Děčín - Hřensko - Janov - Mezní Louka

Je pátý den a my se probouzíme v kempu v Děčíně. Balíme stany, chvíli je necháváme vysušit na slunci a pomalu se chystáme na další etapu naší cesty. Dneska máme v plánu dojet do nedalekého Hřenska, takže to bude dneska odpočinkovější den. Ráno probíráme, jak bude pokračovat naše další putování. Měli jsme v plánu Drážďany, ale jelikož ty jsou vzdálené z Hřenska přes 50 km, znamenalo by to ujet na zátah 110 km anebo spát někde na divoko v Německu. Nakonec se domlouváme, že dneska přespíme v kempu na Mezní Louce nad Hřenskem a ušetřený čas věnujeme přiblížení se k Praze.

Vyjíždíme z kempu, najíždíme na frekventovaný most a směřujeme se k nádraží. Jednak nás David, Marian a Zdeněk v pátek opustí, protože musí v sobotu do práce a jednak si nás pět jde zarezervovat lístky na sobotní rychlík z Prahy. Jsem celkem nadšený, protože se nám podařilo zarezervovat Pendolino a já jsem s ním ještě nejel. Lístky koupené a můžeme vyrazit na cestu.

Jedu opět s Michalem a k nám se přidává druhý Michal s Vojtou a Petrem. Zbytek party se chce ještě zastavit na kafe v Děčíně. Však nás zase bez problémů dojedou. Teda alespoň v té době jsme si to mysleli. Jedeme po levém břehu a cyklostezka je opět perfektní. Kolem nás ční skály, svítí sluníčko a šlape se nám perfektně. První pauzu si dáváme asi po 15 kilometrech v Dolním Žlebu. Usazujeme se do lehátek na břehu řeky a dáváme si pivko.

Ale nijak se tady zdržovat nechceme, raději se přesuneme do Hřenska. Po asi dvou kilometrech projíždíme hranici a chvilku si zajezdíme i na německém území. Zanedlouho spatřujeme Hřensko a jdeme na převoz. Ten je bohužel německý a tím pádem nás krátká cesta stojí 70 Kč. Nevadí, jsme v Hřensku. Zajdeme si do infocentra a já pak kluky vedu na náměstí do restaurace, v které jsme byli před rokem s Irmou a Jarčou. Před rokem bych netušil, že se sem tak brzo podívám.

Dáváme si všichni oběd, pivko a čekáme na zbývající tři opozdilce. Ti stále nejedou a navíc nám neberou telefony. No nic, rozhodujeme se, že pošlapeme dále. Ještě si nakoupíme v místním obchůdku nějaký proviant a víno na večer. Teď nás čeká protivných 7 kilometrů do kopce na Mezní Louku. Já už, ke své smůle, tento kopec znám. Není nijak prudký, ale přesto se dokáže zprotivit. Michal jde na koloběžce polovinu cesty pěšky a my mu to moc nezávidíme. Ale nevadí, je dobrý a za necelou hodinku se ocitáme v cíli naší dnešní cesty.

Jdeme si dát pivko a pak na recepci infocentra, kde platíme poplatky za stany a objednáváme si, na radu recepční, i úschovu kol. Při pivku uvažujeme, co s načatým dnem. Vojta je utahaný a chce si odpočinout, čili ten bude v kempu. Druhého Michala přesvědčuji, ať si vyšlápne pěšky na Pravčickou bránu, která určitě stojí za zhlédnutí. Michal, Petr a já jsme tam už byli. Říkám jim, že je tady zhruba pět kilometrů rozhledna a že je z ní krásný výhled. No, jelikož Michal chce fotku s koloběžkou u rozhledny, je to jasné. Akortá musíme zhruba 3 kilometry po turistické stezce, tak se jdu zeptat do infocentra, jestli je to sjízdné na kole. Odpověď je, že zpočátku tam jsou schody, ale jinak, že by neměl být problém.

Jdeme teda do kempu, odhazujeme z kol a koloběžky veškeré batožiny, které nám bude hlídat Vojta a vydáváme se ještě na krátký výlet. Zpočátku jedeme asfaltovou cestou do Mezné. Tady nám začíná zelená turistická značka. Zpočátku šlapeme pěšky po schodech a snášíme kola. Když jsme v polovině cesty dolů, objevuje se značka zákaz kol a cesta začíná být o to prudší. Opravdu je vidět, že se paní v infocentru vyzná. Po útrapách se ocitáme na Mezním můstku, který předěluje Tichou a Divokou soutěsku. Při pohledu, kudy musíme jít vzhůru, se mi dělá celkem mdlo.

Opět masakr po skalách, schodech a kořenech. Jenže nahoru se to kolo nese opravdu hůř. Zatínáme zuby, nikdo z nás nemluví a nálada nám trošičku poklesla. Jedinou útěchou je, že by to nemělo být dál než 2 kilometry. Pot z nás kape, funíme, lopotíme se a naštěstí po pár set metrech alespoň můžeme kola vést normálně po zemi. Ale dáváme to a vyjíždíme u indiánské vesničky Rosehill. Konečně asfaltová cesta.

Do Janova, kde se nachází rozhledna, to máme asi kilometr. Ten máme rychle za sebou a už se kocháme pohledem na České Středohoří a na druhé straně na skalní stěny Českého Švýcarska. Uděláme si několik fotek a samozřejmě po tom šíleném výkonu, nebo jak to Vojta trefně nazval „po té cyklodebilitě“, máme chuť na pivo. Jenže to vypadá, že tady toho moc otevřeného není. U hospůdky U Zeleného stromu vidíme pohyb lidí a tak se jdeme zeptat, jestli mají otevřeno.

Mají zavřeno, ale jelikož je pán vedoucí na lešení, máme štěstí, protože nám načepuje. Musím říct, a to jsme se shodli všichni tři, že tak pohodově jsem se už dlouho nikde necítil. Majitel a jeho pomocná síla si s námi povídají, zanedlouho přichází i jeho manželka a nám vůbec nevadí, dát si další Plzničku za 40 Kč. S Michalem se shodujeme, že mít sebou batožiny, poprosili bychom je, abychom mohli u nich na zahradě přespat. Moc milí a příjemní lidé.

Nastal čas popojet zpátky na Mezní Louku a jelikož už nechceme absolvovat turistickou cestu s kolem na zádech, musíme sjet zpátky do Hřenska a znovu vyšlapat sedmikilometrový kopec. Sjíždíme asi 3 kilometry dolů a není problém dosáhnout rychlosti přes 60 km/h. Najíždíme znova do stoupání, ale tentokrát to bez té bagáže jde daleko lépe.

Dostáváme se zpátky na Mezní Louku a jdeme se dát pivko. Jenže bohužel se ženou mraky a ozývá se hřmění. No nic, rychle dopijeme, zaplatíme a jdeme postavit stany. Jenže číšník nám s úsměvem říká, že je to zbytečné a že to už zná a ta bouřka bude rychlejší než jeho bývalá manželka. Zasmějeme se, ale přesto se rychle přesouváme na naše stanové místo. No zývající tři odpadlíci tam stále ještě nejsou. Rychle stavíme stany a stíháme to v pravý čas, protože pak se spouští dvacetiminutový déšť. Naštěstí jsou zde neobydlené chatky a mají kryté verandy, tak se máme kde společně schovat.

Je po dešti a my se postupně přesouváme do sprch. Už se začíná šeřit, když doráží zbytek naší party. No podle jejich výrazů ve tváři okamžitě poznáváme, že mají slušně nakoupeno. Zasekli se v Dolním Žlebu, kde jsme měli první dnešní zastávku a málem jim ujel i poslední převoz. Nevadí, jsme všichni spolu a večer trávíme povídáním u vína.

08.06.2016