Adršpašské skály

Je druhý den naší dovolené a nás dneska čeká průzkum jedné z nejznámějších turistických oblasti u nás. Máme namířeno do Adršpašských skal. Vstáváme v po sedmé, chvíli se ještě válíme a pak už balíme věci a jdeme na snídani. O půl deváté vyrážíme směr Teplice nad Metují a za necelou půlhodinku parkujeme u vstupu do Adršpašských skal. No jo, 70 Kaček za parkovné a dalších 70 Kč na osobu na vstup. Dneska se vydělává všude, ikdyž moc nechápu, proč bych měl platit za vstup do něčeho, co vytvořila příroda a co nikomu nepatří. Dáme si ještě rychle kafíčko a vyrážíme na túru.

Jako první se nám ukazuje pískovna, okolo které vede trasa. Hned u pískovny fotím Irmu u skály, kde měl doupě náš legendární drak Bucifálek a jelikož se k nám přiblížily asi 3 výpravy polských dětí, rychle jdeme na obchůzku kolem pískovny. Trasa nám zabere asi půl hodinky, ikdyž je to půl kilometru, protože se kocháme a fotíme. Ještě jsem nic skoro neviděl, ale už se mi tady moc líbí. Vracíme se zpátky na hlavní trasu a připojujeme se ke smečkám polských turistů.

Míjíme spoustu pojmenovaných skal, z nichž mi utkvívá v hlavě Džbán a hlavně Homole cukru, což je obrovská skála rozšiřující se od základny a vypadá to, že musí každou chvíli spadnout. Však je taky podepřena mnoha klacky, které zde dávají turisté. Další zajímavou etapou je vstup přes kamennou bránu do soutěsky, která nás přivede na Sloní náměstí. A skutečně, kolem dokola to vypadá, že na nás koukají sloni s choboty. Pokračujeme dále a míjíme spousty zajímavých skal.

Přicházíme k Malému vodopádu, cvakneme si fotku a už stoupáme k Velkému vodopádu. Ten je skryt v úzké průrvě a v intervalech se do něho pouští více či méně vody. Bohužel tady to není ideální místo na focení, jelikož je zde malý prostor, temno a hlavně všudypřítomná vodní tříšť. Míjíme zde i Goethovu bustu, čehož využívám k tomu, že mu dávám pusu. Další povedená fotka je na světě. O kousíček dále je nástup na lodičky, které vás provezou po Adršpašském jezírku. Tuto atrakci si necháváme ujít a pokračujeme dále po žluté značce. Konečně jsme se zbavili toho mračna turistů a jsme sami. Zastavujeme se před dřevěnými schody a na lavičce svačíme a nalíváme se horkým čajem. Ikdyž není zrovna zima, přece jenom nějakých 12°C a pošmourná obloha dělá své.

Po krátké pauze se vydáváme nahoru a čeká nás docela pěkný výšlap po výše zmiňovaných schodech. Cestou míjíme návštěvníky, kteří vystoupili z loďky. Dostáváme se k místu, kde vystupují, ale na molo musíme sejít po dalších schodech. Uděláme rychlé foto a pokračujeme dále. Teď už nás čekají další dřevěné schody, po kterých sestupujeme k místu, kde se Metuje vlévá do jezírka. Musíme tady překonat dřevěnou lávku, která ale působí zchátralým dojmem. Bohužel zde nacházíme také tabuli, která nás informuje, že je cesta dále Vlčí roklí uzavřena z důvodu neudržovaných lávek a schodů.

Je zde sice vstup zakázán, ale přece se neobrátíme zpátky. Jdeme dále a čeká nás docela náročnější výšlap, sestup a to několikrát za sebou. Tady to bylo asi nejcitelněji znát, že zde chybí schody, ale nebezpečné to určitě nebylo. Tento úsek máme rychle za sebou a vstupujeme do Vlčí rokle, zpočátku jdeme po rašeliništi, musíme koukat pod nohy, protože dřevěné lávky jsou opravdu neudržované. Poté se nám ráz krajiny změní a zase jdeme mezi kořeny úzkou stezkou mezi skalami. I tento úsek je za námi a jdeme opět dřevěnými lávkami. Je zde úžasný klid a nádheru přírody podtrhává Skalní potok, který má krvavý nádech a na bílém písku to vypadá fantasticky. Přicházíme k rozcestí Vlčí rokle – Pod sedmi schody (527 mnm) a dáváme si další svačinku a krátký odpočinek.

Teď půjdeme po modré značce a cesta nám začíná pořádně stoupat. Jde se pohodovou cestou, ale to stoupání nám dává docela zabrat. Stezka postupně přechází v úzkou lesní a my se zase musíme vyhýbat bahnu a občas přeskakovat. Přicházíme k rozcestí U Roklin (681 mnm) a odtud se jdeme podívat na vyhlídku. Nádhera, máme fantastický výhled na Teplické skály. Další část trasy se mění v pořádnou makačku – přeskakování bahna, přelézání kamenů, stoupání, balancování na mokrých kládách přes malinké jezírko – to všechno nám ubírá času a sil. Ale nic netrvá věčně, konečně se dostáváme na normální lesní cestu a ta začíná pomalu klesat. Po asi půl kilometru dorážíme k rozcestí Záboř (672 mnm).

Odtud jdeme loukou směrem k rozcestí Pod Zvětralým vrchem (681 mnm). Tady potkáváme skupinu cyklistů a jeden z nich se na nás obrací s prosbou, že pokud potkáme ještě nějaké dva cyklisty, tak ať jim vyřídíme, že na ně čekají. No bohužel celou další cestu jsme nikoho nepotkali. Začínáme klesat a nacházíme na asfaltovou cestu. Když se přiblížíme k Liščímu sedlu (626 mnm), pochopíme, proč se mu tak říká. Pozorujeme lišku na protější pastvině, která nás samozřejmě z daleka vidí a peláší do bezpečí.

Teď nás čeká poměrně nezáživná, cca dvou kilometrová cesta po asfaltové cestě. Dokonce začíná mžít a jenom doufáme, že se nerozprší pořádně. Teď je ještě důležitý úkol najít tu správnou odbočku, která vede znova do Vlčí rokle. Tady ta už není značená, ale jelikož je to podle mapy v zatáčce, nemáme problém ji najít. Teď už jdeme po krásné lesní cestě podél Metuje. Po půlhodince nás Metuje přivádí zpátky k Adršpašskému jezírku a nás čekají už „nechutné“ schody nahoru. Naštěstí jsou rychle za námi, procházíme znova kolem mola, sestupujeme k Velkému vodopádu a u Malého vodopádu se napojujeme na zelenou značku a pokračujeme v prohlídce hlavního okruhu.

Díkybohu už zde moc turistů není a my si v klidu můžeme vychutnávat zdejší krásné skály. Sice chození po schodech a žebřících je po 13 kilometrech hodně vyčerpávající, ale stojí to za to. Míjíme asi nejslavnější skálu – Milence, vyšplháme se k vyhlídce Velké panorama a poté se kocháme pohledem na Starostu se Starostovou. Na závěr na nás čeká průchod Myší dírou, která je široká pouhých 50 cm. Bych chtěl vidět nějaké tlouštíky v akci. Když už máme skoro všechno za sebou, dáváme ještě krátkou pauzu na doplnění tekutin a pak už scházíme zpátky k Homoli cukru. Cesta k autu už uběhne rychle a my se zase těšíme na nějaký gáblík, sprchu a postýlku.

04.06.2013