Marina di Campo - Lacona - Porto Azzuro - Rio Elba - Rio Marina - Cavo - Rio Elba - Magazzini - Portoferraio - Procchio - Marina di Campo

Je desátý den naší dovolené na Elbě a my se dneska vydáme do nejvzdálenějšího městečka s názvem Cavo. Na dnešní akci s námi vyjíždí i Ruda a tak nás pojede 10 – já s Irmískem, Alča s Jarčou, Monča s Peťou a Davidem, Karel s Jirkou. Po snídani, převléknutí se a zabalení si nejnutnějších věcí jsme připraveni vyrazit. Počasí je opět nádherné a my o půl desáté vyrážíme z našeho kempu v Marině di Campo.

Najíždíme po pár set metrech na „náš“ kopec a začíná čtyř kilometrové stoupání až do výšky 260 metrů nad mořem. Je to pokaždé docela zabíračka, protože člověk není ještě rozšlapaný a svaly nejsou zahřáté. Pomalu ale jistě vyjíždíme nahoru, já se trošku trhám a společně s Peťou čekáme nahoře na ostatní.

Teď nás čeká sjezd dolů do Lacony a to, co jsme šlapali půl hodiny, máme za 5 minut sjeté. Projíždíme městečkem a za ním začínáme opět stoupat. Dostáváme se na cestu podél pobřeží a na jedné z vyhlídek zastavujeme a hromadně se fotíme. Pak už pokračujeme dále, zhoupneme se a najíždíme na hlavní cestu vedoucí z Portoferraia do Porto Azzura. Jak jsem již několikrát psal, nemám tuto cestu rád pro její hustý provoz. Nedá se ale nic dělat, šlapeme zhruba čtyři kilometry a musíme dávat pořádný pozor.

Před Porto Azzurem kousíček zase nastoupáme a ocitáme se na krásné vyhlídce na celý přístav a město. Teď už nezbývá, než sjet dolů a směřujeme se na náměstí. Tady si dáváme první pauzu a jdeme na kafíčko do jedné z kaváren. Opět si uděláme hromadnou fotku a po půlhodince jsme připraveni na další etapu naší trasy.

Projíždíme Porto Azzurem a za městečkem začínáme opět stoupat. Jedeme zase po hlavní cestě, ale tady je ten provoz úplně v klidu. Cesta se nám klikatí a když jsme ve výšce zhruba 150 mnm, otevírá se nám výhled na nejstarší elbské město s názvem Rio Elba. Město je vzdálené ještě asi dva kilometry, ale poměrně rychle se ocitáme na jeho hranicích. Prohlídku tohoto města dneska vynecháváme a stačíme svá řídítka vpravo dolů.

Sjezd je pohodový, akorát v polovině se nachází objížďka, protože je cesta uzavřena kvůli sesunutému mostku. My s Peťou, Karlem a Davidem jedeme přes tento mostek a ostatní si dávají krátkou objížďku. Už jsme na hranici dalšího města, které se nazývá Rio Marina. Tady sjíždíme až do přístavu a čekáme na zbytek party. Jdeme se pak podívat až na konec mola, kde se nachází věžička a hlavně je tady fantastický pohled na celé město. Chvilku se tady zdržíme a děláme spousty fotek.

Z Rio Mariny začínáme zase trošku stoupat a dostáváme se ke starému nákladnímu molu. Stále nechápu, jaktože toto molo pořád stojí. Uhnilé kovové piloty a kompletně rezavé molo je dalším námětem na focení. Od mola pokračujeme v mírném stoupání a dostáváme se na cestu podél pobřeží. To je tady velmi zajímavé, dá se říci divoké a hlavně je zbarvené do ruda. Jedeme zhruba sedm kilometrů, cesta se nám několikrát zatočí a zhoupne a poté už sjíždíme do našeho cíle.

Vjíždíme na hlavní ulici v Cavu, která vede podél celé pláže a přístavu. Tady si uděláme další zastávku a jdeme si dát čepované pivko a další občerstvení. Peťa s Mončou a Davidem si dokonce dávají pizzu. Po pauze znova nasedáme na biky a já všechny vedu na konec Cava, kde se nachází vyhlídka a tu je vidět, když plujeme trajektem na Elbu. Opět si dáváme pivko, tentokrát lahvové, protože je zde otevřený místní bufet. S Irmískem si dáváme svačinku a znova děláme několik fotek.

Jsme v polovině naší cesty, máme ujeto 40 kilometrů a já vím, že naše další cesta bude náročná, co se týká stoupání. Nebudeme se vracet do Rio Elby stejnou cestou, ale pojedeme vnitrem pod horami. Z Cava začínáme ihned stoupat, ale nutno říct, že ikdyž je stoupání několika kilometrové, není tak prudké a my můžeme jet relativně v klidu. Jedu s Peťou, povídáme si a holky s Davidem jsou za námi. Jarča, Alča, Ruda, Karel a Jirka jeli už před námi, nejspíš měli strach, že by nám nestíhali a zabloudili by. Dosahujeme nejvyššího bodu v tomto stoupání a nacházíme se pod pevností Fortezza del Giogo. Odtud nás čeká velmi mírný, asi dvou kilometrový sjezd do Rio Elba.

Setkáváme se všichni před městem a já se ostatních ptám, jestli chtějí jet do centra a prohlédnout si to tady. Většina nechce, a tak projíždím e pod městem a dostáváme se na malý kruhový objezd, na kterém jsme už dneska byli. Ale opět nepojedeme do Porto Azzura, ale přejedeme si vrcholy hor a budeme sjíždět do Portoferraia. Já vyrážím jako první a nevím proč, ale pokaždé v tomto kopci potřebuju makat a jet naplno.

Opírám se do pedálů, začínám dýchat jak lokomotiva a pot mi začíná zalévat kůži. Nevadí, mám dobrý pocit a hlavně se mi líbí, jak všechny nechávám vzadu za sebou. Nutno podotknout, že je odsud nádherný výhled na Rio Elbu a vzadu se nacházející Rio Marinu. Zhruba dvou kilometrový stoupák mám rychle za sebou a vyjíždím do sedla. Chystám si foťák, že všem ostatním udělám fotky a jedinou nepříjemností je studený vítr, které mé zpocené tělo mrazí. Postupně dojíždějí všichni, ale Jirku nikde nevidíme.

Nakonec sedám na kolo, sjíždím zpátky do poloviny kopce, ale po Jirkovi ani památky. Snad někde nezabloudil. Vracím se zpátky do sedla a Peťa velmi složitě zjišťuje přes ČR číslo na Jirku. Nakonec se nám podaří dovolat mu a on nám sděluje, že se mu už do takového velkého kopce nechtělo a že se bude vracet stejnou cestou, jakou jsme tady přijeli. Nevadí, důležité je, že je v pořádku a víme o sobě.

Teď už přejíždíme na druhou stranu a dostává se nám výhledu na dvě krásné věci. Jednou je pevnost Volterraio a druhou hlavní město Elby Portoferraio. Koukáme, že na pevnosti stojí jeřáb, takže tam asi probíhá nějaká rekonstrukce. Zastavíme se, uděláme si opět nějaké fotky a pak už přijíždíme pod pevnost. Odtud nás čeká asi tří kilometrový prudký sjezd. Já zase pouštím brzdy a klopím serpentiny, co to dá. Jen je třeba dávat pozor, protože občas tady projede auto a taky jedna ze zatáček je hodně zrádná a vždycky ji ubrzdím až na poslední chvíli.

Všichni máme sjezd za sebou a ocitáme se v Magazzini. Teď už pojedeme po rovince, než se napojíme na hlavní cestu z Porto Azzura do Portoferraia. Tady opět kousek nastoupáme a opět tady máme velmi silný provoz. Ale to už sjíždíme a vítají nás první domy v Portoferraiu. Míříme stále rovně a až dojedeme ke kruhovému objezdu, pak teprve budeme odbočovat. Máme směr na Procchio a před námi je dnešní poslední výzva.

Čeká nás poslední velké stoupání a ikdyž není nijak dramatické, tři kilometry si zase musíme máknout a vyšlapat do výšky 160 metrů. Znova dorážíme nahoru jako první s Peťou a čekáme na ostatní. Už je na všech vidět, že už toho mají plné kecky a navíc Davida berou pořádné křeče do nohou. Chvilku si tady odpočineme, doplníme energii hroznovým cukrem a vodou z bidonů. Teď už je před námi sjezd až do Procchia.

Z Procchia to už máme necelých deset kilometrů a musíme vyjet jen menší kopeček. Když máme i tohle za sebou, můžeme krásně jet až do La Pily, protože se cesta mírně svažuje a fouká nám do zad. Většina už míří do kempu, ale my s Irmískem a Peťou míříme do centra Mariny di Campo, abychom nakoupili nějaké zásoby na večer. V centru města si ještě zajdeme na zmrzlinu a pak se už podél pláže vracíme do našeho kempu.

Dnešní výlet je jeden z nejnáročnějších a nejdelších výletů a my se shodujeme, že hlavně výkon Rudy a Davida je hodný uznání. Po příjezdu do kempu si otevíráme vychlazené pivko a zouváme cyklistické tretry. Teď už obligátní chystání obědu a pořádná sprcha. Večer trávíme jak jinak, než posezením s přáteli, povídáním, smíchem a popíjením italského vína.

18.09.2015