Marina di Campo - Lacona - Porto Azzuro - Terranera - Porto Azzuro - Lacona - Marina di Campo

Je tady další slunné ráno na italské Elbě a my máme před sebou šestý den naši dovolené. Tentokrát je v plánu návštěva Porto Azzura a sladkovodní laguny Terranera a koupání v moři. Vydatně snídáme a pak vyrážíme za dalším poznáním. Tentokrát jedeme v pěti. Čeká nás zase okamžitý výšlap na kopec nad kempem směrem na Laconu. Tentokrát si s Tomem chceme dát pořádně do těla a 5 kilometrový stoupák s převýšením 260 metrů jedeme průměrnou rychlostí 13,5 km/h. Pot z nás kape a my supíme jak mašiny. Vyjíždíme do sedla a máme chviličku čas, než dorazí ostatní. Pijeme z bidonů a děláme nějaké fotky blížících se kamarádů. Sjezdík je zase jak jinak než adrenalinový. Klopené zatáčky, rychlost kolem 60 km/h, svist větru v uších – to je to, co nás s Tomášem hrozně baví.

Sjíždíme dolů do Lacony a naše cesta z Lacony povede celou dobu po hlavní silnici směrem na Porto Azzuro. Nebe je dneska bez mráčků, teplota vzduchu je taky velmi příjemná a tak se šlape skvěle. Jediná maličkost, co nám kazí tento výlet, je zase úsek hlavní cesty, na který najedeme mezi Portoferraiem a Porto Azzurem. Znova ten hrozný provoz na úzké cestě. Co se dá dělat, to musíme vydržet.

Za chvilku už sjíždíme s kopečka do krásného Porto Azzura. Dneska nijak nespěcháme, jedeme na náměstí a rozhlížíme se. Domlouváme se, že se půjdeme projít po zdejších uličkách a obchůdcích a pak si sedneme na náměstí na nějaké dobré jídlo. Kola zamykáme na náměstí u jednoho z kandelábru a nemáme strach, že bychom je tam nenašli, jak se vrátíme. Prolézáme obchůdky, holky obkukujou různé tretky a kocháme se krásou zdejších úzkých uliček a italské architektury. V jedné z takových uliček nacházíme kohoutek s pitnou vodou a Tomáš si doplňuje vodu do bidonu. V uličkách Porto Azurra trávíme bezmála dvě hodinky a pak usedáme na náměstí ve stínu jednoho z deštníků. Objednáváme si pizzy a lasagne a pochutnáváme si na pravé italské pizze. S Tomášem si dáváme opět jedno čepované a jsme maximálně spokojeni. Akorát se nám teď v tom teple po tom obědě nechce vůbec šlapat.

Pořádně nevíme, kudy se máme vydat, a tak chvíli bloudíme po nábřeží. Pak se kousek vracíme a stoupáme neskutečně prudkou uličkou. Jedeme všichni na nejlehčí převody a máme co dělat. Ale už po chvilce jsme na širší asfaltové silnici a stoupáme už mírněji k místní pevnosti, kde by měla být jediná funkční věznice na Elbě. Přijíždíme před pevnost, a jakmile začneme fotit, tak už na nás hulákají strážní, ať jdeme pryč. No raději se rychle otáčíme, problémy s místní policii není nic, o co bychom stáli.

Koukám do mapy a je jasné, že musíme se vrátit zpátky a vjet na hlavní silnici směrem na Cavo. Zanedlouho už po ni frčíme a vpravo od nás je celá vězeňská pevnost krásně vidět. Po této hlavní cestě jedeme asi 3 kilometry a pak odbočujeme vpravo směrem na Terraneru. Sjíždíme až k moři a přijíždíme na pláž di Reale. Tady to nevypadá špatně na koupání, ale my se ještě dáváme doleva podél pobřeží. Chvilku jedeme na kole, stoupáme, ale dál už musíme pěšky. Velké kameny, skála a jemný štěrk na pláži znemožňuje jízdu na kole. Přicházíme k laguně Terranera, která leží hned za stejnojmennou pláží. Voda v laguně je úžasně tyrkysová, ale jinak laguna působí dojmem malého rybníčku a navíc je ohrazená páskou se zákazem vstupu. Tomáš se ovšem rozhodne její vody vyzkoušet a za chvilku se noří do tyrkysu v laguně. Říká, že je voda teplá. Tady tato plá je zbarvena do šeda, až černa, jelikož se tady nachází spousta železné rudy. Škoda, že je vstup do moře kamenitý a téměř nevhodný, jinak bychom se vykoupali tady. Je kolem dvou hodin a teplota nám ukazuje 32°C, a tak by se to chtělo co nejrychleji zchladit.

Domlouváme se, že se vykoupeme na pláži di Reale, která je asi kilometr vzdálená. Znovu jdeme chvíli pěšky a tlačíme kola, ale zanedlouho už sjíždíme na výše zmiňovanou pláž. Převlekáme se do plavek a chceme už skočit do moře, ale Tomáš je rychlejší a ve vodě nadává, že jenom vlezl, dostal dva žahance od medúz. A opravdu, kolem pobřeží je jich hodně. No co se dá dělat, aspoň si tady nasbíráme krásné kamínky a domlouváme se na tom, že bychom mohli zkusit malou pláž v Porto Azurru. Domluveno, nasedáme, odjíždíme a po 3 kilometrech cesty jsme zase zpátky v Porto Azurru. Ještě než hodíme svá zpocená těla do mořské vody, zastavujeme se ve zdejším obchůdku a kupujeme si nějaké džusy. Pak už nám nic nebrání tomu, ponořit se do průzračné mořské vody. Uf, to je pohodička. Maličká pláž je celkem přeplněná, ale to nám momentálně nevadí. Uchylujeme se na velké kameny, na kterým se dá pohodově ležet a vystavujeme se sluníčku. Odpočíváme a koupeme se tady skoro dvě hodinky.

Robin s Evou vyrážejí asi 20 minut napřed s tím, že je stejně dojedeme. O tom sice silně pochybujeme, protože i když jsou slabší jezdci než my, tak přece jenom 20 minut na takové trati je dost velká náskok. Je skoro půl páté a my opouštíme krásné a prosluněné Porto Azzuro. Opět nás čeká kousek v silném provozu, poté odbočíme na Laconu, které záhy dosahujeme. Celkem nám to sviští a tak nejsme ani překvapeni, že Evu s Robinem dostihujeme v tom našem proslulém pětikilometrovém stoupáku. Rychle se domlouváme, že oni dojedou pomaleji a že my máme jet a už za chvíli si to svištíme v dalším krásném sjezdu do našeho kempu. Dorážíme, po chvíli doráží i Robin s Evou a čeká nás zase stejný rituál jako každý den – pořádná sprcha a pořádná večeře.

23.09.2010