mírně kamenitý, ale po chvilce vjíždíme na louku a odtud jedeme dolů po travině. Já ještě zastavuji a musím vyfotit zdejší nádhernou scenérii.

Na asfaltovou cestu najíždíme v Jasenici, kde nejdříve kousek sjíždíme a poté opět dlouze a táhle stoupáme do Hostašovic. Odtud máme další terénní lesní vsuvku a po krátké chvíli jsme zase na asfaltu a dojíždíme k Pramenům Zrzávky, kde se nachází druhá kontrola. Opět rychlé razítko do mapy a pokračujeme dále. Zprvu jedeme po lesní asfaltové stezce, dostáváme se kousek na hlavní cestu a pak se už zase noříme do terénu a do lesa. Zvláště jeden úsek je velmi náročný, sjet se jakžtakž dá, ale vylézt ho máme problém i pěšky. Najíždíme na úzkou lesní stezku a opět stoupáme. Příroda je zde nádherná a je tu nádherný klid. Teď už nás čeká sjezd až do Valašského Meziříčí.

Ve Valašském Meziříčí jedeme docela velký kus po asfaltu a je to příjemná změna, nechat nohy a prdel trochu odpočinout. Projíždíme místní části Hrachovec a na Štěpánkově opět odbočujeme a najíždíme na panelovou cestu, která se šíleným sklonem dere vzhůru. Většina cyklistů šetří síly a jde po svých, mě to opět nedává a rvu to nahoru na kašpárka. Tachometr ukazuje stoupání 20 %. Naštěstí to netrvá moc dlouho a jsem nahoře na louce. Udělám zde pár fotek a po chvilce zase usedám do sedla a kousek sjíždíme. Bohužel pak přichází další úsek, kde musíme seslézt z kola a tlačit, jelikož je stejně prudký (20 %), ale už to není panelka, ale kořeny a výmoly. Na dalším rozcestí pokračuje cesta buď stejně náročným stoupákem, nebo se dá objet lehčím, ale zato delším. Volíme delší trasu a vyjíždíme nejdříve po lesní asfaltové a poté po lesní cestě až do Velké Lhoty.

Odtud nás čeká příjemný asfaltový sjezdík dolů, kolem vodní nádrže Bystřička, až do penzionu U Bušů, kde se nachází třetí kontrola. Zastavujeme, uvažujeme o polévce, ale chuť nám zahání Pavel, kterého zde potkáváme, a informuje nás o tom, že takový nápor nečekali a na polévku už nemají. Škoda, měli jsme docela chuť. Já s Pavlem si dáváme pivo a na chvíli si sedáme venku na lavičkách, diskutujeme a pojídáme chlebíky. Po asi 20 minutách se vydáváme dále.

Kousíček za penzionem najíždíme opět do terénu, jedeme po travnaté stezce a stoupání je takové, že všichni tlačí. Po vjetí do lesa se na pár desítek metrů terén zmírňuje, a tak se dá chvíli jet, ale po chvíli opět přichází prudký výšlap a zase tlačíme. Do toho je zdejší stezka silně podmáčená, takže tlačíme v bahně. Začínám si v této chvíli myslet, že se tady víc nachodím, než najezdím. Ale i tenhle ten náročný úsek za chvíli skončí a už zase šlapeme na kolech. Dojíždíme na Santov, kde po krátkém asfaltovém úseku odbočujeme na louku a stoupáme stále vzhůru. Najíždíme na lesní stezku a dojíždíme nejdříve na rozcestí Pod Ptáčnicí a po chvíli na rozcestí Ptáčnice (810 mnm).

Odtud se cesta zužuje a nabírá charakter pravé hřebenové stezky. Prudší výšlapy, kameny, nízká oblačnost spojená s deštěm nám dává pořádně zabrat. Naštěstí v hustém lesním porostu moc neprší, a tak mokneme pouze na mýtinách. Zdá se to být nekonečné, než dojíždíme na Tanečnici (911 mnm), odkud nás čeká víceméně sjezd až na Čarták, odkud je to už co by kamenem dohodil na Soláň (861 mnm). Na Soláni děláme rychlou zastávku, jelikož je zde čtvrtá kontrola, doléváme výborný ionťák do bidonů a pokračujeme dále.

Čeká nás další kus po krásné lesní hřebenové cestě až na rozcestí Pod Kotlovou (820 mnm). Vzpomínám, jak jsme zde byli na pěší túře z práce a momentálně mi cesta příjemně ubíhá. Z rozcestí Pod Kotlovou nás čeká sjezd až do Horní Bečvy. Jsou dvě možnosti sjezdu – lehčí po zelené trase a těžší po trase žluté. Volíme sjezd po zelené trase a i ten není úplně jednoduchý, na štěrku a mokrých kamenech (zvláště ve spodní části) je třeba dávat pozor. Zbytek trasy do Horní Bečvy sjíždíme po asfaltové cestě. Ocitáme se v centru obce a síly nás stále ještě neopouštějí, a tak se vydáváme na nejvýše položené místo na trati – na Pustevny.

Odbočujeme v Horní Bečvě směrem na chatu Martiňák. Jedeme po žlutě značené cestě, která po kilometru asfaltu přechází v lesní štěrkovou. Od začátku se prudce dere vzhůru a zase přicházejí na řadu nejlehčí převody. Po skoro 100 najetých kilometrech už to začíná být docela trápení. Nicméně statečně bojujeme a dorážíme na výše zmiňovanou chatu, kde se nachází pátá kontrola. Dáváme si opět pivo a Kofolu, další chlebíky a na chvíli odpočíváme. Domnívám se, že na Pustevny po tomto výšlapu zbývá už jenom kousek, ale rozcestník mě rychle vyvádí z omylu – 8,5 km. Uf, to je masakr. Ale naštěstí najíždíme na asfaltovou cestu, která má velmi malé stoupání, jedeme v pohodě přes 20 km/h a cesta na Pustevny rychle ubíhá. Pouze asi 1 km před Pustevnama musíme vjet na stezku do lesa, a ta se prudčeji dere vzhůru a navíc jsou zde početné kořeny stromů, takže opět musíme párkrát seslézt. Za chvíli se už ale vyhupujeme na celkem rovné cestě a dojíždíme asi 500 m na Pustevny. Cestou potkáváme Jirku s jeho kamarádem - ti už na Pustevnách byli a míří dolů do Kunčič. I my se ocitáme za pár minut na Pustevnách, dáváme si razítko další kontroly, a jelikož je zde opět nevlídně s nízkou oblačností a mžením, oblékáme větrovky a pokračujeme dále

Odtud už cestu známe, jeli jsme zde dvakrát nahoru. Tentokrát to otočíme. Při sjezdu tentokrát volíme obtížnější sjezd po zelené turistické trase a rázem máme spoustu práce s řízením našich biků. Spousta kamenů, prudký sjezd, únava se dává znát a činí sjezd o to náročnějším. Ale my zvládáme vše v pohodě a za chvíli najíždíme na asfaltovou cestu a sjíždíme asi další 2 km až k hospodě Na Pekliskách, odkud stále ještě budeme sjíždět až do Kunčič pod Ondřejníkem. Jme rozhodnutí, že dneska dáme Drtiče celého a dokonce máme i skvělý čas, stihneme kontrolu i na Ondřejníku.

Z Kunčič pokračujeme po zelené značce a čeká nás nechutný asfaltový stoupák v délce asi 1 kilometru a než najedeme na lesní asfaltovou cestu vedoucí až na Ondřejník, musíme vyjít asi 300 metrovým lesním úsekem, který je vzhůru pro 90% bikerů nejetelný. I to zvládáme bez potíží a humorně nás pobaví místní omladina v jedné chatě, která nás zve na víno, že nás sklenička nezabije a že nemáme už kam spěchat. Když najedeme na asfaltovou cestu, řadíme těžší převody. I když jsme už značně unaveni a svaly pálí, vidina, že zanedlouho budeme na posledním kopci, nás žene vpřed. Dojíždíme na Ondřejník, razítkujeme poslední kontrolu, dáváme si párek v rohlíku a Kofolu a za chvíli už zase točíme pedály.

Ještě kousíček vzhůru za chatu a pak už sjíždíme. Bohužel se nepodíváme do mapy, děláme chybu a z Kubalanek sjíždíme po žluté trase do Metylovic. Co naplat, naštěstí zajížďka nebude velká, zpátky do Lhotky to máme po mírně svažujícím se asfaltu asi 3 kiláky. Ve Lhotce nacházíme značku Drtiče a už zase jedeme po bočních cestách až do Kozlovic, kde se napojujeme na hlavní cestu a po ní jedeme až do Mniší. Doháníme cestou pár bikerů, tak jsme rádi, že závěr zase nepojedeme sami. Z hlavní cesty odbočujeme a čeká nás poslední sadistický výšlap na Jeníkovo sedlo. Stmívá se, v lese už toho moc vidět není, jedeme místy v bahně. Nevadí, jsme přece drtiči. O to větší máme radost, že jsme ještě tento poslední úsek jeli, protože se zde nachází tajná kontrola.

Nahoře nasazuji přední světlo, ve dvoukilometrovém sjezdu lesem už opravdu není vidět nic. Z opatrností sjíždíme a za chvíli se už šineme po oválu na stadionu a dojíždíme do cíle. Šťastní, že to máme za sebou a hrdí, že jsme to ujeli celé. Dostáváme medaile, fotíme se a nezbývá, než se rychle sbalit a odjet domů. Musím zítra ráno do práce a je mi jasné, že se do postele dostanu až po půlnoci. Ale to vůbec nevadí, za dnešek to absolutně stálo.

18.6.2011

Konečné pořadí
čas: 13 hod. 44 min.	celkově: 296. místo ze 670.	počet kontrol: 9