Tlumačov - Záhlinice - Kroměříž

Je začátek února a po zimě není ani památky. Na dnešek předpověď počasí hlásá více jak 10°C nad nulou a já lituji, že jsem si do Kroměříže nevzal kolo. Letošní zima mi vlastně ani jako zima nepřijde, protože jsme se před třemi týdny vrátili z dlouhého pobytu v teplých krajinách. Uvažujeme s miláčkem, co budeme dělat, když je tak hezky a nakonec se domlouváme, že půjdeme pěšky z Tlumačova do Kroměříže.

Vlak do Tlumačova nám odjíždí ve 12 hodin a po 20 minutách vystupujeme z vlaku. Míříme do naší oblíbené restaurace Schodky, kde si dáme oběd a až pak se vydáváme na cestu. Po včerejším plese nám procházka jenom prospěje. Procházíme Tlumačovem, projdeme přes velký železniční přejezd a míříme k areálu Kovošrotu. Jdeme po asfaltové silnici, na které není skoro žáden provoz a vycházíme za okraj obce.

Přehoupneme se přes kopeček a před námi vidíme obec Záhlinice v čele s budovou místního pivovaru. Ale až tam nedojdeme, zhruba v polovině trasy podcházíme železnici, přecházíme hlavní cestu a ocitáme se na polní cestě. Podle mapy bychom se tudy mohli dostat, jen doufám, že potok, který je na mapě, v pohodě přeskočíme. Když po pár set metrech k němu přicházíme, je jasné, že tudy cesta nepovede.

Vracíme se kousek zpátky a zkoušíme jinou polní cestu. Jenže ta je celkem rozježděná od traktorů a je tady docela dost bahna. Ještě, že je to jenom kousek. Jsme v Záhlinicích, procházíme okrajem obce a míříme k Němčickému rybníku. Tady je to krásný krajinný obraz v souvislosti se sluníčkem, oblohou plnou mraků, rybníkem a suchým rákosem na jeho březích. Děláme několik fotek a za tímto rybníkem uhýbáme vpravo.

Dostáváme se tímto mezi Němčický a Doubravický rybník. Tady jsme ještě nikdy nešli a jsem rád, že poznám v okolí něco nového. Po pár metrech odbočujeme vlevo a tentokrát jsme mezi rybníky Doubravickým a Pláňavským. Když dojdeme na jejich konec, musíme překročit říčku Rusavu. Naštěstí je tu ve vodě pár kamenů a i zábradlí, tak se to v pohodě dá. Vylezeme na val a dáváme se vpravo směrem na Hulín.

Po půl kilometru přicházíme k větší vodní ploše a tou je Hulínské štěrkoviště. Vzpomínáme s Irmískem, jak jsme se tady v létě koupali a mě okamžitě napadá, proč bych se nemohl vykoupat i teď. Irmísek mi říká, že jsem blázen, ale o to víc se mi do té vody vlézt chce. Svlékám se donaha a pomalu vstupuju do ledové vody. Krev mi tuhne v žilách, ale postupuji neohroženě dál. A když je miláček připravený fotit, nořím své celé tělo do vody, která má teplotu 3°C.

Déle, než pár sekund ale nevydržím a vracím se zpátky na břeh. Stojím nahatý na břehu, čekám, až oschnu a celá pokožka mě začíná pálit. Je to hodně příjemný pocit. Ale ikdyž jsem ještě mokrý, raději se rychle oblékám a pokračujeme v chůzi. Jenže následující necelé dva kilometry jsou útrapou. Cesta i okolní tráva je plná bahna a vody a my dlouze a složitě hledáme cestu dále. Samozřejmě jsme pěkně špinaví a už i trochu otrávení.

To se změní, až když vlezeme do lesa zvaného Zámeček. Tady se ocitáme na asfaltové cestičce. Zastavujeme se, dopíjíme zbytek horkého čaje a čistíme si obuv od největšího nánosu bahna. Na okraj Dolních Zahrad v Kroměříži to máme kilometr a půl. Když vylezeme ven z lesa, slunce zrovna zapadá za obzor. Udělám nějakou fotku a pak už procházíme uličkami a jdeme si dát pivko na hospůdky Na Hradě. To už to máme domů jen pár set metrů a po příchodu si napouštíme horkou vanu.

01.02.2020