logo
divider

Nivnice - Březová - Velký Lopenk - Mikulčin Vrch - Chocholná - Trenčín - Dolná Súča - Horná Súča - Vlčí Vrch - Žitková - Bystřice pod Lopeníkem - Nivnice


Je začátek září a jelikož jde Irmísek na celý den do práce, plánuju si pořádný výšlap na kole. Už několik let mám plán, že projedeme krážem celou naší krásnou zem a tak se směřuji do míst, kde jsem ještě nebyl. Dneska to budou kopce v Bílých Karpatech a podívám se i ke slovenským sousedům. Vstávám s miláčkem před sedmou hodinou, společně snídáme a já si balím nejnutnější věci do batohu a dávám kolo do auta. Přejíždím do obce Nivnice, která se nachází za Uherským Brodem.

Je půl deváté a já jsem připravený vyrazit. Dnes po ránu je sice trochu chladněji, ale brzo se zahřeji cestou do kopce. Projíždím Nivnicí a za ní se napojuji na hlavní silnici. Okamžitě začínám stoupat a ke všemu mi fouká do tváře silný vítr. No začíná to celkem zajímavě. Touto otevřenou krajinou jedu zhruba 3 kilometry a postupně se mi odkrývá krásný výhled na vrchol Velké Javořiny. Pak se dostávám na hranici lesa a vítr konečně trochu ustává.

Stále stoupám a přijíždím na rozcestí Březová (582 mnm). A právě tady mě čeká menší zklamání. Znova totiž budu klesat a to jsem si myslel, že se nestane. Nedá se nic dělat, pouštím kolo naplno dolů a sjíždím do obce Březová (433 mnm). Obcí projedu a vyhlížím odbočku, kterou se dám znova vzhůru. Tu nacházím a okamžitě+ začínám stoupat. Mám krásný výhled na celou obec a pak už vjíždím do lesa.

Tady zažívám první příjemné setkání. Dva místní chlapi nakládají dřevo na vlečku, pozdravím je a jeden z nich se mě ptá, jak se mi jede. Odpovídám, že „fajně“ a chlapík se mě okamžitě ptá, jestli nejsem s Ostravska. Odpovídám, že ano, že jsem z Karviné. No a chlapík mi s úsměvem odpovídá, že to tam dobře zná, že tam jezdil za „frajarkou“. Zvláštní, jak je ten svět malý. Rozloučím se, zařadím lehčí převod a jdu na ten další pořádný kopec.

Teď už šlapu tichým lesem, nikde nikdo, vítr ustal a já si znova užívám ten skvělý pocit samoty a klidu. Na rozcestí Zlatná cesta (745 mnm) to mám asi 5 kilometrů a jedu pohodovou asfaltovou lesní cestou. Až za tímto rozcestím odbočuji vpravo na lesní cestu a přede mnou je dvou kilometrové stoupání na rozcestí Malý Lopeník (865 mnm). Teď už mi chybí poslední kilometr a já se vyhupuji u rozhledny na vrcholu Velkého Lopeníku (911 mnm).

Odstavuji kolo a jsem potěšený, že tady prozatím nikdo není. Teda krom pána, kterému musím zaplatit vstupenku a který provozuje malý bufet uvnitř rozhledny. Perfektní, má láhvovou Plzeň a to je přesně to, po čem mé srdce touží. Po pořádné makačce jsem vyprahlý, zpocený a žíznivý. Předplácím si vstupenku na rozhlednu a druhé pivko. Ale nejprve si jdu sednout a vychutnat si pivko první.

Zanedlouho se objevuje další biker. Je to sympatický pán v letech a vyšvihl se na krásném elektrokole od KTM. Přichází blíž a ptá se mě, odkud mám pivko. Ukazuju mu dovnitř rozhledny a on si taky odchází pro jedno. Pak se posadí ke mně a začínáme si povídat. Pak jdeme spolu nahoru na rozhlednu a zjišťujeme, že máme hodně podobné koníčky a pohled na svět, ikdyž nás dělí generační rozdíl. Když sejdeme dolů, znova si sedáme a dáváme další pivko. Jediné, co o něm vím, že je bývalý veterinář z Frýdlantu. No nakonec jsou ty pivka tři a povídání více než na hodinu.

To bylo dnešní druhé příjemné setkání, ale je čas vyrazit dál, protože se pomalu blíží polední hodina. Rozloučíme se a ikdyž jedeme stejným směrem, každý si už pojedeme svým tempem. Sjíždím zpátky na rozcestí Malý Lopeník a pokračuji rovně. Jedu po lesní cestě a zhruba po necelých dvou kilometrech začíná cesta klesat dolů. Zpočátku netuším zradu. Divné mi to začíná být, až když se stačím zpátky. Zastavuji, koukám do mapy a samozřejmě, že jsem na špatné cestě. Zelená turistická značka se někde odpojila vpravo. Nezbývá, než obrátit kolo zpátky a začít se potit do kopce.

No a po malé chvilce se znova setkávám s veterinářem a společně jedeme zpátky. Naštěstí jsme moc nesjeli a brzo nachází správnou cestu. Před námi je asi 100 metrový sjezd korytem a bohužel si můj dočasný parťák v jednom místě ustele na zemi. Naštěstí nejde o nic vážného a na ruce zůstává drobná odřenina. Vyjíždíme na pastvinu, projedeme dvěmi elektrickými ohradníky a ocitáme se na krásném rozcestí Lopenické sedlo (690 mnm).

Udělám si nějakou fotku a před námi je další cesta vzhůru. Míříme na 1,5 kilometru vzdálený Mikulčin vrch a najíždíme na štěrkovou cestu. Tady už potkáváme poměrně hodně turistů. Přece jenom je fantastické počasí a každý si chce užít den v přírodě. Po troše námahy a pár prolitých kapkách potu se ocitám na výše zmiňovaném Mikulčině vrchu (760 mnm). Chvilku koukám do mapy, kudy dál a ještě ani tady se naše cesty nedělí.

Dáváme se vpravo a najíždíme na silnici. Náš další cíl je rozcestí Pod Vyškovcem (764 mnm) a dvou kilometrová cesta k němu se nám trochu zhoupne. Ale nutno dodat, že máme velkolepé výhledy do okolní krajiny. Za tímto rozcestím nás čeká kratší sjezd a míjíme místní zvoničku. Když dojedeme v levotočivé vrácečce, zastavujeme a tady se naše cesty rozejdou. Podruhé se loučíme, přejeme si šťastnou cestu a já dostávám pozvání na pivko, pokud se někdy vyskytnu v okolí Frýdlantu.

A já znova začínám trošku stoupat a jedu po horší úzké asfaltové cestě. Teď už nejedu po žádné turistické značce a ani po cyklostezce. Nyní se musím spolehnout na mapy v mobilním telefonu. Trošku klesnu a když vjíždím do lesa, pozoruju zvláštní tabuli s šesti hodinami, které ukazují různé světové časy a pod nimi je nápis:“Takhle nám čas běží, lidi, buďme k sobě hodní, milí.“ Tohle ve mě zanechá zvláštní dojem a chvíli o tom přemýšlím. Po necelých třech kilometrech se ocitám na hranici a vjíždím do Slovenské republiky.

Pořád jedu po horší asfaltové cestě, ale ta zanedlouho přechází ve kvalitní asfalt. Přede mnou je skvělý 11 kilometrů dlouhý sjezd. Na ten se těším už hodně dlouho. Pouštím brzdy, užívám si klopení v zatáčkách a vítr mi příjemně chladí zpocené tělo. Cestou pozoruji krásné a ostré zdejší kopce. Nakonec přijíždím do obce Chocholná-Velčice. Tou projedu a napojuji se na hlavní cestu. Tak tento tří kilometrový úsek bych nejraději vymazal ze své paměti, protože to bylo skoro o hubu díky obrovskému provozu.

Přejedu Biskupický kanál a řeku Váh na druhou stranu a za ní konečně odbočuji na cyklostezku. No tohle už je jiná. Jedu stezkou po rovince a směřuji se k nedaleké obci Opatovce. Odtud pokračuji dále po cyklostezce a po pěti kilometrech dojíždím do Trenčína. Jelikož už doba pokročila, jdu do první restaurace, kterou vidím. Ta se nachází u golfového hřiště a dobře jsem udělal. Menu je výborné a dokonce tady čepují Radegast. A aspoň mám příležitost při placení vyzkoušet svou novou „cestovatelskou“ kartu Revolut.

Je skoro půl třetí a já najíždím zpátky na cyklostezku vedoucí okolo Váhu. Projíždím městem a směřuji se k Trenčianskému hradu. Musím projet rušnou silnici a vjíždím na malebné náměstíčko. Tady se mi to moc zamlouvá a přijde mi, že jsem někde ve středomoří. Spousta kaváren a posezení. Já však musím dál a táhnu kolo na zádech po Farských schodech. Pak se už ocitám pod hradem a jdu si zaplatit vstup. Postupně procházím areálem, dělám spoustu fotek a nakonec před hradní věží zamykám kolo a jdu nahoru na vyhlídku.

Obdivuji se výhledu na město a jsem moc rád, že jsem návštěvu tohoto hradu nevynechal. Jenže už mě trošku tlačí čas, tak se nezdržuji, vracím se ke kolu, sjíždím zpátky na náměstí a proplétám se do místní části Istebník. Teď už jedu po normální silnici a provoz docela houstne. Do toho začínám znova trochu stoupat a slunce nemilosrdně žhne. Vyhupuji se na rozcestí Hrabová (320 mnm) a odtud znova sjíždím do stejnojmenné obce. A že je to pořádný sjezd, ve finále mám na tachometru lehce přes 70 km/h.

Přijíždím na křižovatku, dávám se vlevo a už začínám opět mírně stoupat. Zanedlouho projedu Dolnou Súčou a po pár kilometrech vjíždím do Horné Súči. Tady si střihnu kousek po polní stezce a stoupání se přiostřuje. Než vyjedu na Vlčí vrch (632 mnm), jsem propocený až na kost a mám neskutečné sucho v krku. Ke všemu mi došla voda a já se jen modlím, ať narazím na nějakou hospůdku nebo nějaký pramen. No samozřejmě nic nikde není a mě nezbývá, než jet dále.

Začínám mírně sjíždět po asfaltu, který postupně přechází v polní cestu a já se ocitám na žluté turistické značce. Jsem zpátky v Česku a zanedlouho vjíždím do obce Žitková. Doufám, že tady už nějaké občerstvení bude. Ta dobrá zpráva je, že se tady hospoda nachází. Ta špatná je, že musím překonat více jak 100 výškových metrů. A ty mi opravdu dávají zabrat a mě se ke konci dělají už mžitky před očima.

Roztřeseným krokem a roztřesenýma rukama piju první půllitr ovocného piva. Tohle je naprostá paráda. Dostat do sebe cukr a studenou tekutinu. Pak následuje půllitr plnotučného piva a završím to dalším půllitrem ovocného piva. Uf, už je mi zase dobře. Teda sil už moc nemám, ale to není divu vzhledem k tomu, co mám za sebou. Hledám nejlepší cestu zpátky k autu, aby na ní bylo co nejméně kopců a nakonec nacházím jednu velmi příjemnou a už by ty kopce skoro nebyly žádné.

Je rozhodnuto a já se směřuji na rozcestí Bzová (572). Tady zažívám třetí setkání a potkávám mladého bikera, který má stejnou cestu. Jedeme vedle sebe a ptáme se navzájem, odkud jedeme. Mladý Slovák uznale pokyvuje nad mou dnešní trasou. On vyjel jen po práci z Trenčína a už se bude vracet. Jedeme po lesní cestě, pak překřižujeme frekventovanou hlavní silnici a snažíme se najít cestu okolo lomu Rasová. Samozřejmě skoro zabloudíme a musíme se asi 100 metrů vracet přes les.

Nevadí, dneska to snad už přežiju. Ocitáme se na Novém Dvoře (517 mnm) a tady se loučíme. No a tady, v domnění, že jsem na správné cestě, udělám chybu. Původní plán byl sjet přes rozhlednu Pod Vojanskú do Bystřice pod Lopeníkem. Jenže já se vydávám úplně na jinou stranu. To, že jsem nějak blbě, mi začne být jasné, když už několik set metrů stoupám. Zastavuji, dívám se do mapy a začnu se zoufale smát. Já stoupám zpátky na Mikulčin vrch. Naštěstí bude po cestě kde odbočit.

Momentálně se honí po obloze zajímavá oblačnost, slunce se pomalu kloní k zemi a já dělám pár zajímavých fotek. To už ale dojíždím na rozcestí Troják (680 mnm) a mě konečně čeká sjezd. První kilometr je perfektně prudký a ten zbývající mě přivádí do kýžené Bystřice pod Lopeníkem. Najíždím kousek na hlavní silnici, ale po malé chvilce z ní odbočuji na polní cestu a projíždím okolo rybníku Ordějov.

Za ním vjíždím do obce Suchá Loz a tentokrát už po hlavní silnici mířím do tří kilometry vzdálené Nivnice. Jsem zpátky u auta, slušně vyčerpaný a vysílený, ale šťastný. Dneska to byla slušná horská etapa a poznal jsem spoustu krásných míst a dokonce zažil tři zajímavá setkání. Okolo sedmé hodiny večerní vyjíždím na zpáteční cestu a těším se na pořádnou sprchu a čepované pivko v Kroměříži.

05.09.2019

divider
divider

Délka trasy: 111 km

Nastoupané metry: 2 215 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek