Tre Cime

Včera večer jsme přijeli do malebné italské vesničky San Martino v údolí Casies a dnes vyrážíme na naší první túru v Dolomitech. Cílem je vyhlášená oblast okolo Tre Cime. Po snídani nasedáme do autobusu, projíždíme Toblachem a za půl hodiny parkujeme u jezera Misurina, kde máme krátkou zastávku. Poté nás autobus vyváží až k chatě Auronzo, odkud už pošlapeme po svých.

Dáváme si ještě kafíčko u autobusu a rozhlížíme se po okolí, které doslova bere dech. Všude okolo vysoké hory a skály. A ikdyž jsme hodně vysoko, je tady teplo a jsme oblečení jen v krátkých trikách a kraťasech. Pak už nahazujeme batohy na záda a vyrážíme. Nejprve projdeme okolo výše zmiňované chaty Auronzo (2330 mnm) a čeká nás široká, víceméně rovná, cesta 101 až k nedaleké chatě Lavaredo (2344 mnm). Hned na začátku cestu potkáváme skupinku bikerů a já jim jen tiše závidím. Cestou míjíme po levé straně zvoničku a na druhou stranu máme výhled na nějaké dva památníky a údolí. Jsme tady asi jen hodinu, ale už za tu chvíli si nás Dolomity získávají. Po pár set metrech přicházíme k chatě Lavaredo.

Nyní už začínáme trošku stoupat, kolem nás se začíná objevovat sníh a po levé ruce máme masív Tre Cime. Uděláme si nějaké fotky na sněhu, ještě něco vyšlápneme a otevírá se nám pohled do dalšího údolí a v dáli vidíme i další cíl naší cesty, a to chatu Locatelli (2438 mnm). Teď začínáme klesat a pomalu se nám ukazují kolmé stěny Tre Cime v celé své kráse. Ve sněhu jsou vymleté tunely od vody a já se do jednoho z nich schovávám a miláček mě fotí. No nevím, kdybych do toho tunýlku zahučel, tak by mě už asi nikdo nenašel.

Když jsme asi na půli cesty k chatě, z vrcholku Paternkofelu se začne ozývat troubení na trubku. Skoro všichni turisté, a že jich tady je, se zastaví a zaposlouchají se do tónů hudby. Po ukončení hraní tleskáme. Musím říct, že to byl silný zážitek, tohle bych tady nečekal. Teď ještě kousek scházíme, abychom mohli zase zpátky stoupat k chatě. K té po chvilce přicházíme a usazujeme se na lavičkách. Teď už vytáhneme svačiny a doplníme energii. Chleba, paštika, sýr a už se ládujeme.

Po půlhodince se chystáme dále, ale my s Irmískem ještě chceme vylézt na kopec nad chatou. Opouštíme teda zbytek turistů a vydáváme se na vrcholek Sasso di Sesto (2539 mnm). Nahoru jdeme po vyšlapané cestičce a pod námi se krásně ukazuje Lago di Piani. Uděláme si pár společných fotek a míříme dále k vrcholu. Na ten se záhy dostáváme a pod sebou máme chatu Locatelli jako na dlani. Uf, z těch výšek se jednomu zatočí hlava. Prosíme dva alpinisty, ať nás vyfotí, chvíli se ještě kocháme úchvatným výhledem na Tre Cime a chystáme se na cestu zpátky k chatě.

Tentokrát nejdeme stejnou cestou, bereme to zkratkami a občas musíme použít všechny čtyři končetiny, abychom slezli níže. Bez jakýchkoliv problémů jsme dole u chaty, dáváme si čaj a scházíme pod chatu na rozcestí. Teď už půjdeme po trase č.102, a ta nás dovede údolím Rienza kole stejnojmenné říčky až v hlavní cestě a jezeru Landro, kde nás naloží autobus. Zpoza Sasso di Sesto vylézají těžké a temné mraky a my jen doufáme, že nás nechytí nějaká bouřka. Naštěstí se pak mraky přeženou bez jakýchkoliv srážek.

Začínáme klesat a po chvíli se odpojujeme od okružní trasy okolo Tre Cime a konečně jdeme sami. Procházíme okolo mokřin, ze kterých se postupně formuje říčka Rienza. Když přicházíme k hraně, která prudce padá do údolí, je nám jasné, že tento úsek cesty bude náročnější a hlavně lýtkové svaly dostanou pořádně zabrat. Prudce klesáme, ale není to nic hrozného, stezka se klikatí a sklon je snesitelný. Dokonce máme po pravé ruce pár vodopádků. Samozřejmě já všechno fotím. Asi kilometrový úsek je brzo za námi a klesání se nám zase umoudřuje. Děláme další pauzu a doplňujeme tekutiny.

Dále pokračujeme chvíli lesní cestou, chvíli suťovými poli, ale cesta už je pohodová. Znova vysvítá sluníčko a my si naplno vychutnáváme alpskou přírodu. Je vidět podle koryta, jak obrovskou sílu musí mít říčka, když tady taje sníh nebo tady silně prší. Když jsme asi v polovině cesty, slyšíme záchranářský vrtulník, která nám posléze proletí nad hlavami a slyšíme, jak přistává někde v místech, odkud jsme přišli. Po pár set metrech narážíme na vozidlo horské služby, které dojelo do místa, kam mohlo a záchranáře, který se s vrtulníkem domlouvá. Odtud už začíná poměrně široká štěrková cesta. Dohru se záchranářským vozidlem máme o deset minut později, kdy nás dojíždí a vidíme, jak záchranáři odhazují řidičovi velké kameny z cesty. Neváhám a taky jim dva větší kameny odklidím z jízdní dráhy. Chlapi poděkují a pak se nás na něco ptají německy. Ani já ani Irmísek německy neumíme, ale dedukujeme, že nás chtěli asi svézt dolů.

Ale my jsme přece sem jeli kvůli turistice, a ne jezdit autem, a tak šlapeme dále pěšky. Vidíme podle ukazatelů, že to máme do cíle naší cesty asi 30 minut. Říčka celkem nabírá na síle, cestou potkáme ještě dva cyklisty, nebo spíše řečeno nějaké myslivce na kolech a zanedlouho už před sebou vidíme restauraci u jezera Landro. Přicházíme dolů, setkáváme se zbytkem naší skupiny a teď máme hodinku, než přijede autobus od chaty Auronzo, který tam bude nabírat turisty, kteří šli okružní cestou okolo Tre Cime. Jdeme tedy do restaurace, holky si dávají kafíčko, já ochutnávám místní čepované pivo Forst.

Po nalodění se na palubu autobusu, sjíždíme o pár kilometrů níž a před Toblachem zastavujeme na krátkou chvíli u vojenského hřbitova. Ten se mi moc líbí, je prostý, v lese a všechny kříže jsou ocelové. Než nastoupím do autobusu, sundávám boty a procházím se v ledové říčce. To je blaho pro mé uchozené nožky. Pak už nás čeká půlhodinový přesun do San Martino a do půl hodinky si pochutnáváme na polévce a teplé večeři na chatě Velehrad.

08.07.2013