Dlouhé Stráně na běžkách

Je polovina února a my se s kamarády Hankou a Kamilem domlouváme, že vyrazíme na běžky. Volba padá na Jeseníky a konkrétně na Dlouhé Stráně. Irmísek se bohužel nezúčastní, protože chytla chřipajznu. Vyjíždíme autem z Kroměříže po sedmé hodině a v Koutech nad Desnou jsme o dvě hodiny později. Jdeme si koupit zpáteční lístky na lanovku na Mědvědí horu. No cena je masakrální – 300 Kč.

Cestou nahoru se snažíme nezmrznout, ale když vyjíždíme nahoru, zalívá nás sluneční svit a hned je tepleji. Vysedáme z lanovky a míříme k nedaleké rozhledně U Tetřeví chaty. Tady si namažeme běžky, dáme panáka slivovice a jsme připraveni vyrazit. Jsme na Medvědí hoře (1125 mnm) a budeme stoupat na rozcestí Tetřeví chata (1165 mnm), které je vzdáleno půl kilometru.

Nutno podotknout, že na běžkách stojím po deseti letech. A taky to tak vypadá. Než dostanu pohyby pod kontrolu a zvyknu si na stabilitu na běžkách, chvíli to trvá. Ale to vůbec nevadí, protože je dneska nádherný a sluncem zalitý den. Z Rozcestí Tetřeví chata dále stoupáme a přijíždíme na místo, odkud je krásný výhled na celé údolí Koutů nad Desnou. Uděláme si několik fotek a pokračujeme dále.

Jenže odtud až na rozcestí Margareta nás čeká dvoukilometrový sjezd. Já se beze strachu vrhám do stopy a zaujímám sjezdový postoj. O tom, že to nebyl až tak rozumný nápad, se přesvědčím hned v první zatáčce. A ne, že by ne, ale pád na zmrzlý sníh fakt bolí. O tom se nakonec přesvědčíme všichni, Hanča s Kamilem v této zatáčce taky padají. Další sjezd už jedeme všichni o hodně opatrněji a občas přibrzďujeme.

Dostáváme se na výše zmiňované rozcestí Margareta (1055 mnm), sundáváme běžky a nalíváme si horký čaj z termosek. A taky znova namažeme, protože jsme skoro všechen vosk sjeli. Dneska je trošku problém, že na sluníčku sníh povoluje, kdežto ve stínu je zmrzlý, což způsobuje problémy při stoupání, kdy nám občas lyže podjedou. Z Margarety opět stoupáme zhruba tři kilometry a pak nás čeká opět sjezd. Cestou se nám otevírají úžasné pohledy do zimní krajiny.

Přijíždíme na rozcestí Pod Homolí (1055 mnm) a já to tady hned poznávám. Tady jsme se napojili s Irmískem, když jsme spolu jeli na kolech ze Skřítku na Dlouhé Stráně. Opět si děláme krátkou pauzu a doplňujeme tekutiny. Tady už přibylo poměrně dost lidí a vypadá to na slušné procesí. Odtud už budeme stoupat až nahoru na Dlouhé Stráně. Jelikož na sluníčku musí být tak +20°C, sundávám bundu a pojedu jenom v termotriku.

Na další rozcestí to máme necelé tři kilometry a krajina se nám bude postupně otevírat. Nejprve mezi stromy pozorujeme protější hřebeny Jeleního hřbetu, Velkého Máje a Vysoké hole a poté začne vykukovat vysílač na Pradědu. Znovu se musím opakovat a konstatovat, že počasí je doslova fantastické. Že už máme něco za sebou, je ale znát a na rozcestí Malá Jezerná (1265 mnm) už celkem cítím stehna.

Z tohoto rozcestí mírně sjíždíme, poté se cesta vyrovnává a my krásně vidíme na protější Praděd. To se už napojujeme na silnici a ocitáme se pod horní nádrží. Samozřejmě až nahoru si ještě pěkně mákneme, ale odměnou nám jsou úchvatné výhledy. Přijíždíme k bufetu a je půl druhé. Čau máme perfektní, jen škoda, že se nemůžeme v bufetu očerstvit, protože je zavřeny. Sundáváme běžky a na horní nádrž musíme vyšplhat pěšky.

Jsme konečně nahoře a je to tady skvělé. Slunce, modrá obloha, zasněžené Jeseníky. Samozřejmě všechno fotíme. Pak znova nasazujeme běžky a celou horní nádrž si objedeme. Zastavujeme se jen u vrcholového rozcestníku Dlouhých Strání (1353 mnm). No a pak přichází to, na co se celou dobu těším – sjezd. Začínáme sjíždět od horní nádrže směrem na rozcestí Pod Horní nádrží (1175 mnm) a dále k Borovému potoku. Celý sjezd je asi 3 kilometry dlouhý a vede po široké cestě. Ale stejně už nemáme odvahu na to, abychom to pustili dolů.

Jelikož hodně ve sjezdu plužíme, nohy dostávají pořádně zabrat. A když musíme vystoupat úsek od Borového potoka k rozcestí Tetřeví chata, tak to celkem bolí. A to už nemluvím o sjezdu z Tetřeví chaty zpátky na Medvědí horu. Mám pocit, že mi buď uhoří stehna nebo že spadnu a zraním spoustu lidí okolo. Naštěstí se nic z toho nestane a já s úlevou sundávám lyže u lanovky.

Máme celkem hlad a hlavně chuť na pivko, tak jdeme do místního bufetu. No frontu bychom i zvládli, ale postupně zjišťujeme, že už nemají skoro nic na jídlo, zbývá jen polévka bez pečiva a co je nejhorší, vypadá to, že dojde pivo. Naštěstí na nás s Kamilem ještě vyjde a i zelňačka bez pečiva je výborná. Pak už na nic nečekáme a sjíždíme lanovku dolů zpátky na parkoviště. Po cestě se ještě zastavíme na pořádný dlabanec a vracíme se zpátky do Kroměříže.

16.02.2019