Velká Čantoryje (994 mnm)

Dnes je to týden, co jsme odjeli z Broumovských stěn a mezitím jsme se přesunuli k našim do Karviné. Jelikož je konečně předpověď počasí dobrá, máme naplánovaný výšlap Na Velkou Čantoryji. Chci miláčkovi ukázat krásu našich Beskyd. Po snídani se vydáváme na vlak a tím se přemísťujeme do Bystřice nad Olší, kde přesedneme na autobus a ten nás dováží na náměstí do Nýdku (415 mnm), odkud už budeme pokračovat po svých.

V místní hospůdce se stavíme na kafíčko a po desáté hodině vyrážíme na túru. Procházíme Nýdkem a za malou chvíli odbočujeme po červené značce doprava a začínáme pořádně stoupat. Jdeme po asfaltové cestě, projdeme mezi domy a loukami a napojujeme se na cestičku vedoucí lesem. Poté opět louka a zase šlapeme po asfaltové cestě. Přicházíme na rozcestí Padovy (600 mnm), odkud už to důvěrně znám, jelikož tudy jezdím na kole.

Znova stoupáme lesem a po pár stech metrech jsme znova na asfaltové cestě. Ale tentokrát jen na chvíli, cesta nám u studánky uhýbá doleva. Čeká nás prudší výšlap, vzpomínám si, že jenom jednou jsem ho vyjel na kole a vzal mi spoustu sil. Ale i tento stoupáček je krátký, pak se ocitáme na širší cestě, procházíme kolem dvou stavení a začíná nám více jak kilometrová dřina. Cesta je sice široká, ale prudce stoupá vzhůru a je plná kamínků. Ale přece jenom jít pěšky a jet tady na kole je velký rozdíl. Pozorujeme mladé cyklisty, jak tlačí kola vzhůru a potí i krev. No i na nás už není nitka suchá.

Konečně přicházíme k chatě (931 mnm) a můžeme si dát zasloužené pivko a svačinu. Bohužel zdejší chata mi nijak nepřirostla k srdci a ani cena piva na mě nechává negativní dojem. Ale na druhou stranu studené pivečko chutná skvěle. Sušíme se na slunci a jediným nepříjemným elementem jsou všudypřítomné mouchy. Dojídáme svačinku a pomalu se chystáme k rozhledně (994 mnm). Ta je vzdálená asi 500 metrů a musíme ještě trošku vyšlapat. Samozřejmě platíme vstupenku a jdeme se podívat nahoru. Je sice opar a viditelnost není nějak valná, ale i tak se kocháme Beskydy a Polskou krajinou pod námi. Bohužel na rozhlednu doráží taky stádo polských dětí, které řvou a práskají kapsle, tak raději urychleně odcházíme.

Od rozhledny nás čeká cesta dolů a pořádným kamenitým terénem. Půjdeme po červené značce po hřebenu, který tvoří státní hranici. Začínáme scházet, v jednom místě máme krásný výhled na aquapark ve Wisle a poté ukazuji miláčkovi můj nejoblíbenější sjezd na kole. Nějak ji hlava nebere, že je to někdo schopný sjet na kole. A já se bez mučení přiznávám, že když jsem tady byl poprvé, taky jsem to nesjel. Když tento prudký padák seslezeme, cesta nám začíná zase pomalu stoupat. Přicházíme na rozcestí Beskydské sedlo (680 mnm), které nám prozrazuje, že jsme sestoupili o více jak 300 výškových metrů a že budeme muset zase stejné metry nastoupat.

Už je pořádné teplo, sluníčko pálí a je dobře, že teď šlapeme ve stínu stromů. Jdeme po krásné lesní cestě, v jednom místě vyfotím první letošní hřib a po třech kilometrech se dostáváme na Soszow (792 mnm), kde se jednak nachází lyžařská sedačková lanovka a jednak polská turistická chata. Odtud to máme asi 200 metrů prudším výšlapem na další polskou chatu nazvanou Lepiarzowka. Jelikož mám v kapse pár Zlotých, jdeme se posadit na terasu s fantastickým výhledem. Když přicházíme k terase, vidíme obrovského Bernského salašnického psa, který tady leží neuvázaný a nikde nikdo. Když se hafan postaví, říkám si, že tomu nemáme šanci utéct. Naštěstí začne vrtět ohonem a kňučet radostí, tak se můžeme v klidu posadit. Výborný bigos, pokrm ze zelí a už méně výborné polské pivo je to, co si objednáváme.

Po pauze se vydáváme na další cestu a čeká nás stále prudký, ale už krátký výšlap. Když se cesta zlomí, zůstáváme stát, protože zde je jeden z nejkrásnějších výhledů v celých Beskydech. Uděláme nějaké fotky a už ťápeme dále. Irmísek má jen tričko bez rukávů a její ramena začínají být důkazem, že dneska je pořádná výheň. Jdeme širokou lesní cestou asi kilometr a dostáváme se na vrcholek Cieslaru (920 mnm). Odtud budeme sestupovat do malebné vesničky Malý Stožek (825 mnm).

Z vesničky nás čeká velmi prudký a náročný výšlap na rozcestí Pod Velkým Stožkem, kde uhýbáme z hlavní trasy a odbočujeme doprava na žlutou značku. Hurá, konečně jdeme zase z kopečka. Procházíme lesem a po necelých dvou kilometrech přicházíme na rozcestí Zimný, odkud to máme asi kilometr a půl na Filipku. Sluníčko nám dává pořádně zabrat, a to nemluvím o ujitých kilometrech. Už se těšíme na pořádné pivko a jídlo. Před chatou se ještě vyfotíme na vrcholu Filipky (762 mnm) u hraničního kamene a pak už hurá dolů. K chatě přicházíme v 16:52, a když vidíme, že je chata zavřená a otevírací dobu mají jen do 17:00, jsme lehce naštvaní. Tady jsme plánovali delší odpočinek a hlavně doplnění energie.

Nedá se nic dělat, musíme tedy až dolů do Jablunkova. Jsou to sice čtyři kilometry klesající pohodovou cestou, ale přesto nám ubírají poslední zbytky sil. Do toho na nás neúnavně žhne slunce. Poslední kilometr prudce klesáme po asfaltové cestě a nožičky přestávají poslouchat. Konečně jsme na nádraží v Jablunkově, vlak nám jede za 40 minut, tak jdeme na to vysněné a orosené pivko. Domů se dostáváme po sedmé hodině, dáváme si teplou večeři a pořádnou sprchu.

13.06.2013