logo
divider

Údolí Mrtvých


Jsme na dovolené na Krétě a po soutěsce Samarii máme v plánu další, tentokrát s názvem Údolí Mrtvých a nacházející se na východním pobřeží Kréty. Večer si půjčujeme auto a ráno vstáváme v 7 hodin. Nezbytné přípravy a už se vrháme do zdejší dopravy. Čeká mě více jak 150 kilometrů, čili skoro 3 hodiny jízdy.

Nejprve projíždíme většími městy jako je Agios Nikolaos, poté serpentinami stoupáme nad zátoku Mirabello bay, kde na chvíli zastavíme a uděláme nějaké fotky. Dalším velkým městem, které nás čeká je Sitia. Tou se propleteme a zastavujeme na pláži za městem, kde se nachází skelet velkého hotelu. Krásné místo, krásná pláž, ale bohužel tento podnikatelský záměr nevyšel. Teď se znovu šplháme vzhůru a po projetí městečka Zakros parkujeme na začátku Údolí Mrtvých.

Opět nezbytná příprava, jako pokrývka hlavy, doplnění tekutin, namazání se opalovacím krémem a můžeme vyrazit na túru. Dnes nás čeká pouze 10 kilometrů a naštěstí není ani takové teplo jako při našem putování Samarii. Začínáme scházet, procházíme malým olivovým hájem a už otevíráme železnou branku do Údolí Smrti. Vítají nás kozy a my vcházíme do zalesněného prostoru. Cesta se různě proplétá mezi stromky a keři a my máme chvilkami pocit, že jsme uprostřed nějaké džungle. Cestou potkáváme několik zajímavě rostlých stromů, u kterých se samozřejmě fotíme. Po zhruba kilometru přicházíme k rozcestníku, kde se dáváme směrem na Kato Zakros.

Od rozcestníku už se ocitáme na dně údolí, cesta už klesá minimálně a kolem nás se objevují skály. Jsme doslova omámení vůní z všudypřítomných keříčků tymiánu a rozkvetlých oleandrů. Už teď na začátku naší cesty se s miláčkem shodujeme, že se nám to tady líbí víc než soutěska Samaria. Jeden z důvodů je určitě i ten, že jsme ještě nepotkali ani živáčka. Zdejší skály nedosahují zdaleka takové výšky jako ty v Samarii, přesto mají své kouzlo. Jsou zbarveny žlutohnědě a protkány spoustou přírodních i uměle vytvořených jeskyní., do kterých se pohřbívali, za dob Minojské éry (2700 – 1450 př.n.l.), mrtví. Když tohle víte, jste zde v údolí sami a do toho někde ve skalách zamečí kůzle, přeběhne vám po zádech mráz.

Postupujeme dále a ve zhruba polovině cesty nás čeká trošku obtížnější úsek. Musíme přeskakovat po velkých balvanech a místy i hledat cestu. Ale tohle trvá jen asi 100 metrů a už jsme zase na vyšlapané stezce. Teď už kráčíme po otevřené krajině a jihomořské slunce do nás opírá své paprsky. Naštěstí opravdu není tak velké vedro a zvládáme to bez obtíží. Pokud se najde nějaký stín stromů, okamžitě ho využíváme ke krátké zastávce a doplnění tekutin. Nyní se nám okolní skalní stěny přibližují k sobě a působí o to krásnějším dojmem. Nyní už narážíme na asi dva páry turistů, které jsme dohnali.

Přicházíme na konec údolí, procházíme opět kovovou brankou a po několika set metrech vycházíme nad městečkem Kato Zakros. Městečko asi není ale úplně to pravé slovo, nachází se zde jen několik domečků a taveren. Nejprve procházíme kolem archeologického naleziště a zde se, po Knossu, nacházel druhý nejvýznamnější Minojský palác. Sejdeme ještě asi 200 metrů a ocitáme se fantastické pláži s několika tavernami. Do jedné z nich usedáme, dáváme si výborné řecké chlazení pivo a posléze si objednáváme gyros. Uděláme si několik fotek na pláži, chvíli si odpočineme a vydáváme se na cestu zpátky.

Zpáteční cesta nám vede úplně stejnou cestou, jakou jsme zde přišli, a ta nám kupodivu utíká rychleji. Teď znova procházíme mezi stěnami skal a potkáváme opět několik turistů. Zvolili jsme celkem ostré tempo, pot se z nás jen řine a každou chvíli musíme doplňovat tekutiny. Ani ne za hodinku jsme zpátky u rozcestníku a vcházíme do stínu stromů. Tady nám to také uteče poměrně rychle a už se šplháme zpátky na parkoviště k autu.

Ještě po cestě údolím se domlouváme, že pojedeme zpátky jinou trasou. Čili kousek se vracíme a za městečkem Zakros odbočujeme doleva a začínáme vyjíždět nahoru serpentinami. Úchvatný výhled, ale já se chvilkami bojím, aby to náš litrový Chevrolet vůbec vyjel anebo aby se neuvařil. Naštěstí se tak nestává a my sjíždíme k jižnímu pobřeží Kréty. Projíždíme Ierapetrou a poté zase začínáme stoupat do vnitrozemí. V jedné nečekané restauraci s fantastickou vyhlídkou si dáváme kafíčko a pokračujeme dále.

Z hlavní cesty odbočujeme v Marthě a už jedeme po místní komunikaci směrem na náhorní plošinu Lassithi. Pokud jsem se předtím domníval, že jsem jel pořádnými serpentinami, není to nic proti tomu, co mě čeká teď. Cesta chvíli v jedné vesničce skoro končí, má prašný charakter a mezi domy se sotva vlezu s autem. No nazdar, zabloudili jsme? Ne. Cesta se trošičku rozšiřuje a je pokrytá novým asfaltem. Ale tyhle serpentiny opravdu nemají chybu. Musím jet na jedničku, protože jinak by to litrový motor nedal. Libuju si, jedině, co mi tady chybí je pořádná nálož koní pod kapotou. Dostáváme se do nějakého průsmyku, a to, že jsme vysoko, je jasné z toho, jak se nad námi honí mraky a halí vrcholky do bílého závoje. Uf, teď zase pár serpentin dolů a jsme na vytoužené náhorní plošině.

Parkujeme auto ve vesničce Psychró a odtud půjdeme asi kilometr vzhůru k jeskyni Dikteo Andro. Zde se podle pověsti narodil Zeus, podle jiných se zde pouze ukrýval. Ať tak či tak, scházíme do malé jeskyně plné krápníků. Ikdyž tuto jeskyni člověk projde za 10 minut, určitě stojí za spatření. Uděláme několik fotek, vcházíme na denní světlo a chvíli se kocháme pohledem na Lassithi, náhorní plošinu, která je charakteristická svými větrnými mlýny. Jelikož už doba pokročila a my chceme stihnout večeři, vydáváme se na cestu dolů k autu.

Z Lassithi sjíždíme skoro výškový kilometr k našemu pobřeží. Naštěstí je cesta kvalitní, široká a nemá ani tak moc zatáček, tak za necelou hodinku vracíme auto do půjčovny vedle našeho hotelu. Paráda, všechno co jsme dneska chtěli, jsme stihli a můžeme si jít naplnit žaludky. Po večeři si dáváme sprchu a jdeme se posadit ven na terasu a dáváme si zdejší růžové víno.

20.06.2014

divider
divider

Délka trasy: 9 km

Nastoupané metry: 195 m

Sestoupané metry: 195 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek