logo
divider

Kunštát - Černovice - Chlébské - Nedvědice - Pernštejn - Doubravník - Lomnice - Kozárov - Kunštát


Je začátek června, vracím se za miláčkem po noční a kuju plány, kam bychom mohli dneska vyjet na kole. Když dorazím domů, jdu Irmískovi do postele oznámit, že je třeba vstávat, snídat a balit se. Dodnes nevím, jestli to byl výraz nadšení nebo hrůzy v jejich očích, když ji sděluji, že dnešní cíl je hrad Pernštejn a okolní kopečky. Nicméně vstává, já dělám snídani a zanedlouho si to už autem valíme směrem na západ.

Do Kunštátu, kde chci nechat auto, dorážíme těsně před polednem. Vyndávám kola z kufru, přezouváme si boty a už si to na kole šineme k místnímu krásnému zámku. Tam si to obhlédneme, uděláme několik fotek a od zámku sjíždíme na hlavní silnici. Po ní jedeme asi 200 metrů a v Sychotíně uhneme lehce doleva. Najíždíme na boční silnici a okamžitě začínáme pořádně stoupat. Ještě, že značky „stoupání 17%“ si nevšimneme.

Okamžitě se nám na čele objevuji krůpěje potu, řadíme lehké převody a začínáme funět jak lokomotivy. Prudké stoupání není naštěstí dlouhé, ale cesta se nevyrovnává a my sbíráme výškové metry další kilometr a půl. Za zatáčkou se cesta láme a my sjíždíme do Hlubokého u Kunštátu. Tady objevujeme malinký penzion a jdeme si dát pivko. Po chvilce odpočinku jsme zpátky v sedle a nečekaně ihned stoupáme.

Tohle stoupání je ale ještě horší. Sice asi stejně dlouhé, ale sklon v jednom místě určitě větší. Ale za tu námahu se nám otevírají krásné výhledy do okolní krajiny a lesů. Jen nám trošku dělají vrásky na čele temné marky, které se k nám blíží. Když se dostaneme na pomyslný vrchol, lehce sjedeme do obce Tasovice. Odtud se přesuneme do nedalekých Černovic. Z této obce opět začínáme sjíždět a cesta nás přivádí k penzionu Hodůnka (580 mnm).

Tady nám začíná pršet. Schováváme se pod stříškou neobydleného penzionu a čekáme, co se bude dít. Naštěstí je to jen 15 minutová přeháňka a vypadá, že to přejde. Nasedáme zpátky na biky a začínáme stoupat lesní asfaltovou cestou. Ale neujedeme více jak sto metrů a znova začíná pršet. Není to žádná hrůza, ale trošku nám to na náladě ubírá. Ve stoupání to ani tak nevadí, ale když se po pár set metrech dostaneme na vrchol a začínáme sjíždět, vadí to víc.

Škoda, sjezd bych si užil a tak musím trošku brzdit, ať nejsem mokrý a špinavý od hlavy až k patě. Sjezd nás vyváží do obce Chlebské a odtud pokračujeme sjezdem až na hlavní cestu vedoucí do městyse Nedvědice. Do centra dojíždíme po malé chvíli a jdeme si dát oběd do místní restaurace. Jídlo nám chutná, sluníčko už zase svítí a je pohoda. Pernštejn (425 mnm) je už odsud nedaleko, ale čeká nás k němu slušný výšlap.

Když se dostaneme k hradu, je 15:53 a bohužel, k mému zklamání, se hrad právě uzavřel. Mrzí mě to, ale měl jsem se podívat na otevírací dobu a na oběd jsme si měli zajít až po prohlídce. No co už, alespoň jsem ho viděl zvenku. Sjíždíme zpátky do Nedvědic a najíždíme na hlavní silnici vedoucí přes Černvír do Doubravníku (305 mnm). Tady obdivujeme místní kostel a dřevěný most přes řeku Svratku. Přejedeme na druhou stranu a kopírujeme řeku asi dva kilometry.

Tady se otáčíme vlevo a začínáme znova stoupat do obce Běleč. Na konci této vesnice Irmísek spatří na krajnici krásného mloka skvrnitého. Beru si obojživelníka do dlaní a fotím si ho. Proč mě po chvilce začnou pálit prsty, se dozvím až doma. Na svou obranu používá jed (směs toxinů), který produkuje především v příušních žlázách v zadní části hlavy, a pak ve žlázách nacházejících se po stranách hřbetu a na ocase. Pro člověka není nebezpečný, ale způsobuje zmiňované pálení na kůži či sliznicích.

Z Bělče ještě trošku vystoupáme a ocitáme se v Ochozu u Tišnova. Odtud mírně zase sjíždíme do Lomnice, která se může pyšnit zajímavým morovým sloupem na náměstí a rovněž i zámkem, který je v současné době střední odbornou školou. Z Lomnice ještě mírně sjedeme do údolí říčky Besének, ale po malé chvilce nás opět čeká stoupání do obce Rašov. Dneska už toho začínáme mít celkem dost a tak si dáváme pauzu v místní hospůdce.

Načerpáváme síly a je nám jasné, že se ještě chvíli budeme trápit. Z Rašova ještě kousek stoupáme a poté uhýbáme na obec Kozárov. Nad ní se nachází rozhledna, ale není nijak zajímavá a nám se už opravdu nechce nikam zajíždět, tak raději pokračujeme dále. Nad Kozárovem ještě chvíli stoupáme a poté znova klesneme do obce Bedřichov. Tady se napojujeme na krásnou lesní cyklostezku a když vyjedeme po dvou kilometrech z lesa, naskýtá se nám nádherný výhled.

Opět trochu klesneme a já miláčkovi navrhuji, že bychom to mohli zkusit projet z Kunic po modré turistické značce, že cesta vypadá široká a nijak dramatická. No myslím si, že bych měl pravdu, ale to bych nesměl přehlédnout odbočku značky a tím pádem nezabloudit. Jedeme po lesní cestě, která náhle skončí uprostřed lesa. No paráda, láska mé ženy určitě v tuto chvíli vzrostla. Ještě, že fungují mapy.cz a GPS. Hledám nejvhodnější cestu a skutečně nacházím.

Vracíme se pár set metrů zpátky, prudce sjíždíme po lesní cestě, přebrodíme potůček a za chvíli jsme zpátky na modré značce. Jenže po chvíli přichází další perlička, v podobě nechutného, ikdyž krátkého stoupáku. Fuj, dneska se to už opravdu zajídá. Naštěstí jsme se dostali do vesnice Touboř, kde najíždíme zpátky na asfalt a po malé chvilce sjezdu se ocitáme na cestě, po které jsme stoupali za Sychotína

To znamená, že máme krásný výhled na zámek v Kunštátu a před sebou dvoukilometrový sjezd. Samozřejmě jsme za chvíli dole a zbývá nám vyšlápnout asi 300 metrů k autu. Dojíždíme, unaveně dávám kola do auta a jsem docela rád za řidičovo sedadlo. Teď už sjedeme do Brna a čeká nás dálnice až domů. Už se oba dva těšíme na vanu plnou horké vody.

05.06.2018

divider
divider

Délka trasy: 62 km

Nastoupané metry: 1 291 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek