Monte Cinto (2706 m.n.m)

Na dnešní výstup na nejvyšší horu Korsiky se těšíme. Je to příjemná změna – šlapat po svých, a ne do pedálů. Vstáváme za tmy, snídáme a Maty nám rozdává balíčky s jídlem. Nejdeme všichni, jde nás jen třetina. Ostatní mají volno a odpoledne se budou přesouvat do kempu v Corte. Opouštíme kemp ještě pořád za tmy a jdeme po štěrkové cestě směrem vzhůru. Po chvilce začíná pomalu svítat. Bohužel svítání a východ slunce není takový, jaký bychom si představovali. Předjíždějí nás dva auta a z toho jedno posléze zůstane viset v nějakém výmolu. Nechápu blázny, co kdyby mohli, tak vyjedou autem až na ten vrchol. Jdeme asi půldruhé hodinky, už je světlo a dostáváme se k polorozbořené chatě Berg de Petra Pinzuta. Zde široká štěrková cesta končí a začíná už pěšinka. Jdeme asi třičtvrtě hodinky a dostáváme se k další chatě l’Erco. Zde je možnost i přenocování, uvnitř chaty jsou postele a kamna. Venku pod přístřeškem jsou umyvadla a pitná voda. O chatu se tady pravidelně starají místní správci. Na chvíli tady odpočíváme, jíme a doplňujeme vodu. Jsme na úpatí Monte Cinta. Kolem nás jsou všude krásné skály a dokonce vylézá i sluníčko z oparu.

Vydáváme se dále na cestu a za chvíli začínáme konečně pořádně stoupat. Cesta vede sutí a tak výstup je docela hodně náročný. Cestu nám ukazují kamenní mužíčci. Cestou potkáváme pasoucí se krávy a nechápeme, jak se sem mohli vyšplhat. Hodinka náročné cesty v suti je za námi a vidíme, že jsme nastoupali už docela slušný kus. Suť mizí a odteď nás čeká cesta po skálách a kamenech. Vedle nás se objevují krásné skalní útvary a přichází tady i místo, kdy musíme použít ruce, abychom se dostali výše. Vše je relativně bezpečné a nehrozí riziko pádu. Pouze jedno místo se mi zdá být nebezpečné, a to když musíme po pětimetrové skalní římse přelézt nad 20 metrovým skalním srázem. Ale to všichni bezproblémově překonáváme a může se jít dál. Jdeme zase chvíli hrubou kamennou sutí a poté nás čeká výstup za pomocí všech čtyř končetin. Jde se jako po obrovských schodech. I toto místo zdárně překonáváme, dáváme si na kamenech pauzu, jíme a děláme společné foto. Podle pohledu do krajiny a uplynulého času cítíme, že zanedlouho staneme na vrcholu. Další půlhodinku zase musíme používat i ruce, jdeme po obrovských plátech a kamenech. Ještě pár kroků a jsme na vrcholu. Krása – podařilo se to bez jakýchkoliv potíží. Na vrcholku jsou už naši, tak nás vítají. Docela silně tady fouká a na řadu přicházejí větrovky. Na vrcholku je kříž a taky je zde umístěna vrcholová kniha, kde je spousta českých záznamů. Sedáme si na závětrnou stranu, vybalujeme Matyho čtvrtku chleba a pořádný kus salámu. Jíme, kocháme se nádherným výhledem a horami a společnost nám dělají nebojácní ptáci. Při pohledu směrem k Lozzi je kousíček pod vrcholem kamenná mohyla a je zde taky přistávací plocha pro vrtulník. Když se podíváme na druhou stranu, tak vidíme údolí a další hory a pod skály se nacházejí zbytky sněhu. Jsme zde skoro hodinku a pomalu se chystáme na cestu zpět.

Půjdeme až k chatě l’Erco jinou trasou. Sejdeme z vrcholku kousíček níž a pak budeme traversovat směrem doleva k horskému plesu Lac du Cinto. Cesta opět vede kamennými pláty, přes obrovské balvany a k plesu musíme z hřebene sejít opět tolik nenáviděnou kamennou sutí. Trvá nám to asi hodinku. Ale to už jsme na břehu průzračného cintského plesa. Neodolává asi nikdo a noříme se do ledové vody. Je to síla a moc dlouho se ve vodě vydržet nedá, ale je to skvělé osvěžení. Poté čekáme, až uschneme a vydáváme se dále. Jdeme už mírným klesáním a bohužel je tady spousta mužíčků a cest a my se dostáváme k poslední skalním kaskádám. Jsme cirka uprostřed, bezpečně se dají sejít z obou dvou stran. Já se rozhoduji zkusit štěstí a jdu za nosem dolů. Zpočátku to jde, ale asi uprostřed se dostávám k prudkému místu a asi 10 minut zvažuji, co mám udělat. Vracet se mi nechce a vzhledem k tomu, že nemám pohorky, ale obyčejné boty s celogumovou a rovnou podrážkou, které na skalách perfektně drží, riskuju a jdu dále dolů. Nebezpečný úsek po chvíli překonávám, ale docela se mi klepaly kolena. Teď už scházím k mnohačetným tůním a čekám na kamarády, až ke mně dorazí oklikou. Odtud už jdeme pěšinkou až k chatě l’Erco. Jsme dole a odtud už nás čekají asi dvě hodinky cesty stejnou trasou, kterou jsme přišli. Do tábora docházíme poslední, kolem páté hodinky, dáváme si rychle jídlo a vydáváme se ještě na cestu do Corte na kole.

06.09.2008