Pohorská Ves - Stříbrné Hutě - Angelbach - Nebelstein - Maissen - Heinrichs bei Weitra - Nové Hrady - Horní Stropnice - Dobrá Voda - Pohorská Ves

Dnešním dnem začíná náš třetí dovolenkový na Třeboňsku. Dneska mám ale chci opustit Třeboňsko a podívat se do mnou dlouho plánovaných Novohradských hor. Už se tam těšíme, ale nezastírám před Irmískem, že to asi bude náročná trasa. Nevadí, říká, že co nevyjede na kole, tak vyšlape pěšky. Snídáme, oblékáme se, nakládáme kola na auto a vyjíždíme směr Nové Hrady. Cesta nám ubíhá poměrně rychle a před jedenáctou parkuju auto v Pohorské Vsi. Místo jsme zvolili záměrně, abychom se v polovině trasy mohli zastavit někde na jídlo a v této lokalitě připadá v úvahu jen město Nové Hrady.

V Pohorské vsi (765 mnm) se jdeme podívat do místního infocentra, kupujeme si nějaké turistické vizitky a pak se jdeme podívat do prázdného místního kostelíku a já poprvé vidím kostel, který má dřevěný strop. Pak se už teda vydáváme na cestu. Z Pohorské vsi začínáme stoupat asfaltovou cestou a po necelém kilometru uhýbáme vpravo na cyklostezku. Stoupáme asfaltovou cestou a vychutnáváme si krásu Novohradských hor.

Opět nikde nikdo, malebný les a my po pár kilometrech přijíždíme na rozcestí k Huťskému rybníku (820 mnm). Rybník je jedna z nehezčích klauzur neboli splavovacích nádrží v Novohradských horách, která byla vybudována v roce 1784 a v blízkosti byla v témže roce založena sklárna Terčí Huť. Teď tady už samozřejmě nic není a zůstala jen příroda. Udělám si fotku a pokračujeme dále a začínáme opět mírně stoupat.

Po asi kilometru přijíždíme k dalšímu rozcestí a jelikož si vůbec nejsem jistý, kudy se máme vydat, zastavuji a vytahuji mobil. Mezitím přijíždí starší pár cyklistů, pozdravíme se a prohodíme několik slov. Pak už správnou cestu víme a začínáme sjíždět pohodovým sjezdem a dostáváme se ke studánce u bývalé Skelné Hutě. Odtud sjedeme krásnou alejí až na nedaleké místo zvané Stříbrné hutě. Tady kdysi stávala vesnička, dneska je tu jen divoká příroda.

Tady taky chvíli váhám, kudy jet, dokonce se kousek vydáme špatnou cestou, ale pak se vracíme, najíždíme na cestu správnou a přes řeku Lužnici ( v tomto místě potok) překračujeme státní hranice s Rakouskem. Tak a ještě, že jsme si v infocentru koupili mapu, protože nemám stáhnutou mapu Rakouska a nás tady čeká pořádná porce kilometrů. Kousíček nastoupáme k hájence a tady najíždíme na asfaltovou silnici.

Jede se nám teď skvěle, není tady žádný provoz a cesta nijak dramaticky nestoupá ani neklesá. Po dvou kilometrech už pomalu hledám odbočku na cyklotrasu a když ji nacházím, rozhodujeme se, že raději kousek sjedeme a pojedeme raději po asfaltu. Protože ikdyž je modrá značka značená zároveň jako cyklotrasa, cesta prudce padá vzhůru a poté zase půjde nahoru. Sjíždíme teda do městečka Angelbach.

Okamžitě poznáváme, že jsme v Rakousku. Prostě je tady všechno upravenější, louky jsou pokosené, domy jsou krásně nazdobené květinami. Nicméně se znova musíme opřít do pedálů a cesta nám začíná nechutně stoupat. Praží na nás sluníčko, potíme se, funíme jak lokomotivy. Lituji, že jsem na to nemyslel a nevzal si žádné Eura, abychom se mohli občerstvit. Až na konci naší cesty Rakouskem můžu zkonstatovat, že by to bylo úplně jedno, protože měli stejně všude zavřeno.

Když máme nejhorší stoupání za sebou, vidíme, že do nedalekého Harmanschlagu to není daleko. Tam se taky v pohodě dostáváme. Projíždíme vesničkou a za ní začínáme opět stoupat. A stoupání je to tří kilometrové a zavede nás až pod vrchol Nebelsteinu (1017 km). No výhledy máme kolem sebe a za sebou parádní, ale už nám začíná docházet voda v bidonech, ozývá se kručící žaludek a začíná nás zmáhat vedro. Já jsem podvědomě tušil, že dnešní trasa bude na krev.

Pod Nebelsteinem najíždíme na šotolinovou cestu a začínáme sjíždět. Paráda, tohle mi vlévá trošku energie do žil, pouštím brzdy a sjezd si užívám. Zastavuji až u kapličky Maissen. Odtud je nádherný výhled na část Rakouska a Novohradské hory. Uděláme si nějaké fotky a prohlédneme si kapličku i zevnitř. Tady opět opouštíme cyklotrasu a volíme sjezd do Maissenu po asfaltové cestě. A dobře jsme udělali. Rovný asfalt, na tachometru 72 km/h, adrenalin a vítr ve vlasech. Paráda, zase si to užívám. Těsně před Maissenem zastavuji, čekám na Irmíska a najíždíme na silnici.

Vjíždíme do Maissenu, dáváme se vpravo a ještě kousek sjedeme směrem na Harbach. Po levé straně pozoruje obrovský a moderní hotelový komplex. Cesta do Harbachu je skoro rovná, ale v této vesnici opět začínáme stoupat. Ikdyž je tady krásně, už si docela přejeme, abychom byli za hranicemi a mohli někde doplnit energii. Máme sice sebou nějaké müsli tyčinky a hořčíkové tablety, ale ty pomůžou jen na chvíli.

Asi kilometr za Harbachem potkáváme dva zemědělce, tak je zdravíme. Oni se na nás smějou a něco se ptají, ale bohužel ani jeden z nás neumí německy, tak jim jenom odpovídám, že nerozumím. Teď už vjíždíme do lesa a aspoň na chvíli jedeme ve stínu a trošku chladu. Dostáváme se až pod vrchol Mandelsteinu (874 mnm) a náladu nemá dobrou ani jeden z nás. Nevadí, před námi je sjezd a poměrně dlouhý a přivádí nás do vesnice Heinrichs bei Weitra. Tady odbočujeme vlevo a najíždíme na hlavní silnici.

Do další vesnice Pyhrabrucku to jsou asi 4 kilometry, ale cesta je naštěstí skoro rovná. Pozorujeme krásnou okolní krajinu a já si občas udělám nějakou fotku. Když projedeme Pyhrabruckem, začínáme znova trochu stoupat. Ale to už naštěstí vidíme budovy staré celnice a náladu nám vylepšuje fakt, že se zde nachází otevřená hospůdka. Objednáváme si každý pivo a Coca-Colu. A já si dám posléze ještě jedno pivo. Konečně jsme zase u nás a s vidinou blížícího se oběda nám nálada stoupá.

Sjíždíme do města Nové Hrady a hledáme nějakou restauraci. Jenže dvě ze tří jsou zavřené a ta třetí už nevaří. Grrrr, to je pech. Ale číšnice mi radí, ať sjedeme níže a že na Hamru se určitě najíme, ikdyž je tam jídlo dražší. To nám vůbec vadit nebude, hlavně, že bude jídlo. Sjíždíme teda dolů do Údolí u Nových Hradů, poté vjíždíme do Terčina údolí a držíme se červené turistické značky. Jet se tady dá v pohodě a my se po kilometru ocitáme U Hamru (480 mnm). Naštěstí tam mají otevřeno, berou stravenky a oběd je doslova a do písmene výtečný.

Chvíli tady odpočíváme, doplňujeme tekutiny a chystáme se na další část naší trasy. Irmísek by už tak nejraději jela po rovince, ale prostě tady se musí makat do kopců, nedá se nic dělat. Po obědě pokračujeme dále po červené značce a zanedlouho projíždíme Lázničkami. Další zajímavé místo. Poté se odpojujeme od červené značky, držíme se ještě pár set metrů říčky Stropnice a přijíždíme k zřícenině Modrého domku. Ten si vyfotíme a začínáme mírně stoupat lesní cestou.

Vracíme se zpátky na červenou značku, stoupáme lesem a dostáváme se ke tvrzi Cuknštejn. Opět rychlé foto a pokračujeme dále. Teď projíždíme alejí mezi poli a podaří se nám vyplašit srnce. Po asi kilometru se dostáváme na hlavní cestu a po té se přesunujeme do Horní Stropnice. Tady odbočíme a po asfaltové silnici začínáme stoupat do Dobré Vody. Cesta stoupá sice mírně vzhůru, ale už toho máme docela dost za sebou a moc nám to jet nechce.

Ke kostelu v Dobré Vodě (702 mnm) přijíždíme splavení. Děláme si krátkou pauzu, zamykáme kola a jdeme se podívat do poutního kostela. Udělám nějaké fotky a vracíme se zpátky ke kolům. Jak jinak, opět začínáme stoupat a bohužel už to moc mírné není. Naštěstí vjíždíme do Hojné Vody (802 mnm) a tady nám na chvíli útrapy končí. Začínáme mírně klesat a můžeme se kochat nádhernou přírodou. Po pěti kilometrech pohodové jízdy se dostáváme do Černého údolí (711 mnm).

Odtud jsem chtěl ještě pokračovat po cyklostezce, ale nakonec volíme kratší trasu a to po silnici. Ještě kousek sjedeme a znova začínáme mírně stoupat. A tohle stoupání mi už přijde fakt nekonečné a úmorné. Naštěstí i tohle jednou končí a my si vychutnáme poslední kilometr sjezdem do Pohorské vesnice. Konečně jsme zpátky u auta. Nezbývá než kola naložit, nasednout a vyrazit zpátky do Kolenců. Dneska jsme schopni už jen pořádné sprchy, pivka na terase a pak už zaslouženého odpočinku v posteli.

29.05.2017