Roter Schrofen

Nadešel poslední den naší krátké dovolené v Tyrolsku a my trošku měníme plány. Jelikož hlásí odpoledne bouřky a déšť, rozhodujeme se, že nikam nepojedeme a vyrazíme na túru směrem nad náš hotel. V klidu si užíváme snídaňových švédských stolů, pak se oblékáme a okolo půl desáté míříme k nedaleké stanici lanovky. Ta nám pomůže se dostat od našeho hotelu Erlebnishotel Fendels (1400 mnm) k chatě Sattelklause (1860 mnm). Kupuji rovnou i zpáteční lístky a nasedáme na lanovku.

Terén se prudce zvedá a my jsme za deset minut u výše zmiňované chaty. Když jsem koukal do mapy, viděl jsem, že je tady ještě i další lanovka. Jenže to je pouze lyžařský vlek a tak teď zvažujeme, co dál. Jdeme si dát kafe do chaty Sattelklause a jelikož je počasí prozatím slibné, budeme pokračovat dále. Vycházíme od chaty Sattelklause a k další chatě s názvem Fendler Alm (1980 mnm) to máme necelé dva kilometry.

Cesta je to naprosto pohodová a my se můžeme kochat pohled do údolí a na protější masívy skal. Dokonce cestou nacházíme i nějaké houby. Vše si pečlivě fotím a po malé chvilce se vyhupujeme u chaty Fendler Alm. Sluníčko krásně svítí a já ukecávám Irmíska, abychom pokračovali dále směrem na vrchol Roter Schrofenu (2702mnm). Ukazatel sice ukazuje trasu dlouhou 3 hodiny, ale my jsme přece jenom o poznání rychlejší.

Odtud se cesta zvedá prudčeji a trika nám vlhnou potem. Ale pořád jdeme krásnou přírodou a hlavně je zde plno nádherně zbarveného borůvčí. Mám pocit, že se zde snoubí barva stříbrná s červenou a hnědou. A zvlášť je to patrné, když vyjdeme na volné prostranství pod Roter Schrofenem. Jméno dali vrcholu opravdu příznačné – Červená kreveta. Od chaty Fendler Alm jsme ušli asi dva kilometry, jsme ve výšce 2250 mnm a ocitli jsme se u horní stanice vleku.

Chatu Sattelklause máme jako na dlani a taktéž městečko Fendels, ve kterém jsme ubytovaní. Dělám tady několik fotek, včetně společných a chvíli odpočíváme. Opět se mi daří přemluvit Irmíska, ať pokračujeme dále na vrchol. Sice se na protějším masívu dost mračí, ale kdyby bylo nejhůř, seběhneme po sjezdovku na Sattelklause. Vypadá to, že vrchol je nadosah. Ale možná tak jen vzdálenostně.

Na vrchol je to sice jen kilometr, ale přímou čarou a je třeba překonat převýšení 450 metrů. Snažíme se šlapat po zdánlivé stezce, ale přesto nám občas podjedou boty. Já jsem sice ve svém živlu, ale Irmískovi se to už moc nepozdává. Když jsme zhruba v polovině cesty na vrchol, rozhoduje se, že už dále nepůjde a počká na mě. Já nasazuji brutální tempo, pot se mi řine z tváře, vidím vrcholový kříž, chybí mi asi sto metrů, když se z nebe ozve výrazné zaburácení hromu.

Zastavím se, ohlednu se a když vidím černavu, která se šine z protějších hor, na nic nečekám a obracím se ihned na cestu zpátky. Bohužel, dneska si svůj vrchol do deníčku nezapíšu. Irmísek samozřejmě bouřku taky zaregistrovala a snaží se co jak nejrychleji dostat níže. Napůl běžím, napůl skáču z prudkého svahu dolů a uvědomuju si, že chytit bouřku na takovém otevřeném prostranství může být opravdu nebezpečné.

Překvapivě rychle jsme zpátky u horní stanice vleku a na řadu přichází plán se sjezdovkou. Sice jsme teď žádný hrom nezaznamenali, ale mračí se celkem slušně. Říkáme si, že bychom se mohli schovat uprostřed svahu a jedné obslužné budky, kdyby začalo pršet. No jen nevím, jestli by to bylo rozumné, když u této budky stojí stožár od lanovky. Naštěstí pršet nezačíná a my zdoláváme sjezdovku dlouhou kilometr s převýšením 400 metrů na jeden zátah. No a samozřejmě dole na Sattelklause nás pekelně pálí stehna.

Jsou necelé dvě hodiny a vypadá to, že nakonec pršet nebude. Jdeme zpátky k chatě, dáváme si polévku a pivko. Mají zde zajímavou atrakci a tou jsou terénní tříkolky, na kterých se dá sjet až k našemu hotelu. Trošku si nadávám, že jsem koupil zpáteční lístky na lanovku a pak mě napadá, jestli bych slečnu v půjčovně nějak neukecal a nedala nám na ty tříkolky slevu. No jo, tady jsme v Alpách, tady není nic problém. Bere nám zpáteční jízdenky a připlatíme si každý jen 2€ navíc.

Tak dneska přece jenom bude ještě jeden adrenalinový zážitek. Nasazujeme si helmy, batohy si navlékáme zepředu a usazujeme se do tříkolek. Těm lze vytknout snad jen jednu věc a tou je nulové odpružení a každou nerovnost člověk pořádně pocítí. Vydáváme se na širokou štěrkovou cestu v délce více jak třech kilometrů a musím říct, že to byl fakt skvělý nápad. S tříkolkou se dá krásně smykovat v zatáčkách a i pomalejší jízda je dobrým zážitkem.

Na dolní stanici lanovky odevzdáváme tříkolky a za dalších 5 minut jsme na hotelu. Jelikož je teprve kolem čtvrté hodiny, jdeme si zaplavat do bazénu a vyhřát se do sauny. Dneska to byl opět parádní a zážitkový den, který je završen bavorským rautem. Jen je škoda, že už zítra musíme odjet ...

13.09.2018