logo
divider

Soutěska Samaria


Jsme na dovolené na ostrově Kréta a jelikož nás válení u moře dostatečně neuspokojuje, máme dnes v plánu zdolat jednu z nejdelších soutěsek v Evropě. Ta se nazývá Samaria a leží jihozápadně v pohoří Lefka Ori (Bílé hory). Jelikož je to daleká cesta a nelze se zpátky vrátit na výchozí místo, objednáváme si organizovaný zájezd u jedné z místních cestovních agentur. Dohromady zaplatíme 128 €, což je docela dost, ale snad to bude stát za to. Vstáváme před pátou, chystáme se a nedaleko našeho hotelu čekáme na autobus.

Něco po půl šesté vyjíždíme z našeho městečka Anissaras a po cestě několikrát odbočíme do nějakého letoviska a nabíráme další turisty. Dokonce máme to štěstí, že vidíme nádherný východ slunce nad mořem. Bohužel cesta autobusem trvá bezmála 5 hodin a to mi celkem ubírá na náladě. Naštěstí posledních pár kilometrů je zajímavých, vyjíždíme serpentinami na náhorní plošinu Omalos, kde máme krátkou zastávku a za další dva kilometry se ocitáme na místě zvaném Xiloskalo (1227 mnm), které tvoří bránu do soutěsky Samaria.

Mažeme se opalovacím krémem, doplňujeme tekutiny, dáváme si pokrývky hlavy, utahujeme si tkaničky do bot a vyrážíme do slavné soutěsky. Už první pohled bere dech, máme před sebou nádhernou skalnatou horu Giglios (2080 mnm). Začínáme velmi prudce scházet po kamenné cestičce a noříme se hlouběji do soutěsky. Po pár set metrech je jasné, že dneska to až tak jednoduchý výšlap nebude. Je pořádně horko (a jak později zjišťujeme je to nejteplejší den našeho pobytu na Krétě), chůze v kamenném chodníčku není také zrovna jednoduchá a proto absolutně nechápeme, jak se tady někdo může vydat jen v sandálech.

Samozřejmě každou chvíli stojíme a já si vše fotím. Vzhledem k tomu, že jsme zde přijeli později, jsme ušetřeni davu turistů a šlapeme zde jen my z našeho autobusu. Po další malé chvíli přicházíme k pramenu pitné vody a po další chvíli nacházíme mezi stromy uvázaného oslíka. Vyfotím si ho a Irmísek si odskakuje na nedaleké WC. Když vyleze, lapá po vzduchu a říká mi, že tohle už ne, raději někde za strom.

Postupně se nám sestup mírní a vcházíme do lesa. Na jednom paloučku je neskutečně množství kamenných mužíčků a tohle jsme ještě nikde jinde neviděli. Říká se, že kdo zde postaví kamenného mužíčka, ještě se do soutěsky vrátí. Samozřejmě fotíme, míjíme další pramen s pitnou vodou a po pár desítkách metrů se zastavujeme a dáváme si svačinku, kterou jsme dostali v hotelu. Ta obnáší bagetu se sýrem a salámem, jablko, pomeranč a malou balenou vodu. No aspoň něco. Po chviličce pauzy se vydáváme dále, cestou objevuji zajímavý nízký strom, který ihned využiju ke společné fotce. Další fotky děláme o kousek dále, kde teče malý potůček.

Máme za sebou 1/3 cesty a už se cítíme trošku unavení. Přece jenom jižní slunce roztápí i tuto soutěsku. Přicházíme na místo, kde poprvé spatříme symbol této soutěsky – divoké kozy Kri Kri, kde potkáváme hlídače z NP Samaria a kde se rovněž nacházejí nějaká stará stavení. Chvíli se radujeme, že už jsme v polovině cesty, ale není tomu tak. Nezbývá, než pokračovat dále. Jde se teď velice příjemně, kolem sebe máme tekoucí potůček s úžasně průzračnými tůněmi a dokonce doháníme tři jeptišky. No nestačíme se divit, koho se zde dá potkat. O to větší je mé překvapení, když z jejich úst slyším polštinu.

Nyní jsme překročili potok a začínáme opět trošku stoupat. Opět míjíme pramen s pitnou vodou a fotíme si Kri Kri i s malými. Když začínáme klesat, vycházíme na otevřené místo a dnes je vedro opravdu pořádné. Naštěstí zanedlouho přicházíme do poloviny naší trasy, kterou tvoří opuštěná vesnička Samaria. Zde žilo izolovaně od okolního světa až do roku 1967 asi 7 rodin. Nyní Samaria slouží jako sídlo lesní správy a lékařské ambulance. Překračujeme most a už se usazujeme ve vesničce v dokonalém stínu stromů. Dáváme si další část svačinky a pořádně doplňujeme tekutiny. Oba dva se shodujeme na tom, že ikdyž jsme teprve v polovině cesty, začínáme být zmožení.

Po půl hodince se vydáváme na další cestu, chvíli jdeme příjemně mezi stromy, vidíme několik ruin domů a poté vcházíme do širokého řečiště. To nás vítá informační tabulkou: „Velké nebezpečí – procházejte rychle“. Okolní skály se začínají přibližovat k sobě a v nejvyšších místech dosahují výšky až 600 metrů. Před sebou máme opět ty tři jeptišky a vidíme, jak jsou miniaturní v okolních kamenech a skálách. Vcházíme do nejužších míst soutěsky a docela tady fičí vítr. Ale ta krása kolem nás je úchvatná. Obrovské skály jsou důkazem, jak je příroda mocná.

Tímto kráčíme necelé 3 kilometry a i zde je cesta trošku náročnější. Musíme přeskakovat balvany a na několika místech přelézat potok po dřevěných lávkách. Postupně doháníme docela početnou skupinu turistů, tak si říkáme, že jdeme docela rychle, ikdyž já to trošku zdržuji, protože fotím spoustu fotek. Skály se k sobě přibližují, až přicházíme k nejužšímu místu soutěsky. To se nazývá Sideroportes (Železná brána) a zde je soutěska úzká 3,5 metrů a skály nad hlavou se tyčí do výše přesahující 300 metrů. Toto místo musí zanechat dojem v každém. Cesta se opět rozšiřuje, procházíme po dvou dřevěných mostech a zanedlouho se ocitáme na konci NP Samaria.

Tady, zcela nečekaně, je menší taverna, kde mají čepované pivo. A k mému úžasu zde čepují tupláky. Jednoho si za 5 € objednáváme a pochutnáváme si na výborném německém pivu. Tak tohle je opravdu zasloužená odměna. Akorát, když turisté vidí Irmíska pít z tupláku, tak jen s úsměvem uznale pokyvují hlavou. Nicméně čas kvapí, zas tak rychlí jsme nebyli, a tak se vydáváme dál. K moři do vesničky Agia Roumeli to máme ještě asi kilometr a půl. Což o to, jezdí tady minibus, který vás tam za 1,5 € zaveze, ale my si chceme Samarii vychutnat pěšky celou.

Teď už jdeme po asfaltové cestě, vidíme před sebou na kopci nějakou pevnost a za několik minut nás vítá pár domečků a taveren ve vesničce Agia Roumeli. Jsme na pobřeží Lybijského moře a to si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Máme zhruba 15 minut na to, abychom skočili do moře. Po 14 našlapaných kilometrech v těžkém terénu a pořádném vedru je ponoření do mořských vln jako balzám na duši. Bohužel se nemůžeme zdržovat, protože Agia Roumeli je přístupná pouze z moře, nevede zde žádná cesta a nám odjíždí trajekt v 17:30.

Cesta trajektem nám trvá hodinku a půl a je rovněž zajímavé pozorovat jižní pobřeží Kréty. Na lodi si ještě kupujeme nějakou svačinku a plechovku Coly, která je dneska příjemným zpestřením pitného režimu. Připlouváme do vesničky Chora Sfakion, kde nás čeká autobus. Nasedáme, opět stoupáme serpentinami nahoru a vracíme se pomalu zpátky. Cesta trvá 3,5 hodiny a je nám jasné, že dneska večeři nestihneme. K hotelu přijíždíme ve 22:30 totálně znavení. Jdeme si ještě koupit do nedalekého obchůdku láhvové pivo a to si vychutnáváme na balkónu pokoje. To, že byl dneska nejteplejší den, nám potvrzuje i noc, kdy teplota neklesá pod 30°C. Ještě, že jsme tak utahaní a ihned usínáme …

18.06.2014

divider
divider

Délka trasy: 14 km

Nastoupané metry: 10 m

Sestoupané metry: 1 237 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek