Lago del Sorapis (1926 mnm)

Dneska je druhý den naší dovolené v italských Dolomitech a na dnešní den máme naplánovanou túru k plesu Lago del Sorapis. Vstáváme poměrně brzo, snídaně je o půl 8 a odjezd v 8:15. Nasnídáme se, sbalíme batohy, svačinky a do termosek si nabereme čaj. Směřujeme se jako včera přes Toblach a Misurinu až na Passo Tre Croci (1809 mnm), kde nám autobus zastavuje. Dáváme si jako vždy kafíčko a do půl hodinky se vydáváme na cestu. A k naší radosti je opět na nebi sluníčko a jen pár mráčku dokresluje nádheru zdejší přírody.

Vycházíme od Třech Křížů (Tre Croci) a zpočátku jdeme mírnou lesní cestou po trase č. 213 Asi až po kilometru se nám cesta začíná zvedat a na cestě přibývá kamenů. Cestu nám lemují krásně rozvité květy azálií a za námi se tyčí vrchol Monte Cristalla, na který se dnes vydali někteří z nás, ale tam i zpět lanovkou. Stoupáme asi další kilometr a přicházíme k rozcestí, kde doprava vede cesta k chatě Tondi a doleva, po č. 216, vede k jezeru Sorapis. My tedy odbočujeme vlevo a po krátké doby zastavujeme a v závětří si dáváme první část svačinky.

Před námi jsou sněhová a suťová pole a já využívám přestávky k tomu, že se na jednom ze sněhových polí fotím bez jakéhokoliv oblečení. Irmísek se mi směje, protože sníh opravdu studí, když si do něho lehnu. Po krátké pauze se vydáváme dále a začínáme stoupat suťovými poli. Cesta začíná být těžší, protože to v suti občas uklouzne. Když se vyšplháme o pár set metrů výše, přicházíme k jedné skále, na které děláme skvělé fotky a hlavně máme famózní výhled na celý masív Monte Cristalla. Vidíme, že je vrchol zahalen v mracích, tak litujeme ty, kteří se tam vydali lanovkou. Později se dovídáme, že i tam mraky zmizeli a měli fantastický výhled.

Teď je před námi prudké stoupání až do sedla Marcoira (2307 mnm), jak jinak než sutí a sněhovým polem, a podle mě to je nejnebezpečnější část celé dnešní trasy. Prudce stoupající profil způsobí, že uvolním jeden kámen a ten nabírá rychlost směrem k ostatním dolů. Řvu na ně, ať si dají pozor, ale naštěstí to bylo v místě, kdy jsem byl mimo osu s ostatníma, tak je kámen v bezpečné vzdálenosti míjí. Uf, raději nechci domýšlet, kdyby pode mnou šlo třeba třicet lidí. Poslední metry do sedla šlapu ve sněhu a pak se v závětří sedla usazuji na trávě a čekám, až dorazí miláček se zbytkem grupy.

V sedle doplňujeme tekutiny, chvilku odpočíváme a kocháme se výhledem, který se nám otevřel na druhou stranu. Jak je to tady krásné se snad ani nedá slovy popsat. Před sebou vidíme další dva kilometry naší cesty. Zpočátku sestupujeme po stezce, poté se nám cesta vyrovnává a pak už zase jdeme chvíli suťovým a chvíli sněhovým polem. Máme odsud výhled na jezero Misurina a na masív Tre Cime, okolo kterého jsme včera procházeli. Nyní je před námi krátká a bezpečná ferratka. Stoupáme po skálách vzhůru a přidržujeme se ocelového lana. Pod námi je pořádná hloubka a prostě tohle to všechno v nás zanechává hluboký zážitek. Přehoupli jsme se, začínáme klesat a jdeme kamenitou cestičkou.

Po krátké době spatřím před sebou modrý flek. Neuvěřitelné, tohle jsem ještě neviděl. Jezero má tak azurovou barvu, že je snad napuštěna barvou anebo v něm utopili všechny šmouly na světě. I ostatním tento pohled vyráží dech. Teď už nám zbývají asi tři kiláky dolů k jezeru. Trošku opouštím ostatním, dolů jdu svým tempem a celkem makám. Nápad to ale nebyl úplně nejlepší, protože mě po chvíli začíná bolet levé koleno a každý doskok nebo došlap působí čím dál tím větší bolest. V jednom místě potkávám lidi z našeho zájezdu, chvíli poklábosíme a pak je předbíhám. Bolest začíná být celkem otravující a já doufám, že už brzo to celkem prudké klesání skončí.

Už jsem naštěstí dole, teď zase chvíli mírně stoupám a přicházím k rozcestí, kde vede cesta k chatě Sorapis a druhá ke stejnojmennému jezeru. Tady sundávám batoh, vyvaluji se na kámen a čekám, až dorazí ostatní. Za deset minut jsou u mě a společně míříme k jezeru, které je odsud vzdálené 50 metrů. Úžasná modrá barva přetrvává, sedáme si u jezera a dáváme si druhou svačinku. Pak koukám, že se dá jezero obejít dokola a ostatní jsou taky pro, tak zase putujeme o kousek dál.

Jenže hned po chvíli se cesta dostává na skálu a v jednom místě je třeba prudkou skálu slézt zpátky na stezku. Ikdyž jsou to asi 3 metry, jednoduché to zrovna není. Ale vše úspěšně zvládáme, společně s Irmískem se necháváme vyfotit s jezerem v zádech a holky si pak jdou odpočinout na travnatou louku u jezera. Já mám ještě chuť zjistit, jak vypadá jezero z výšky z druhé strany, tak lezu asi na 100 metrů vysoký prudký kopec nad jezerem. No to jsem si zase dal, výhled parádní, ale ten kopec mi ubral zase trošku sil a hlavně při cestě dolů se zase ozývá koleno. Jak posléze zjistím, můj miláček má stejný problém. Hm, jsme to dobrý chromý pár.

Holky si mezitím odpočinuli a jelikož doba pokročila, chystáme se na cestu nazpátek. Ale nejdříve jdeme ještě k chatě Sorapis (1926 mnm), která je odsud vzdálená asi sto metrů. Ale jen si to tady občíhneme a míříme dále. Chvíli jdeme stejnou cestou, jakou jsme sem přišli, ale na rozcestí pokračujeme rovně a mírně dolů po cestě č. 215. Tady aspoň ty naše kolena tolik netrpí. Jdeme úzkou stezkou, občas máme ku pomoci zase ocelové lana a občas se pod námi tkví několikasetmetrová ďoura. Tady ta stezka je taky trochu adrenalinová. Obtáčíme se zpátky, znova vidíme jezero Misurina a teď se nám cestička houpe. Vcházíme do lesního porostu a jde se pohodově. Akorát už je na nás znát únava a cesta se zdá nekonečná. V jednom místě ještě překřižujeme sněhové pole a za další dva kilometry jsem zpátky na Passo Tre Croci.

Ještě máme půl hodiny do odjezdu autobusu, čili rychle vyzout pohorky, plácnout sebou do trávy a otevřít si zasloužené pivo. Jsme s dnešní trasou opět moc spokojeni, opět v nás zanechala hluboký dojem. Pak už nezbývá, než vydržet hodinovou jízdu autobusem zpátky do San Martino a můžeme se těšit na pořádnou večeři a hlavně pořádnou sprchu.

09.07.2013